Archiv pro štítek: jóga

Setkání s mimozemšťanem

Mám svojí planetu, které rozumím já a z větší části jí rozumí Kojot. Když o něčem nemluvím, neznamená to, že není co říci, ale že je třeba házet udičky. Když na žádnou extra udičku nezaberu, pak je průšvih někde jinde. Je třeba čekat, opatrně našlapovat, protože díra do země může být extraultrahnusná a podlá. To se pozná podle toho, jak nemluvím, o čem nemluvím, o čem mluvím a k čemu svádím pozornost. Stačí být chvíli ženatý a už vám to vejde do krve.

Dnes jsem ve své ubikaci zvící dvaceti metrů čtverečních, která oplývá nejen nedostatkem té zatracené pračky a minimálně ještě jedné židle a stolu k jídlu, ale také oplývá nedostatkem mužského elementu, uvítala hosta. A nebyl to host ledajaký. Byl to dvoumetrový, dobře stopadesát kilo svalů a tak stopadesát krátkých vlasů, farář. Voják. Když jsem tak trapně zaspala a přiznala se k tomu, že jsem si tedy po probdělé noci vzala ve čtyři ráno prášek na spaní a upadla do komatu, z něhož mne vzbudilo řinčení zvonku na dveřích, styděla jsem se.

„Já, voják!“ Zaznělo mezi větami a mně připomnělo, že on třeba na cvičení i tři čtyři dny nespí a pořád funguje, že támhle někde ve sračkách v Afghánistánu se s ním nikdo nemazlí.

Dokonce proběhla debata o tom, jak koho zabít magií či jinými technikami a co s tím má co dělat Bůh a při přednášce za mnou pronesl, jak koloval ten svatý muž mezi policemi knih o magii, voodoo, andělech, čakrách a jiných hrozných ztrátách mého času, že kdyby mě chtěl zabít, tak to klidně udělá. Normálně mně podřeže jakýmkoli nožem. No vzhledem k tomu, že moje nože jsou strašně tupé by se mu to tedy nepovedlo, kontrovala jsem.

„Ale povedlo, jakýmkoli nožem a je úplně jedno jak. V Afghánistánu se prostě musíte naučit přežít. A Bůh s tím nemá co dělat. A nevěřím na to, že někdo může někoho proklít, protože potom ten, co proklíná, má Satana v sobě a on, farář, když má v sobě Boha, tak ho nikdo takhle napadnout nemůže. Prostě na to nevěří a je to.“

Pravda, Bonaparte nevěřil na bacily a měl ohromnou vůli chodit mezi malomocnými či kýho čerta měli ti ubozí nemocní a neonemocněl, narozdíl od většiny lékařů a sester, co na to prostě zemřeli. Vzpomněla jsem si teď na Čapka a jeho Bílou nemoc. Jak „já, já,“ mlátil se Maršál (Hitler) do prsou, až zjistil, že nic necítí a na prsou má bílou skvrnu. Doktor Galén, který vynalezl lék proti Bílé nemoci byl potom ušlapán davem i se svými léky. Kam mne to jenom tenhle článek vede.

Snažila jsem se promluvit o násilí ve svém životě, z čehož vyplynulo jenom prokletí jako vůdčí stimul k přechodu, souběžnému s ostatními aktivitami, ke křesťanství, přičemž jsem doteď nepochopila Krista, Ježíše nebo jak se všichni ti chlapi jmenovali. Ale to neznamená, že mi to nefunguje. Jenom z toho všeho využívám asi jenom tisícinu toho, co mi to může dát a chci od pana faráře vydyndat těch devětadevadesátdevět setin, protože když zvládnul Afghánistán, snad zvládne jednu Polákovou.

Ne, necítím se jako ovce v davu. Tenhle blog je důkazem, že ovce nejsem. Jsem ale takový kozorožec, ani černý, ani bílý, jak si poskakuje kdesi v osmi tisících metrech na stezičkách, stopu od smrti a kouká na ty ovce, co narozdíl od něj všechno chápou a tak možná trošičku jim závidí, pak se uzalkne čerstvým vzduchem a všudypřítomnými mraky, mezi kterými vidí samé špičky dalších osmitisícovek a sedmitisícovek a na nich další, velmi vzdálené kozorožce, jak sem tam uždibnou kus trávy či kleče, jak ji tam zafoukal vítr a mají se božsky. Mezi skalami létá Milarepa jen tak v košili a oni už si vůbec nemyslí, že tohle je normální svět, ale myslí si, že jsou asi všichni mezi samými šílenci a tam dolů už je nedostane nikdo ani párem koní. Tím myslím svoje trvale svoje blbý názory a těch sto tisíc lidí, kteří tu tyhlety moje výlevy čtou a něco jim to dává. Je to pozice já dávám vám.

Jak se mám z této pozice dostat do komunikativní role k faráři, co prošel Afghánistánem a vyjádřit svoje potřeby, které mi způsobují abstinenční syndrom, když neprojdu rituálem mše svaté a nedostanu hostii s vínem a nedotknu se Boha? Tohle jsem se snažila panu faráři říci, že to prostě moje tělo a moje mysl vyžaduje a jak to nemám a nemám možnost to přijmout a projít si pravidelným rituálem, tak mám prostě problém. Jeden z mnoha. Když ráno necvičím hodinu jógu a hodinu nemedituji a nepročišťuji nervové dráhy Nádí Šódhana Pranájámou, mám taky problém. Když se nevyspím, nefunguji. Chápu, že zrovna tohle je jako aby hladový vysvětloval sytému, že je hladový. Je to nepochopitelné pro lidi, kteří tohle nikdy nezažili. Bez svíčkové se obejdu, ale bez tohoto ne. Možná kuřáci, kdyby si nezapálili, tak by cítili neklid, pak by se cítili blbě no a pak by pro cigáro udělali cokoli. Je to přesně opačný pól – ty dáváš, já přijímám.

Je to těžké v obou aspektech – jak já dávám, vy přijímáte – protože můžu dostat do dršky od nějakého chytrolína nebo si nadobro zkazit pověst léty budovanou, tak vy dáváte, já přijímám – protože tohle mi jde sakra špatně a Kojot to ví. Já jsem nejradši v té blazeované pozici, kdy já vím a vy ne… Ale přiznávat se někomu, že něco nevím a nevím co vlastně nevím, to je jako hrozný. Jak má potom ten druhý začít – a chce vůbec začít? Má tendenci něco vysvětlovat blbovi, který ani neví, co neví? No najít někoho takovýho je těžký.

Totiž ono je to taky o tom, kdo učí koho. Chce pan farář, aby věděl moje praktické zkušenosti, třeba by mu to připadalo jako nějaké přesvědčování, jako nějaká ztráta času. Co já vím, o čem se do krve řežou na těch jejich kongresech, ale o prokletí asi ne. To tak možná v době čarodějnic a to bylo určitě fuj. Pro ženy.

Ale když už jsme u toho prokletí, tak vám řeknu zážitek z praxe. Byla jsem na přednášce ruské léčitelky, která tam ukazovala sejmutí prokletí z batolete. Bylo nás tam asi sto. Přišla mladá maminka s dítětem, které proklela babička, její maminka. Léčitelka si nechala přinést dvě sklenice a dvě domácí vajíčka. Jedno vajíčko dala stranou a vyklepla ho do skleničky. Druhým vajíčkem projížděla nad dítětem, zvláště nad páteří a u toho mumlala zaklínadla. Trvalo to asi pět minut. Pak dala paní posvěcený chleba a aby chlapci dávala žvýkat každý den. Následně vajíčko rozklepla do druhého pohárku. No nebudete věřit, ale ty dvě vajíčka od stejné slepice bylo každé jiné. Ne barvou, ale počtem šňůr a vzduchových bublinek. Léčitelka řekla, že to druhé je plné odsátého prokletí. Všichni jsme to viděli na vlastní oči. No a má v tom co dělat Bůh nebo nemá? Nebo je to jenom lidská záležitost? Tenkrát jsem sama léčila rukama, takže jsem takovou lekci fakt ocenila.

Ale má to smysl říkat faráři, vojákovi, otci od rodiny, co má přímé napojení na Boha a v tomto smyslu mi i řekl, že každý má přímé napojení na Boha, čímž se tedy pozitivně odlišil od všech ostatních, kteří tvrdí, že to tak není a s Bohem lze mluvit jen přes prostředníka, kněze. Takže je moudrý, že uznal takovou věc. To je pozitivní.

Ale zpátky k tomu, jestli to, co buduji, je monolog nebo dialog. Kojot by chtěl, abych budovala dialog. No z mého hlediska je tohle strašně těžký. Nejlíp si pokecám s Kojotem a od nikoho jiného ani neočekávám, že by se mu, byť zdaleka, přiblížil. Já asi chci budovat monolog, tedy cestu od faráře ke mně. K čemu mi bude dialog, když on je na úplně jiné hoře než já a třeba vůbec nic netuší o praktickém proklívání. Co teprve léčení energiemi, jasnovidectví, aury, telepatie… O tom si sice nepokecám ani s Kojotem, ale chápu, na to musím mít jiný lidi.

Já prostě potřebuju zhuštěné praktické křesťanství v nějaké srozumitelné podobě. No, snad to vykomunikuji tímto článkem, který panu faráři posílám k přečtení.

Děkuji za váš čas.

Frčím

Frčím. Nevím sice, jaké to je být na tripu, ale zcela zásadní je pro mě poznání, že nespadnu. Nabeton vím, že nespadnu. To jsou tvrdá data, životem ověřená. Najednou se na mě všechno sype a já to všechno chápu. Je to naprosto neuvěřitelný, protože co mi nešlo a co jsem nechápala před deseti lety, najednou chápu. Postavila jsem se a najednou chodím. Jsem jako na spirále. V životě už jsem v těchto vodách nejednou byla a pak sklouzla zpět a jak po vlně se opět vynořila v hlubším chápání co je pro co dobré. Musela jsem projít tím, čím jsem si prošla, abych pochopila svoje postavení. Bez zkušeností lze těžko dojít tam, kde nyní jsem. Ne, není to prudký stav osvícení, kdy všechno pochopíte a pak zapomenete, protože nemůžete ve stavu osvícení setrvat delší dobu. Je to setrvalý stav poznání, kdy děláte všechny věci, co dělat máte a protože už máte za sebou nepochopení a vzdor, tak to prostě děláte, protože to je to jediné, co se v danou chvíli dělat má.

Cvak – jóga, cvak – dech, cvak – strava, cvak – modlitba, cvak – meditace. A všude jsou gejzíry informací. Nakonec bych tu mohla dlouze povyprávět o astrologii, numerologii, tarotu a tak dále a tak dále, protože to všechno jsou sousledné systémy. Ano, samozřejmě budou další a další životní etapy, šťastné i nešťastné, ale to, co umím a co umím používat, to mi nikdo nevezme, i když zapomenu.

V pravé chvíli se to totiž vrátí, jako teď, kdy nastal čas…

Breathariánství – klíč k zámku, který leží nikdo neví kde

Udělejme si jasno. Já to vím. Ví to možná víc lidí, ale vím jenom o jednom, který to umí. 

Já to nejsem. Tajemství se udržuje živé na podkladě plánů – v Bibli, Koránu, na webových stránkách lidí, co to buď umějí (někteří se tak prezentují, ale neumí to) a nebo, a těch je většina, to odněkud opsali a neumějí to. 

Breathariiánství znamená žít z dechu. Tuším v Mediu z letošního června se o breathiánství píše jako o jakési nadstavbě vegetariánství, veganství a semibreathariánství. Tedy o žití z rostlinné a bílkovinné stravy v podobě mléčných výrobků, vajec a mléka (sama znám z vlastní jedenáctileté zkušenosti), veganství – rostlinné stravy, semibreathariánství – žití o vodě a vzduchu, tedy dýchání. 

Před kamerami každý selhal, protože je to za prvé velice těžké a za druhé se k tomu pojí jisté tajemství, které zná velice málo lidí nebo si to velice málo lidí, co mají takové sklony, neuvědomuje. 

K breathariánství zaprvé potřebujete letité zkušenosti půstu o vodě. Koho by napadlo nejíst, nepít a rovnou dýchat, ten umře. Zcela jistě. Takže začněte půldenním půstem (dopoledne), odpoledne jezte jen trochu zeleniny. Za týden si dejte jeden den vodu (pro hardcore – nedoporučuji – destilovaná voda – ne pro začátek), druhý den po třech hodinách zelenina – ovoce – zelenina – ovoce – vždy po hrsti. Další týden třídenní půst, třídenní vracečka. Za další týden zase třídenní půst, třídenní vracečka. Pak ještě jednou a pak týden. Zase týden vracečka. Vracečka je vždy těžší než samotný půst. Pak následuje čtrnáct dní a čtrnáct dní, pak jednadvacet, čtyřicet a tady by to mělo končit. Tolik samotné půstování jak ho znám a jak mi bylo doporučeno chlapem, který breathariánství umí. 

Nadstavba nad tohle je dalších dvacet dní půstu, tedy celkem šedesát a pak pomalu odstavovat vodu. Když zhrubne pokožka, vodu vrátit a tak pokračovat, až se dostanete k samotnému vzduchu, což probíhá fyzicky tak, že se vám břišní čakra naplní vodou ze vzduchu a přiberete asi pět kilo. Tělo si pak samo pro energii sahá a tahá si ji ze vzduchu samo čakrami, tedy kůží a dechem, tedy plícemi. To už vám nikde neřeknou, protože to neví. A to je jenom půlka tajemství.

Druhá půlka tajemství je v duchovní přípravě. Během půstu se musíte duchovně připravovat, modlit se, meditovat, pak přestanete spát, to přijde úplně samo, když to děláte správně, máte dost energie na svůj život i svoje čištění. Čistíte se v první řadě tělesně – močí, stolicí, dýcháním, po třech dnech čisté vody ustane práce trávicího traktu, žaludek na vodu nereaguje trávením. Poslední stolice odejde asi třetí den a pak za týden, pak zhruba za tři týdny a pak už nic. Také děláte jógu, speciální cviky, při správném půstu by to mělo přijít samo a v noci, tělo by se mělo nanavigovat na samotné cviky po meditačním působení. Život se vám narovnává do centra – všechny chyby, které kde děláte, vám přirozeně odezní, což je strašlivě blbá zkušenost, já sama jsem zjistila, že jsem strašlivě zanedbaná v duchovní péči o sebe a to jsem už pro sebe dost dělala. Málem jsem dala výpověď v práci, odstěhovala se z domova, začala řešit zdraví, vztahy atd. Všechno najednou, protože to mysl a tělo vyžadovalo. Nemělo stravu a tak řešilo ducha. Fuj. Bylo to odporné, všechno najednou a bylo toho hrozně moc. Neměla jsem zkušenosti, jak se zvládnout, neměla jsem žádného učitele, nic. Takže, jak se vám tohle stane, tak se snažte meditovat, modlit se, zavést si režim a zkusit dát věci do pořadí, v jakém je budete řešit a jestli to radši nenecháte, abyste po půstu přežili. Dát výpověď z práce, kde jste nespokojení, není dobré, pokud nemáte jinou. Člověk v půstu daleko hůře dělá běžné věci, pokud mu nějak vadí. Má tendenci uvést se do klidu. Co breathariánství, už půst vás může zabít.   Je to nekontrolovaná střela. Nicméně, pokud nemeditujete, nezpracováváte duchovno, jako byste dělali jen půlku půstu. Bez duchovní práce je půst zbytečné zatěžování, respektive odlehčování těla. Pokud chcete něco shodit, je lepší racionální dieta v dlouhodobém horizontu. Půst na to není stavěný. Půst je především duchovní práce a vřazení jedince tam, kde má být. Realizace božího plánu.

Ale když vám někdo řekne, že máte jen dýchat, tak umřete hlady a žízní. Něco takového jako žití z dýchání čeká jen vysoké zasvěcence ducha zvyklé na sobě tvrdě pracovat, cvičit, půstovat a žít harmonicky. Nic si nenamlouvejte. Není to sranda. Opravdu musíte se sebou umět pracovat. A to se dneska nikde neučí a ani slavný kurz za čtvrt milionu od Ravena Argoniho Jak nestárnout, vás to nenaučí. Raven koneckonců na takové věci nevěří. Je to úplně jiná cesta – ta jeho. Ale nebudu prozrazovat jeho know-how, to bych špatně dopadla. 

Takže, než tu umřu, jsem předala dál pár vědomostí, ale jestli někomu budou platné, to netuším. Každopádně můžete říci, že o breathariánství víte více, než ví kdokoli okolo vás, protože já to mám z vlastní zkušenosti.