Archiv pro štítek: Kalfou

Moje dosavadní zkušenosti s voodoo

Zatím žádný praktický přínos nevidím, jenom nabíjím svíčkami. Beru to kyvadlem, takže nejdříve se ptám,  jestli vůbec mám dělat rituál. Je to velmi důležitá otázka, protože večer, kdy se dostávám k oltáři, si bohové a bytosti sami řeknou, jestli na to mám nebo ne. Domluva byla, že nepůjdou za moje hranice a když jsem už moc unavená, tak mi vyjde, že rituál dělat nemám. Je to velmi užitečná otázka. Akorát si někdy myslím, že na to mám, ale oni usoudí, že nemám a nic se nekoná. Proto nevím, jestli bych to zvládla rozhodnout čistě duševně, když se někdy v odhadu tak minu.

Další otázkou je použití kadidla. Mnozí bohové nebo bytosti si kadidlo nepřejí. Možná to je tím, že kadidlem se kromě rituálů také vykuřuje a vyhánějí se bytosti. Takže jak jsem byla zvyklá pálit kadidlo od nevidím do nevidím, tak mám utrum. A druhá důležitá věc, kterou jsem se musela naučit ohledně kadidla bylo používané množství. Já jsem byla zvyklá tam hrknout tak do tří prstů, což vonělo několik hodin. Teď? Chá… pár zrníček, tak na deset minut vůně, protože po rituálu musím svíčku zhasnout a zbylé kadidlo vysypat do koše. Duchové odmítají použité kadidlo, takže kadidelnici pravidelně čistím a opravdu používám minimum kadidla. Je to prostě jiný princip, na kterém duchové pracují. Dříve sem chodil kdo chtěl jak chtěl a našel tu vždycky kadidlo, ale teď je to opravdu omezené na těch deset minut rituálu. Takže s kadidlem pozor.

Pak se ptám nad každým sektorem, kdo chce svíčky a kolik. Přání je vždy pod svícnem, který si daná bytost vybrala, no prostě všechno je na klíč. Nejvíce aktivní je Ogou a moje bytosti z míst, kde jsem se starala o krajinu. No a pak také Kalfou, který se nějak vrátil. Bytosti, které se nejméně zajímají o možnost svíček jsou Ghede a potom Gran Bwa. Ghede jsou stabilně tři, dva čeští muži a Estelle Manuel. Pár dní tu byl také nějaký muž, který byl z Haiti a chtěl mojí iniciaci. Když jsem se radila s Kojotem, vyšlo mi, že to až taková sranda nebude. Musela bych na Haiti nebo do New Orleans, no prostě je to nad moje finanční i časové možnosti. Zasvěcení trvá několik let.

Jinak práci s voodoo bytostmi doprovází povětšinou jasnovidná upozornění na další možnosti a taktické chyby, kterých se pravděpodobně dopouštím. Rozkódovaní těchto „videí“ mi většinou trvá několik dní, mezitím přijdou další videa, no je to pěkný mumraj.

Voodoo bytosti mají přehled o bytě, jaký ani já nemám. Jednou mi vyšlo, že mám pálit Ikea zelenou tlustou svíčku a to venku a ne vevnitř. Jenomže venku je beton (na balkoně) a z toho se vosk sundavá dost blbě. Nakonec jsem se dostala k tomu, že mám za balkonovými dveřmi schod, který je z dlaždiček. No a tam se měla umístit svíčka. Popravdě, nevěřila jsem, že svíčka nezhasne. Schválně, zkuste si to, dát ven svíčku, která hoří několik hodin a není nijak chráněná. Zhasne. Moje svíčka nezhasla. Zázrak. Nechápu, jak se jim to povedlo, udržet svíčku hořet.

Ale zatím, jak říkám, žádné praktické výsledky to nepřineslo. Také jsem chtěla dost speciální věc, takže se nedivím, že zatím nic nevyšlo.

That’s all folks, for now.

Tak jsem neprošla testem zla

Tak jsem neprošla testem zla a Kalfou mě opustil. Místo toho, abych se v tísni největší obrátila s řešením na něj, obrátila jsem se na Boha, na svou vyšší sílu, do které přirozeně patří i voodoo bytosti, ale já jsem šla o stupeň výš, nad dualitu. Byla jsem v takové tísni, že jsem to již nemohla snést a to se vždycky neobracím na kovaříčka, když se můžu obrátit na kováře. Sice se nám jednou s Kojotem tato taktika nevyplatila, ale já věřím, že jsem udělala dobře. Prostě mi to přišlo jako nejlepší řešení. Tam nahoře se splétají nitky, bytosti nám ty nitky mohou posunout, pomoci s nimi pracovat, domluvit se na barvě atd., ale projít si shora nadiktovanou cestou musíme. Já jsem prosila o zlehčení svého osudu. A to s žádnou bytostí nevyřeším.

Kalfou z mého oltáře odešel, protože jsem málo zlá. Prostě se víc modlím a jsem otevřená Bohu, i když pracuji s jakoukoli řadou bytostí, všechna jsou boží stvoření a dohromady tvoříme Boha. 

Zato přišel někdo jiný, někdo ze Slezska, kdo má zahraniční kořeny a kdo potřebuje vyřešit nějaký svůj problém. Přišel po přečtení mých článků, nevědomě. Takže – všichni, kdo si myslíte, že byste mohli nevědomě dlet v místě po Kalfouovi, ozvěte se, ať váš problém vyřešíme. Je to muž a schovává se mi pod svícnem.

Podzemí metra

Včera jsem pracovala s Ghede – slušnými i zlovolnými duchy živých mrtvých. Podle mocného ohnivého lwa Kalfoua jsem identifikovala a vyhodila sedm zlovolných duchů, takže jsem se konečně vyspala. S Kalfouem mám domluvu, že nebude chodit za moje hranice, čímž jsem definovala vše. Pokecala jsem se zbývajícími dvěma českými chlapíky, kteří uctívali Ghede za svého života a tak se Ghede stali po smrti. No popravdě se nedivím, že jsou jenom dva. Sice ještě nevím, kdy umřeli, ale za minulého režimu byla víra obecně problém a voudou – to muselo jít až pod sklep, aspoň tak si to nějak představuji. Obecná představa propíchaných panenek ve většině lidí vyvolá pocit na zvracení a nechuť se o voudou dozvědět něco víc, protože takový hrozný věci jsou tabu. Je to jednoznačně fuj.

Já jsem se k těmto entitám dostala jak slepý k houslím. Kojotovi bylo špatně a já jsem za něj šla prosit spontánně Ghede, které on uctívá. Já jsem se pořád držela a držím slovanské magie a esoterického křesťanství plus duchové zemřelých, exorcismus atd.  Prostě co je třeba.

Nicméně, Ghede jsou dršky drbavý a tak o mně řekli Bosouovi a Kalfouovi, který se o mně zmínil Gran Bwa a Djabům. V rodině Petwo si chodí asi pokecat o zajímavých případech lidí, kteří se s nimi spojili. Nepochybuji, že to tak chodí i v rodině Rada. V jedné komunitě se uctívá kolem sta lwa, přičemž část z nich je odlišných od jiných komunit.

Ghede se uctívají zvlášť. Sen o metru je tedy pochopitelný, mrtví jsou pod zemí, stejně jako metro. Moje sny o klasickém metru jsou trochu děsivé.  Představte si čtyřpatrové metro, které je nedostavěné, jako by tam spadla bomba. Kolejiště končí, končí i hlína a celé se to vznáší ve vzduchu. Já stojím dole, neschopna se dostat k nedostavěným eskalátorům, které nikam nevedou. Každé kolejiště končí jinde, do některého kolejiště se musíte vyškrábat přes hlínu a asfalt a vytáhnout se nahoru na koleje, kde tedy můžete vyčkávat na vlak, který možná přijede na některé ze tří či čtyř kolejišť, přičemž informační cedule existují jen někde a když máte štěstí a chytíte to staré ruské metro, tak jedete,  ani nevíte kam a doufáte, že se alespoň někam dostanete. Bezútěšný a velmi namáhavý postup nejenom nahoru, ale ani není zaručeno, že se dostanete blíž ke svému cíli. Nicméně někdy mám metro spojené s historií a to byl i dnešní sen.

Někdy se z metra vynořím u velkého památníku, kde hoří svíce, jež jsem v minulých snech zapálila a kde jsou různobarevné drahokamy, velké, které jsem v minulých snech, do k tomu určených děr, vložila. Nicméně dnes jdu do metra, které má pod standardními eskalátory ještě jedny, pro veřejnost zakryté, ale já jsem je objevila s tím, že tam je můj prapředek, který tuto trasu naplánoval. Architekt. Zvláštní znamení, které jsem tam hledala, byly litinové jazyky v litinových ústech. A ony tam opravdu byly. Neuvěřitelné. Sochy s jazyky. Znáte nějakou mluvící sochu z našeho metra či kdekoli jinde? Já ne. Nicméně jsem se tam s touto pro mě pravdivou historkou propracovala přes několik průvodkyň, které už cestu zavíraly. Mě ovšem pustili a já se mohla podívat na ohromný podzemní památník s červenou hořící svíčkou. I když jsem byla na Dejvické, trasa A, kde jsem bydlela od narození, schované druhé eskalátory byly z Národní třídy z trasy B, dlouhé a tmavě žluté.  Když končily, všude byly rudé provazy kolem sousoší. A já v tom sousoší hledala svého prapředka, který to celé vymyslel a byl to architekt.

Zajímavý sen a hodí se k regulérnímu začátku práce s Ghede. Tak už vidíte, že cesty Boží jsou nevyzpytatelné. V životě už jsem se nechtěla k voudou ani přiblížit, natož s nimi duchovně pracovat. Ale jak tak stárnu, tak jsem asi lépe ovlivnitelná 🙂 a Boží cesty nekřížím silou ni myšlenkou. Mám-li s těmito entitami pracovat, což vzešlo z dobré pomoci, zřejmě to je dobře a přinese mi to dobré, i když třeba s Kalfouem budu pracovat na prokletých věcech. Ona se spousta lidí chová jako  bez mysli nebo jako krutí vládci nade všemi. Sama jich znám několik. Dostanou hezké dárky… Takové neotřelé. A budu ráda, když si ke mně najdou cestu lidé s podobnými zkušenostmi a bez možnosti se bránit. Někdy je spravedlnost velice sladká věc.

Chvilka s haitským voodoo – Kalfou

Podle mých bádání si mě vyvolil Kalfou a to pro každodenní práci. Wow. To musím mít hodně zvláštní hlavu. Neříkám, že jsem bez zkušeností nebo že mám strach. Při práci s duchama jsem si už užila svoje. Spoustu jsem toho už zapomněla, ale někde to v té hlavě je a možná proto mě upřednostnil Kalfou. Je to asi tak, jako by vám řekli, že od teď jste generálním ředitelem firmy, o který jste doteď četli na internetu. V chytré knize o voudou se píše o tom, jak Kalfoua nevolat a jak ho odvolávat. Kalfoua nikdo normální nevolá. Připadám si jako katův pomocník. Ale co naplat, jednou jsem se už tu informaci dozvěděla a už to nelze vzít zpátky. Koneckonců je to obrovský skok v duchovní kariéře. Se divim, že se mi u toho skoku neroztrhl rozkrok. Asi jsem dostatečně pružná.

Každopádně to bude maso. Abych cele využila potenciálu Kalfoua, budu pracovat nejen sama na sobě a zřejmě tedy i na své specializaci, ale i na světové scéně, kdy budu tam přidávat, tam ubírat, také krajina bude mým klientem, jen budu o hodně silnější s Kalfouem za zády. A hlavně – budu hodně nebezpečná a moje mysl bude chodit v chaosu na pomezí řádu. Kalfou otevírá dveře do světa duchů. To pro mě není nic nového, to dokážu taky. Chodit mimo cesty je moje specializace odjakživa. Jo, asi si budeme s Kalfouem rozumět a uděláme spolu spoustu práce. I Kalfou potřebuje dobré slovo. Popravdě řečeno proto je asi tak vzteklej a agresivní, protože ho každý vyhání. Byla jsem kdysi odolná proti ohni a klidně strčila do ohně ruku na pár minut. Nestalo se vůbec nic. Ale jestli někdy Kalfou bude chtít, abych si vzala do ruky rudé železo, tak to asi budu protestovat, i když lidi posedlí Kalfouem takové věci dělají. No já takovou odvahu nemám. Zatím. Nikdy neříkej nikdy. Co vy víte, v co se změním po práci s Kalfouem.
Taky mě napadá, že díky práci s anděly a vyššími inteligencemi se mi bude hodit vyvážení v podobě destruktivní magie a cestách mimo cesty. Je třeba pěstovat obě cesty, jak tu bílou, tak tu černou.

Ale teď už přímo text z knihy Haitské voodoo od Kenaze Filana.

Kapitola 16. Kalfou

Když přijdeme na rozcestí, můžeme se rozhodnout, kterým směrem se dát… ale co se stane, když se rozhodneme sejít zcela z cesty a toulat se mimo? Jsou kouty, a jsou také prostory mezi těmi kouty. Jsou cesty, a jsou také neschůdné rozlohy mimo ně. Možná neschůdné, ale ne pusté. Když se tam vydáte, nebudete chodit sami.

Tady bych upozornila, že pusté prostory obývají většinou negativní bytosti, u slovanské magie jsou to definovaní „děsi“ a můžu potvrdit ze své praxe, že je to opravdu opravdu o život. Ale s pár děsama se i kamarádim, takže je to otázka štěstí a úhlu pohledu.

Existují příběhy o lidech, kteří v hluboké noci sešli z cesty. Někteří se vrátili šílení. Někteří se nevrátili vůbec. A ti, kdo se vrátili, byli… jiní. Odlišovali se držením těla, způsobem řeči, výrazem očí. Dalo by se říct, že viděli věci, které lidé vidět nemají.

… Kříž na Kalfouově vévé je ovinutý hady, kteří se plazí do prázdných prostor mezi rameny kříže. Kalfou je vládcem chaosu, který víří na pomezí řádu. Jako Lovecraftův Strážce prahu (Lurker in the Treshold, dosl. „Ten, kdo číhá na prahu.“) je i on pánem zakázaných a neznámých říší. Legba otevírá dveře, aby duchové mohli navštěvovat lidi. Kalfou otevírá dveře, aby lidé mohli vcházet do říše duchů.

Legba je spojován s léčivou, dobročinnou magiía zachováním. Kalfou je dáván do spojitosti se smrtí, hřbitovem a destruktivní magií. Pokud chcete provozovat magii za účelem destrukce nebo pokud chcete pracovat mimo rámec pravidel, běžte požádat Kalfoua. … Kalfou přichází jako mocný válečník. (Mocný válečník existuje i ve slovanské magii.) Stává se, že osoba posednutá Kalfouem polyká oheň nebo zachází s doruda rozžhaveným kovem. To demonstruje Kalfouovu sílu a vypovídá o jeho „ohnivé“ povaze. Je to silný, agresivní duch který rychle koná, ale také rychle trestá. Ti, kdo se na něj obracejí s ledabylostí nebo neopatrností, nebo mu neprokazují patřičnou úctu, poznají, jak strašný může jeho hněv být.

… Někde se změnilo jméno, někde se uctíval jako ďábel, na oltáři vidle, vědro krve a hořící síra, každopádně se zachovaly barvy červená a černá a kříže s liniemi, které vedly šikmo mezi světovými stranami.

Kaifou na Haiti

… Kalfou je v úzkém spojení s obávanými tajnými společnostmi na Haiti. Slouží mu také houngani a mamby asogwe. Mají výcvik a starosti, kterých je při kontaktu s tímto mocným pánem křižovatek zapotřebí. Mohou ho žádat o magickou pomoc za účelem dobrým i zlým: vědí, jak vcházet do říší stínů a vrátit se nezranění. Bokoři a sorciers (čarodějové), nezávislí praktikanti, kteří slouží lwa, se občas na Kalfoua obracejí, aby „konal jejich levou rukou“ – čili aby vytvořil zlou wangu. Většina však raději nechává Met Kalfoua na pokoji.

Práce s Kalfouem

Zde je popsáno, jak žádat Kalfoua, aby vzal své duchy zpátky. Nebudu uvádět jak přesně se to dělá. Kdo to potřebuje vědět, informace si najde. Já očekávám úplně jinou cestu, protože mě si Kalfou vyvolil. To nemůže říct nikdo, kdo ho volá z jakéhokoli vnitřního důvodu. A proto to zde uzavřu. Moje cesta se bude ubírat jinudy. A ne všude musí mí čtenáři být se mnou. Počítám s tím, že to bude i s mými zkušenosti nebezpečné. A proč uvádět do nebezpečí myšlenkami běžné mysli….