Archiv pro štítek: Kojot

Hrátky se statistikami aneb úskalí blogování – shrnutí 12 let psaní pro radost sobě i jiným… Včetně oprášení jmen blogerských klasiků z Bloguje.cz :)

Bloguji 12 let. 7 let na Bloguje.cz a 5 let na WordPressu, protože Bloguje skončilo. Na to, že skoro nepíšu, tak průměrně kolem 200 článků ročně, mám dobré výsledky. Stabilně mám mezi 15 – 17000 návštěvníky ročně a kolem 40000 shlédnutí.
Je pravda, že by to mohlo být mnohem lepší, na Bloguje jsem měla za 7 let 180000 návštěvníků, takže… Co si budeme povídat…. Tenkrát to bylo i 400 příspěvků ročně a v průměru 26000 návštěvníků ročně. Samozřejmě jsem se pár let rozjížděla a budovala identitu, ve finále to mohlo být tak 40000 čtenářů ročně, kteří samozřejmě popadali s koncem Bloguje. S převedením jsem technickými okolnostmi přišla o několik tisíc obrázků v článcích, zmizela videa, prolinky, tím se zproblematizovalo vyhledávání a šla jsem od nuly, jen s pár věrnými. Zmizelo v tu dobu několik tisíc blogů, které nikdo nepřevedl z různých důvodů. Za každou stránkou byl reálný člověk, co to zapíchnul… Byla to velká vlna ve sklence blogové scény.
Jak jsem včera promazala pravé, leč aktivitu nevytvářející facebookové profily, hodně se mi ulevilo. Tvrdá data poskytují úlevu a také tvrdou pravdu. K čemu být knihou v knihovně, na kterou se nikdy nikdo nepodívá. Tak kniha zmizla. Až bude třeba, můj facebookový profil je veřejný a kdo bude chtít, dohledá mně. Moc identit se jménem Lucienne Delfína Poláková tu není 🙂 Nejsem pro každého, žádný universální facebooker, universální bloger. Svou doménu si platím už dvanáct let a nepustím ji, na textech se nic nezměnilo. Pořád je tu zhruba 16000 lidí ročně, co si mě přečtou na Lucienne.cz.
Na jednu stranu se nedá říct, že na to peču, ale na druhou stranu je mi to fuk. Píšu to, co chci a o hodně věcech jsem za těch dvanáct let psala. Nemá smysl psát o něčem, co jsem už dobře zpracovala a jsou to kvalitní texty.
Věci, které jsem nahlížela duchovně jsou buď nesdělitelné nebo sdělitelné velmi těžko nebo jsem nevědomky porušovala mlčenlivost, takže jsem mohla třeba i někomu, kdo na to nebyl připraven, ublížit. Spoustu věcí nelze publikovat, osobní zkušenost je nezprostředkovatelná k pochopení, pouze k nahlédnutí a to pouze někomu. Tak to prostě je.
Facebook. Na to, že jsem tam od roku 2009, jsem mu přišla na chuť až tak před rokem, dvěma, zhruba rok 2015. Ale to jsem zase ulítla tak, že jsem frkala věci místo na doménu na Facebook, protože to bylo jednodušší na obsluhu a za krátké texty o ničem jsem se nestyděla.
Do té doby jsem byla sebou i čtenáři  – to je prosím obrovský motivační faktor, mít kvalitní čtenáře, co přemýšlí a ti se jen tak z ničeho neudělají, je velká práce je získat a ještě větší si je udržet – tlačena k vysoké kvalitě textů, prakticky bezchybovosti v češtině, širokému rozhledu k tématu, i když jsem v hloubce rozhledu naprostý diletant. Pojmenuji věci a ono to vypadá dobře a má to smysl. S dobrou češtinou a vnímáním se to dá.
Na Facebooku kvalita mých textů zcela degradovala do červených čísel. Fuj. Co bylo dobré je nedohledatelné, co bylo špatné, to je jedno že zmizelo. V textech jsem měla gramatické chyby, překlepy, špatná čeština kvůli telefonu a vůbec to je technicky velmi obtížně realizovatelné přes mobil být dobrý v češtině a dopilovávat k preciznosti.
Jednu dobu jsem napsala myšlenku na mobilu jak to šlo, pak to doma na kompu opravovala, no práce strašná a vůbec mi to nestálo za to, protože za těch pár minut už z principu nevytvořím text, se kterým bych byla spokojená. Byl to špatně investovaný čas, z větší části z toho, že jsem neporozuměla do hloubky rozdílu mezi psaním blogu a švitořením na Facebooku.
Ano a dalo se to odfláknout a přitom si myslet, že jsem něco přeci napsala. No a to je právě ta svůdnost, která za to vůbec nestojí. Ne v tom, jak se chci prezentovat, jak chci psát a co chci psát.
Každý z nás, co už to nějakou dobu táhneme, jsme se někam za ta léta posunul, ale vazby některých z nás fungují dál. Jsou jména, která spojují, jména, která otvírají dveře do duší. Společně jsme je četli, společně jsme se četli, komentovali se, abstrakce a humor do několika úrovní textu. Myšlenka v myšlence v myšlence v myšlence v myšlence. Myslím, že s některými to bylo až na pěti úrovních hloubky smyslu slov, do kterých jsme s láskou vkládali lásku k těm, co čtou a těm, co to píší. Já to vnímala takto, každý jsme byl jiný…
Jedna z největších radostí pro mě je přečíst si dobrý text z blogerského hlediska, pěkně širokého a s osobním příběhem a k tomu si načíst desítky kvalitních komentářů, které doplní celý vjem. To je pak nádhera pro duši, srdce i mysl.
Komentáře, to je věc ošidná. Každý, kdo za to někomu stojí, má své idioty. Několik měsíců jsem měla komentáře natvrdo zakázané. Vychytali jsme to filtrem, ale moderování komentářů je tak zbytečná ztráta času, denně nacházíte výhružky a hnusy co odmazáváte ze systému a už to odmítáte i skladovat v kompu, protože je to tak hnusné, slizké a anonymní, že je to zcela odporné a už jenom jdete do administrace a víte, že Vás tam čeká nálož hnusu.
Jak u toho a z toho mít dobrý pocit a dobře psát? Těžko. Nicméně, nevzdali jsme to a za nějakou dobu potácení se mezi mazáním, spamovým filtrem s de facto denně doplňovanými novými slovy, moderováním komentářů různého stylu a zablokováním komentářů natvrdo jsme to zase povolili. Myslím, že tak pět, šest let to konkrétně tomuto anonymovi trvalo, než to vzdal a našel si jinou zábavu. Ale víte, co to je pět, šest let? To je strašně dlouhá doba! A to byl jenom jeden z nich.
Jaroslav po několika letech přešel na blogovou scénu idnes.cz, kde odvádí výbornou blogerskou práci, napsal celkem devět knih a má můj obrovský respekt. To, co on dovede zprostředkovat ze svých šedých buněk mozkových, to je… Nemám na to slov. Dře, neustále se vzdělává, seriózně komentuje a má názor… Taky fotí, stará se o zvířata, má bohatý vnitřní duchovní život… Respekt. Také odkazuji na jeho stranu na Wikipedii.
Pak je ještě druhá odvrácená strana komentářů – máte kvalitní článek – ať už je kontroverzní či ne – a čtenáři komentují a komentují a komentují. Jeden článek. A takových článků máte na blogu dost. A jak se hromadí desítky komentářů – kvalitních – a lidi nečtou minulé komentáře (a kdo by je taky četl, že… takové množství dlouhých komentářů…), tak se argumenty opakují dokola, nakonec už jenom odkazujete na komentáře, kde jste toto už řešili či to rozpracovali víc či jinak a pro komentátora je to jeden článek, který ho zcela zaujme a pro mě je to ztráta času, kdy musím prohledávat vlákna a řešit jeho téma, které už jsem řešila třeba pětkrát, desetkrát. Otravuje to mně i jeho.
Typický článek, kde jsem musela zablokovat komentáře byl o sektě Falun Gong. 72 komentářů i kolem normostrany z obou stran, první 5. 4. 2007, bloknuto ke 4. 3. 2008. Jedenáct měsíců řešíte nejen jeden článek, ke kterému se neustále vracíte, ale dalších třeba tři sta nových a starších, na které lidé reagují. A to jsou pak i desítky komentářů denně, které musíte zpracovat a odpovědět na ně. Vražedná práce udržet vše v hlavě a dát tomu tak potřebný čas. Ale když neodpovíte nebo neodpovíte s nadhledem, nemáte šanci si vybudovat kvalitní čtenáře a udržet si je.
Nakonec jsem to vyřešila jak nejspravedlivěji jsem mohla – debata se blokne za 14 dní od publikace článku. Šetřím Váš i můj čas. Kdo chce, komentuje a dočká se mé odpovědi aktuálně k tématu a včas. Ale už ne v řádu minut, ale třeba i dní. Fakticky máme všichni 24 hodin denně. Třeba se to jednou zase rozjede, až budu mít chuť na debatu a radost z komentářů, nikdy neříkej nikdy.
Jednou, to jsem měla hodně hluboko do kapsy, jsem přemýšlela, jak udělat něco pro svoji peněženku a zároveň psát o věcech, které kupuji, protože je potřebuji. Myšlenka vypadala dobře, ale pěkně mě sjeli. Mám prý málo komentářů. Tiše jsem zuřila, že mých 16000 čtenářů a 40000 shlédnutí ročně babě nestačí, že když napíšu sérii do časopisu, tak si vydělám dvojnásob, ale prachy dostanu až za dva měsíce od vyjití článku. Tak jsem se vyzuřila, uvědomila si, že jsem ztratila dva roky času na Facebooku, několik let v podstatě nepíšu, nemám komentátory a ona má pravdu. Hmm. A šla jsem na brigádu, kde byly peníze za tři dny od práce. Z hrdé blogerky se stala nula za pásem s bakalářem za pasem. A právem.
Můj blog jede nyní de facto na základě asi 1300 článků a několika tisíc komentářů skrz vyhledávače a spřátelené blogy. Málo píši, nerozjíždím debaty, nerozsévám články jak návnady na blogovou scénu, nelovím čtenáře za každou cenu, nemám na to čas a ani chuť. Jsem ráda i za těch dvě stě článků ročně, co vypotím ve volném čase. Ztratila jsem komentátory, protože uzavřením debat za 14 dní, když čtenáři hledají stále stejná, třeba z mé strany i deset, dvanáct let stará témata… Nemám šanci čtenáře zachytit a udržet. To je daň za čas pro něco či někoho jiného.
Navíc – s léty přibývají zkušenosti a před mnoha lety jsem měla, jako každý z vás, jiné názory než dnes a taky se někdy dostanu ke článku, kde si řeknu, že jsem plácala pěkný blbosti. A je to docela často, sebekriticky podotýkám. Na druhou stranu kdo chce, a docela se to stává, pošle mi mail či vzkaz a čeká na odpověď.
Jednou mě překvapilo, i když mám širokou základnu studentů humanitních věd, kteří si nastudovávají mé semestrálky či články na sociologická témata, že se na článek o ukotvené teorii ozvala studentka, zda bych jí to nevysvětlila, že to nějak nedává a nevedla jí práci. Po nějakých sedmi letech od publikování seminární! práce jsem byla oslovena jako odborník, který tomu přeci musí rozumět, když o tom tak dobře a srozumitelně píše. Já… To jsem tedy málem padla z jahody naznak. Pamatuji si principy, kostru, ale někomu vést jeho práci? Musela jsem odmítnout. Jsem bloger, ne sociolog, ne duchovní predátor, ne xxx, doplňte si co chcete, lidi…
Těší mě psát, pořád. Píšu ale málo a co… Nic. Ale tenhle článek jsem si užila, psala jsem ho zhruba pět hodin (asi třikrát jsem to promazala a psala některé části znovu, což k blogerskému duševnímu masochismu patří), pochválila se, pokárala se, vzpomněla na staré známé a oprášila jejich jména v hlavách všech čtenářů tohoto článku, kteří je třeba kdysi četli a pak zapomněli či ztratili kontakt. Někteří jsou nyní profesionálové, jiní přestali psát úplně. Většina drží basu dosud a těší psaním sebe i lidi kolem.
My, blogeři, píšeme, protože chceme, protože musíme, myšlenky nám tečou prostě odevšad, přetlak tvorby v těle je jak adrenalinový sport – nádherné emoční kompozice s perem lehce vypsaným budí ve čtenářích něco silného. Emoce. Vyvoláváme emoce…
Není důležité jaké jsou, říkala Arsinoe, jestli pozitivní nebo negativní, ale musí být silné.

Arthur Dent v roce 2005 ukončil blog těmito slovy:

„… Stal jsem se o 263% zahořklejším, o 117% zatrpklejším a o 331% agresivnějším.
A v neposlední řadě jsem si trošku vylepšil sloh.
Takže abych nějak těch třicet měsíců shrnul:
Bylo to fajn.
Díky všem.
Už mě nebaví pořád někomu něco vysvětlovat. (A to se vztahuje i na tuhle větu!)
Teď mě jistě omluvíte. Jdu si odpočinout…“
 A tak nějak to asi je. Balancujeme mezi psaním a nepsaním. Stále. Akrobati za klávesnicí a čumící do monitoru. Nic jiného nejsme, ale i to je dost… I takoví blázni musí být, aby byl svět pestrý a dalo se v něm dýchat a žít.
Přeji tedy hezký den všem!
nazory-blog-obrazek

Projikování do horoskopů, sabiánské a hinduistické symboly

„Čím je situace méně jasná a strukturovaná, tím víc se v ní odrazí to, kým jsme a o čem přemýšlíme: Lawrence Frank vyslovil v roce 1939 myšlenku, že to, co projikujeme, pomáhá odkrýt nejen utajované „záležitosti“, ale také skryté vlastnosti osobnosti.

Čím je materiál, ke kterému se vyjadřujeme, vágnější a víceznačnější, tím víc je naše interpretace závislá na pocitech, přáních, potřebách, zkušenostech, předpokladech, myšlenkových procesech a stavech, které máme. Proto Hamlet říká, že nic není dobré ani špatné: dobrými a špatnými dělá věci naše myšlení.“ (http://psychologie.cz/zrcadlo-duse-nemame/)

V horoskopu se objevují jako základní výklady tzv. sabiánské a hinduistické symboly. Jakmile si přečtete dané věty k úhlům dané planety, naskočí vám představy a intuitivní výklady. K nim výklad, třeba zde: http://astrolot.cz/apraxe1/astropsabby.html a podle toho, jaké už máte odžité zkušenosti, můžete aplikovat vědomosti a projikovat si do symbolu to, co je třeba k vašemu rozpoznání poznání. Takový malý interní brainstorming.

Já sama jsem byla v situaci, kdy jsem také vidívala scénky, je to úchvatná schopnost, ale je to strašně únavné v běžném životě. Chápu poustevníky, je to životní nutnost být sám a osamocen na své vize. Chvíli jsem si říkala, že bych mohla vytvořit další symboly, ale vidina popisování 365 stupňů horoskopu a vytvoření souvislostí byla nad moje síly. Ani dneska na to nemám, prostě každá chvíle života je na něco užitečná. Možná, kdybych se tenkrát překonala a měla svoje současné zkušenosti, tak bych to prostě vytvořila. Dneska tvořím hned, jak na něco přijdu, protože vím, že za pár minut na to zapomenu. A teď k výkladům pár stupňů mého horoskopu.

Už jsem to tu před asi sedmi lety (1. 8. 2007) nakousla. (https://lucienne.cz/2007/08/01/569934-duha-sabianske-symboly-a-pratelstvi/)

Sabiánské symboly vznikly v roce 1925 v Kalifornii v San Diegu, kdy astrolog Marc Jones vzal jasnovidku Wheelerovou do parku a na klidném místě ji předkládal kartičky s jednotlivými stupni Zodiaku. Kartičky se ji zjevovaly jako scénky. Později stupně upřesňoval s touž jasnovidkou astrolog Dan Rudhyar.“

Astrologická mandala Rudhyar

To jen k dokreslení symboliky. Pikantní, ale důležitá, perlička, je, že měl symboly předat komusi tak, jak je vidí jasnovidka, protože „je naprosto nezajímá, co si o konkrétní symbolice myslí, ale co konkrétně na daném stupni jasnovidka vidí.“ A já tu teď ukážu proč, tedy, každý si může udělat výklad podle svých vlastností, schopností a projekcí sám, jako  vám to tu předvedu teď.

Slunce ( 12 BL 25)
Sabiánské:
Slavný pianista okouzluje publikum.
Schopnost inspirovat a dojmout masy více či méně schopné přijmout lidství. Psychologické nebezpečí velkého úspěchu.

Polovinu života mám za sebou. Ve dvaceti jsem nevěděla, co s větou „Slavný pianista okouzluje publikum.“ dělat. V pětadvaceti jsem už pilně jasnoviděla a zabývala se krajinou a zemřelými, studovala tarot, ale zase byla velmi uzavřená. Ve třiceti jsem jasnoviděla už tak nějak mimochodem a docela mě to už otravovalo. Dva roky jsem psala na blogu a už měla stálé čtenáře. První články v tisku. V pětatřiceti jsem vydala první článek knižně. V šestatřiceti se chystám na vlastní knihu. Jsem schopna inspirovat a dojmout masy, některé články jsou nesmrtelné a stále vyvolávají bouřlivou diskusi. Psychologické nebezpečí velkého úspěchu prožívám v každé větší chvilce v duchovním životě. Velice rychle se stáhnu, abych náhodou nespadla. Odmítám být na špičce, neumím to udržet se tam. Jakmile jsem na přímé stezce s Bohem, utíkám zpátky k jistotě nevědomosti. Přímá linka k Bohu je pro mě strašně náročná.

Slunce ( 12 BL 25)
Hinduistické:

Dva vlci za svitu měsíce trhají kostru. Stupeň nenasytnosti a egoismu.
Lstivost, nestálost.

Vlk je divoký pes rozumu. Měsíc je naše podvědomí, v tarotech se luna spojuje s rakem, krabem, vodou, nocí, vlkem, psem. Podle jednoho výkladu je karta „Luna dějištěm tajuplných změn, pomalého vývoje, nepředvídatelných cyklů a prudkým posunem ve vnímání. Vědomí tu není vůbec k ničemu. Luna může být děsivým místem plným znepokojivých snů a nočních můr. Lze ji proto vykládat nejen jako tvůrčí očekávání, ale také jako celkový pocit úzkosti a obtíže s rozlišením skutečnosti od iluzí.

Horský pramen představuje hlubiny podvědomí, což v tarotu obvykle platí pro vodu ve všech podobách. Pramen je aktivní, řítí se přes skály, protože na rozdíl od jiných karet, které zobrazují vodu, se zde nedíváme na hladkou, nezčeřenou hladinu podvědomí, nýbrž jsme ponořeni do jeho vířících hlubin.

luna tarot 18

Z karty na nás hledí vlk a pes. Vlkův pohled je zlověstný, psův dobrosrdečný. Tato zvířata symbolizují rozdíly v našem vztahu k podvědomí. Jak jsme viděli u karty Síla a Ďábel, občas se podvědomí projeví v našem životě jako něco divokého, nekontrolovatelného, jindy však jako energie, která může být ovládnuta a využita jako pomocník. Zvířata nás sledují s očekáváním, jako by se ptala, jak na ně hodláme reagovat. Na tom pak bude záviset, zda na nás z karty vyskočí divoký vlk, nebo ochočený pes.“ (http://probud.se/index.php/tarot/tarot-sn/snyvelkaarkana/247-tarot-snu-18-mesic)

Mít ve slunci měsíc pro mě znamená právě onu jasnozřivost a život v temnotách. Koneckonců i život s Kojotem byl pěkně temný, protože Kojot je temnota sama. Nekonečné překonávání ataků vrozené choroby u Kojota a u sebe a život v její temnotě je taky strašlivý záhul. Jako Kojotova žena jsem ztvárnila dva vlčí tvory víc než v symbolu obrazu. Zajisté se mnoho jednalo o cesty ega, neboť bez „já“ bychom nemohli procházet svoje cesty životem. Temnotu a světlo luny přijímám plnými hrstmi a nenasytně jako máloco. Život na světle v odlescích blyštících se pohárů pro mě není. Bez temnoty umírám. Jsem víc uzavřená než otevřená a jenom ten, kdo dokáže číst ve stínech, dokáže přečíst kus mě. Koneckonců jsem Blíženec s ascendentem v Blížencích, což je zase dvojnost, jako jsou dva vlci, co jdou „na kost“. Noc a den. Temnota je součást mne samé. Koneckonců, v temnotě dokážu být i agresivní jako vlk, co se rve o kořist. Nejsem žádný beránek. V temnotě beránci nemají šanci.

Měsíc ( 0 KO 29)
Sabiánské:
Udatný válečník požaduje na shromážděném kmeni vůdcovskou moc.
Zvláštní schopnost načerpat z každé příležitosti rozšíření své společenské činnosti. Silná vůle.
Hinduistické:
Mládenec a dívka zavěšeni do sebe. Stupeň dvojí volby.
Jemnost a rozlišování. Možnost dvojího života.

V podstatě potvrzuje silnou stránku podvědomí a temnoty, která vede k velké roli podvědomí v životě. Jsem schopna vést sama svůj temný život. Jsem vůdčí tvor. Vůdčí role je mi ve společnosti vlastní. Dvojí život opět odkazuje na dualitu vnějšího a vnitřního života, dne a noci, dvou blíženeckých stran. Jiný je život ve skrytu než život navenek.

Merkur ( 18 BÝ 42)
Sabiánské:
Nový kontinent se vynořuje z oceánu.
Čelíme-li novým možnostem, vždy se objevuje závažná otázka: co s nimi budeme dělat?

Z naprosté nevědomosti k vědomosti. Opět odkazuji na skrytou schopnost psát o věcech mezi nebem a zemí a tedy objevovat je pro svět, stejně jako nové náhledy a dovednosti.

Hinduistické:
V poli mezi fialovými květy spí lehce oděná žena. Stupeň nezpůsobilosti.
Sklon k netečnosti, nerozhodnost.

Tady nesouhlasím s výkladem. Není důvod, proč by lehce oděná žena nemohla spát v poli mezi fialovými květy. Naopak to odkazuje na důvěru k vyšším duchovním silám (symbol fialového květu na poli), jeho přirozené směřování k silám přírody a život v temnotě snu na denním světle.  Tohle opět jen potvrzuje to, co jsem řekla před chvílí. Netečnost a nerozhodnost snad je pouze k silám přírody, které nechávám jít svou cestou místo toho, abych chtěla vše řídit. Ostatně o tom je snad celý obrázek.

Jupiter ( 13 BL 21)
Sabiánské:
Dvě osoby spolu telepaticky komunikují.
V každé lidské bytosti je ukrytá schopnost zvítězit nad dálkou a časem, který rozděluje to, co je bytostně jedno.

Jupiter je planeta štěstí a moje štěstí leží v komunikaci v duchovní oblasti. Ano, jasnozřivost souvisí více než dost s telepatií.

Hinduistické:
Muž skrytý ve stínu stromu, noc. U nohou mu leží mrtvá kráva. Stupeň loupení.
Bohatství získané transakcemi, lstí a mnohdy pochybnými prostředky.

Kráva je posvátné zvíře, muž je symbolem stability, strom je příroda a noc je temnota, duše, podvědomí. O tomhle už jsem teď psala mockrát. Nesouhlasím s výkladem jako by posvátno, které s výkladem spojuje pochybné bohatství a loupení, bylo o pochybném bohatství a loupení. Naopak – posvátno nikdy nebylo a nebude o loupení a světském bohatství. Bohatá nejsem, naopak, často nemám ani na základní potřeby. Ale neloupím kvůli tomu, prostě se uskrovním, pak se ještě více uskrovním a když to nepomůže, osekám potřeby na holostromek. Jsem příliš rovná na to, abych se poddávala nečestným návykům. Mrtvá kráva u mne opět symbolizuje mou sílu v temnotě, setkání a práci s mrtvými, s přírodními bytostmi, magii a náboženství. Celkově velký přístup k posvátnu.

Je to jenom jedna z mnoha možností, jak uchopit svůj život. Může vás jenom obohatit…

Střídání Světla a Tmy

Zdálo se mi o tom, že jsem si na pravý prsteníček navlékla kopii prstenu se zirkonem, co je můj nejoblíbenější prsten přes věky. Byl tam drahý kámen, také s ploškami, vypadal trochu jako nepravidelný broušený démant uprostřed indigově fialový, jako ametyst, s výraznou levou stranou, která tak dvojnásobně přerůstala stranu pravou, která byla výrazně standardnější.

Také se mi zdálo o dvou mužích, z nichž jeden, ten jemnější z nich, se obléká za ženu a i se tak maskuje a vypadá. Žijí spolu a loupí spolu banky. Úplně super bylo, když si někde v Nizozemí vykradli banku a odvezli si kamion plenkových kalhotek maskovaných za běžné účty. Pak prožívali příběh loupežné dvojice na útěku a spolu tak zestárli. Viděla jsem jednu scénu, kdy se během deseti prožívaných let hádali o to, že neměli děti. V jedné verzi příběhu byli nešťastní, v druhé byli vlastně relativně spokojení a bylo to jenom tak naoko, aby bylo dráma. Scéna, kdy leží na zahradě na dřevěných lehátkách a jemnější maskovaný muž jemně škrábe dlouhým nalakovaným nehtem hruď mužného muže a povídají si hrubými hlasy o dítěti, se mi vryla do hlavy.

Dnes jsem překonala svůj strach a nechala se ostříhat. Co nejdříve si nechám udělat manikůru a překonám strach z dotyků druhých lidí. Mám novou práci a je třeba vypadat perfektně. Jsem naprosto nadšená, plná energie a nových nápadů. Zdraví funguje.

Odešel mi starý lustr a dneska mi domácí přinesl lustr nový. Je to takový jednoduchý lustr se třemi velkými černými svítivými tělesy, takže mám najednou opravdu hodně světla.

Strašně se těším na tuhle etapu mého života. Ta tma už mě ubíjela dost dlouho. Pokud to tak budu cítit, napíšu ještě blíže o transformaci pocitů a událostí přechodové zóny mezi Světlem a Tmou.

Každopádně už mám tyhle vzlety z tvrdých pádů už tak zažitý, že už se sebou umím zacházet. Dneska už tak nějak víc chápu Kojota v roce 2006, kdy jsme si porovnávali horoskopy a on mi dal poznat svoje moudro v tom přijmout osud takový, jaký je. Doteď si vracím naše okamžiky jako film a pamatuju si skoro všechno.

Hrozně ráda bych s ním sdílela svoje slzy i svoje radosti, ale momentálně je provozně duševně nedostupný. A tak o tom ani neví, že se něco děje a mohl mi podat ruku, abych se tím neprokousávala tak sama. Holt mám smůlu. Kamarádky moc nepochopí některé věci, které může pochopit jenom člověk, který je se mnou zažil.

A to je na tom to smutný.

Co si pouštím na dobrou noc

Mezitím, co píšu články, které nikdy neuvidíte, sleduju VyVolené. Večery a pozdní odpoledne jsou rozhodně hitová. Jestli sledování netového vývoje ve vile patří ke sledování pokleslého žánru, pokleslejšího než nejpokleslejší detektivky, co tak ráda sleduju, hlásím se dobrovolně.

Před několika dny byl večer věnován Věřte – nevěřte. Pod tím si představte několik z nich v čele s Vladkem, jak vypráví příběhy historických postav. Vladko byl úžasný. Poslouchala jsem jeho historickou hitparádu a žasla, co všechno mne v životě minulo. Životopisné knihy nečtu, narozdíl od Vladka. Navíc – mimika ve spojení s přirozenou autoritou dělá z Vladka Muže ve Vile číslo 1. Nepochybuji o tom, že vyhraje.

Dneska zase hráli Pomádu. Ač Thomas není chlap, o kterého bych kdy opřela svůj pohled, s umělou čupřinou se slovy, že jestli tohle půjde v televizi, tak je vyřízenej :), vstoupil do mého rozřehtaného večera. To už je podruhé, co jsem konkrétně tohohle svalovce přistihla při vytváření srandy. Vyhovuje mi to.

Ale ještě k Vladkovi. Jako Kojot je hezčí a rozhodně má krásnější postavu (kterou před váma všema úspěšně skrývá, ale já vím svoje…), ale Vladko je kus chlapa a je úžasný bavič. Nesouhlasím s jeho definicí jako hysterického homosexuála, který VV vyhrál právě hysterickými výstupy. Tohle rozhodně není pravda.  Ten chlap na to má. Tím je řečeno vše – je to chlap, gentleman, tanečník, choreograf, herec, dobrodruh.

Z února 2006 jsem vám vytáhla svůj příspěvek právě o Vladovi a VV.  Byla to krásná doba…

Všeho dočasu

Arsinoe mi nabídla občas sem něco napsat. Když jsem kolegyním z práce říkala celá nadšená událost roku, byla jsem veselá a optimistická. Ale všeho dočasu.

Já: „Představte si to holky, Arsinoe mi nabídla, že můžu na její vyhlášený web „Deník blondýny“ psát! Sice zatím nevím, co budu psát a jestli mi to vůbec půjde, ale to vůbec nevadí. Ono se to vyvrbí. Holky, to je super!“

Kolegyně M.: „Hele, ta je homosexuální, určitě. Za tím něco bude. Dneska je to hrozně moderní, každý se k tomu hlásí. Věř mi, uvidíš.“

Já: „Ale není homosexuální. Proč by měla být homosexuální? Vždyť má manžela a dítě.“

Kolegyně M. „To vůbec nevadí. Co ty víš. Přece jen tak nemůže něco takového říkat. Určitě je homosexuální, všude je toho plno.“

Já: „Ale ona MÁ manžela a dítě a je z Brna! 200 kilometrů odtud! Vždyť je to nesmysl!“

Kolegyně M.: „To je jedno, na tom vůbec nezáleží, že má manžela a dítě. To se může projevit kdykoli. Někteří lidé už neví, co by v sexu dělali. Každý se k tomu hlásí.“

Já: Kolegyně Z., to k tomu nic neřekneš? Vždyť je to nesmysl! Co má s psaním na web co dělat nějaká homosexualita? Není homosexuální! Je normální, má rodinu a tak.“

Kolegyně Z.: „Ale ty toho naděláš. Určitě je homosexuální. Všude to teď letí. I já mám Vladka na mobilu, podívej…“

Kolegyně M.: „Tak vidíš.“

A tím byla debata o případném psaní na „Deník blondýny“ skončena…

 

 

Něco pozitivního na dobrou noc

Žádné límce, žádné vodní pasti, nic takového. Něco veskrz pozitivního.

Zmiňovala jsem se, že mi odešel monitor, který mám u notebooku, kterému nefunguje obrazovka. S tím žiju už asi čtyři dny. Všechno vidím inverzně. Tedy,  viděla jsem. Že by synchronicita?

Dneska přišel Kojot, podíval se na monitor a po asi deseti sekundách u sezení u monitoru řekl, že ten monitor je v pořádku. Možná to bylo i míň sekund. No, koukala jsem na něj a na ten fialovočerný monitor a tak si tak jako říkala: „Zešílel, nezešílel…“

Pak mi řekl, že i ten notebook to má přehozený a že to nebude chyba monitoru. Já na to, že se to stalo přes noc. Myšinka si na notebook ráda sedá nebo za něj a ohřívá se, ale zaboha si nevzpomenu, jestli jsem notebook zavřela i na inkriminovanou noc.

Takže, lidi, dobrá rada zdarma – kdo máte Mac a budete mít najednou obrazovku inverzně a máte doma děti nebo kočky (z návodu to je přesně takhle 🙂 ) – musíte zmáčknout Control+Option+Command+8. A přesně tohle zmáčkla zadkem Myšinka, když mi monitor obrátila do inverzních barev. Jak to udělala, jestli tu osmičku zmáčkla ocasem nebo ouškem, to netuším. Ale dokázala to.

Konec dobrý, všechno dobré. Krabice, co donesl Kojot, odnesu do sklepa, i když možná jednu tu nechám pro Myšinku – ráda do ní leze. Takže tu už začínám mít skládku. Vše pro dobro zvířátek. A límec uklidím do komory, ať mě neděsí a Elišku taky ne.

Jenom si musím před spaním říct: „Nebydlím v Louisianě, nebydlím v Louisianě, nebydlím v Lousianě!“ 

Proč nejsem pilot vrtulníku

Popravdě řečeno, narazila jsem na tenhle problém v Ábíčku online. Trochu jsem se vrátila do dětství a znovu si vrátila pocity, jaké jsem měla při odebírání Sedmičky a Ábíčka. Bylo to super! Měla jsem vlastní časopisy, což je věc, kterou nemám v podstatě ani teď. Nějak mě současné časopisy neoslovují, nebo jsem z nich vyrostla, případně vystřízlivěla. Typické malformace nesnáším, zvlášť, když jsou záměrné. Kupříkladu Týden už neodebírám právě z tohohle důvodu. Jinak sleduji čiré internetové dění, i když jenom tak zběžně, tedy důkladně, ale pro pestrost jen zběžně.

Vlastně jsem typický bulvární čtenář, ale začínám se nacházet v Technetu.cz a na IDnes.cz případně Ona.idnes.cz. A také vědecká rubrika v ABC současně s Morrisonem skýtá dobrý druh informací. Je to v kostce, s malým videem či obrázky a redaktor je kvalitní, což po denním sledování Blesku, AHA a podobných krávovin mohu směle posoudit.

Popravdě řečeno už léta obdivuji zápletky dětských knížek. Kolikrát naprosto netuším, jak bych se v dané zápletce zachovala já. Například otázka posmrtného života, posmívání při chození na náboženství a jak je to s upíry by mě asi dostaly víc než jak přicházejí děti na svět. S péčí o děti mám bohaté zkušenosti a někdy jsou jejich otázky ukrutné.

No co bych asi řekla dvanáctiletému dítěti o posmrtném životě, upírech (jež reálně existují) a vytrvání v chození na náboženství, to fakt nevím. Posmrtný život není prokázaný, upíři neexistují a náboženství je jen otázka náhledu na skutečnost? Fakt se z toho takhle vylhat je umění. Nicméně stoslovný závěr takový, aby prošel většinovou skutečností, to je umění. Dělat takovou poradnu není vůbec jednoduché. Krátké odpovědi na složité otázky, jaká úleva v dnešním bulvárním světě.

Ale co je důležitější, vzpomínám si na své představy o životě dospělého. V určité fázi svého života jsem si pod vlivem svých zkušeností se sebou řekla, že být takovým esoterikem není vůbec špatný nápad. Tohle se mi, například místo domu ve dřevě se zahradou a patrem, splnilo. Tenkrát jsem však pojmenovala situaci jinak, podle svého dětského vidění. Ale pocit byl týž.  A jsem čím jsem chtěla být.

V asi patnácti letech jsem chtěla profesionálně psát, živit se slovy. Složila jsem několik básní a byly fajn. Když jsem je našla jako velká, byly pořád dobré. Nicméně nejsem básník, dokonce nejsem ani prozaik, jsem blogger. Jsem víceméně spokojená. Už mám jiné uspokojující podněty než samé biče z češtiny a čtení mých prací před celou třídou. Nicméně pokud se mám podívat na takového typického spisovatele, vidím Kojota. Já píšu ale úplně jinak. Ono je to taky poznat na počtu vydaných knih, to ale mohu změnit.

Dneska jsem taky byla na WuWejovi a přečetla si tam pár recenzí a komentářů. Všimla jsem si, že už nejsem v seznamu blogů, což mě trochu zamrzelo, co si asi Wu myslel, když mě ze seznamu mazal. Popravdě, číst recenze knih, které si v životě nepřečtu, je trochu mimo můj šálek čaje, ale on to vidí asi stejně.

Jedna komentátorka mi napsala: „Dobrý den, četla jsem téměř celý Váš blog, a musím napsat, že Vaše upřímnost je hodně kouzelná. Vše co tu píšete, není manipulativní, nic nepodbízíte. Ač píšete něco zmateně, popř. to neznám nebo tomu nerozumím, snažím se to pochopit, protože cítím, že je to upřímné.“ To je super pochvala. Moc si jí cením už proto, že jsem se na vědění, které sem dávám, hodně nadřela. A ano, jsem upřímná. Nic nepodbízím, s lidmi nemanipuluji. Kdo tohle může po deseti letech psaní říct… To je přece vynikající.

No, má to jeden závažný aspekt – nefabuluji. Nejsem korektní „spisovatel.“ Momentálně čtu Kojotův povídkový román v tištěné podobě, vidím jeho korektury finálního textu a divím se, že mi takový klenot dal. Už ho čtu asi po sté. Sice napřeskáčku, to bych to nebyla já, abych to četla odpředu dozadu, ale přečtu si kousek, popřemýšlím, pak zase kousek, zjistím, že jsem se ztratila a hledám minulou myšlenku někde dvacet stran dozadu. Naprosto se ztrácím v elfích jménech, ale přitom zcela vnímám inspiraci různými díly, krajinami a městy. Usmívám se u toho, když na ten vtip přijdu. Je to dobrá próza, ale kdybych uměla skládat slova a situace jako Kojot, nebyla bych to já. Bylo by to vymyšlené. Sice dobře, ale vymyšlené. To já neumím. Proto nejsem pilot vrtulníku a jsem jen esoterik a blogger.

Je to asi jako čisté víno. No, konkrétně já zrovna čisté značkové víno neocením, chybí mi ta ovocná dezertní vína, co se po nich člověk rychle opije, jsou sladká a opojná jako májový deštík a ráno po nich bolí hlava. Dneska jsem zrovna takové víno hledala v regálech a už ho asi nikdo nevyrábí. No spokojila jsem se s asi jediným ovocným patokem v regále, který teď upíjím s vodou a jsem spokojená. Přesně patok jsem chtěla a taky ho mám. Hurá. Dneska večer upeču bábovku se švestkami, udělám si játra na víně (vína mám opravdu hodně, takže tam naleju klidně litr vína a zahustím to a bude!), alkohol se vyvaří a zbyde příjemná chuť.

A abych to spojila s osobním přesahem, úplně budu spokojená s blogováním kvality ovocného vína. Na vysokou literaturu nemám hlavu a dobré víno nepoznám. Nejsem znalec. Leda by to bylo ledové tokajské víno a to už do toho člověk jde s tím, že kvalita rovná se cena a tudiž si to může vychutnat. Možná i některé mé texty jsou hodny zařazení kvality ledového tokajského vína. Ale takové texty jsou vzácné 🙂 stejně jako čtenáři, kteří si vychutnají mých aktuálně 1145 příspěvků. Wow. Taková vzácnost, mít takového čtenáře. To si snad ani nezasloužím…

A tak piju víno, přemýšlím o tom, co v životě budu dělat dál, čím se budu zabývat, jak budu prohlubovat svůj esoterický život, o čem budu psát, do jakých časopisů a co, do jakých knih vtisknu to, co vím a jak. Jaké magii se budu věnovat, koho budu oslovovat, kým se budu inspirovat a zda má smysl dělat hodinu a šestnáct minut ráno ásanu v pranájámě jako Lon Milo Duquette. No, mám aktuálně rozepsaný třeskutý námět duchovního života v konceptech, to někdy z poledne, a zatím v konceptech zůstane. Vyjádření s vínem se mi zdá lepší. Hlavně mě psát baví a to je hlavní. Tedy – jedna z hlavních věcí.

Další věc, kterou vím, že už nikdy nechci chodit na noční směny, jedno jako co. Jakákoli profese, která mi vezme noc, je pro mě špatná profese. Dneska jsem byla nakoupit, koupila dvojnásobné množství mouky, tuku, cukru a mléka, dokoupila další nezbytné suroviny a jak jsem to tak táhla sídlištěm, vyhýbala jsem se překážkám a cestou jsem narazila na tři jabloně, které lze obrat, zpracovat a sežrat. Účelné využití vlastního času, kombinatoriky cest sídlištěm se znalostí terénu – přece nebudu drkotat po rozbitých chodnících, když můžu jít po silnici – a schopností.

Vyhýbala jsem se rozjetým jablkům s mou pojízdnou taškou a řekla si: „To je přesně to, co musím udělat se svým životem. Najít místo, kde se budu seberealizovat a u toho se najím za přiměřené množství času a práce, které do toho vložím.“ Takže základní složky přežití – bydlení, jídlo, spánek, sex, peníze. Byl o tom na netu článek, jak se tomu jeden chlápek věnuje profesionálně jako firma a že přežít v divočině zkoušel už když byl malý. No, já jsem zase zkoušela všechny uvrtat do toho, že jsem nevidomá a vázala v rodině okolostojícím šátky a chodili jsme v terénu bytu tak, abychom nezakopli. Tak v tom už jsem se taky realizovala, chce to najít další cíl.

Mám velkou knihovnu. Teda, už tak moc velká není. Vyrostla se mnou a mnoho knih jsem už prodala a nebo vyhodila. Zbývá zlaté esoterické dno a dvě poličky odborné literatury ze sociologie a sociální práce. Bohužel nevím, jestli to je to, čemu se teď chci věnovat, tedy jestli chci svůj studovaný obor znovu otevřít a vřítit se do něj. Asi ne. Nemám na to tu správnou charitativní náladu. Ten profesionální drajv. Možná jsem to studovala zbytečně. Jen pro touhu po titulu asi ne. No stále se bavíme o víně a tedy i o jablkách, z nichž to dnešní víno piji.

Zítra je půjdu očesat a přemýšlet můžu u toho…

 

 

Je devět večer a je tma. Hurá!

Nepamatuji se, že bych kdy měla tak otravné léto, jako tohle a tak otravnou zimu, jaká byla letošní. Už první den zimy, tedy první opravdu hnusný podzimní den spějící do zimy, jsem věděla, že to bude zima k nepřežití. A léto jakbysmet. Jediný malý bezvýznamý plus bylo, že jsem neutratila za make-up, protože i když jsem ho použila, stejně jsem se pořád potila a otírala a make-up byl hned pryč.

Léto jako takové už díkybohu odeznívá. Už jsem byla jako na trní, kdy už to bude. Celé léto, kdy jsem trpěla horky jako zvíře, jsem stříhala metr, kdy už konečně bude chladněji. A je tu konec srpence, je o půl hodiny méně světla a ráno i večer, kdy chodívám ven, je příjemně chladno.  Hurá!

Když je horko a světlo, nechce se mi nic dělat. Moje nejaktivnější měsíce jsou v době, kdy je už odpoledne tma. Leden, únor… Zima, že by psa nevyhnal a já trajdám venku s foťákem a fotím bytosti. Prožívám magické večery a chodím brzo spát, jako vždycky. V létě, když je světlo, je to bída. Než začnu něco provádět, už je čas jít spát.

Kojot mě inspiroval ohledně Davida z Magického života, který dělá Goetii a moc mě to zajímá, Lonem Milem Duquettem a jeho Mým životem s duchy. Duquette také pracoval s Goetickými duchy a právě se připravuji na čtení posledních kapitol knihy, kde to popisuje. Věřím, že to funguje, ale právě proto, že to funguje speciálním způsobem – přivolává to členovce a pavouky, do toho nejdu. Ale je moc zajímavé o tom číst. Jeden pavouk ročně připlutý vzduchem z peřiny větrané na balkonu mi dokonale stačí. I když někdy sním o tom, že bych chovala nějakého toho sklípkana, jako je měl léta Kojot a kochala se svým překonáváním strachu.

Pak bych ho mohla vysypat sousedce na rohožku, aby měla radost. Všechno je možné.

Rozbil se mi monitor a teď vše vidím fialovočerně. Úplně super je pozorovat odbarvené Kojotovy fotky na Flickru, i když nejsem na bezdomovce jako on, bylo to pěkné. Úplně mi to připomíná mé začátky, kdy jsem směřovala k lidem, kteří jsou postiženi nevidomostí či jiným handicapem a moje máma to nemohla pochopit. Říkala, proč chodím k takovým lidem, když nedomluvit se můžu i s běžnými lidmi. Odmítla se setkat se skupinou, do které jsem chodila pomáhat překonávat bariéry jako dobrovolnice a docela mě tím odmítavým postojem ranila.

Dneska už si nedokáži představit, že bych do svého života zařadila dobrovolnictví. Asi jsem na to už stará. Zdám se sama sobě už taková přestárlá. Marně v sobě hledám moudrost, takže asi tak stará nebudu a jak se říká, starý blbec byl jednou mladý blbec a tak v sobě hledám pučící blbost a nacházím jí sdostatek. Vždycky se dá všechno udělat líp.

Dneska jsem udělala hned několik dobrých skutků. Pár věcí jsem taky nedomyslela a nepovedlo se mi to tak, jak bych si přála. Také jsem měla příšerný rozhovor o svém soukromí a nakrklo mě to. Kočka mi opět ukradla jeden párek, aby se za mými zády nenápadně připlížila Eliška a párek dojela. Kdybych tak dokázala reagovat tak pohotově jako Myšinka a Eliška! Nevidím v sobě nejvýš vybaveného tvora.  I když sedím a nic nedělám, jen vnímám a dýchám a zadívám se na Elišku či Myšinku, obě se otočí a koukají na mě. Eliška si na nic nehraje, jen se dívá, Myšinka, to je dramatizérka. Snad se mi ji jednou podaří nafotit s hlavou v mém batohu, kde krade jídlo. Dnešním hitem byly takové loupákové uzly. Ožrané uzly, na to si holt musím zvyknout. Pak, když jsem ji zmerčila, tak jakoby nic vyndala hlavu z báglu a jala se důstojně odcházet. Do té doby, než jsem otočila hlavu a zase se vsoukala do otvoru v baťohu.

Kočičku mohu umazlit. Mazlím a mazlím a ona to strpí. Doslova. Kouká svýma netečnýma očima a ani sebou nehne. Líbám jí na tlapičky a ona se zadívá do stropu. Pak mi šlápne do oka a dělá, jak ji to nudí. Pak si řeknu, že nesmím Elišku odrbávat a jdu mazlit Elišku. Eliška mi olíže nos  a drží cituplně.  Jenom uchovat v domácnosti rovnost. Žádné podmínky k žárlení.

Dneska jsem preparovala pseudodráp, který si Eliška před několika lety zlomila. Eliška vůbec nekulhala. Přišla jsem na to náhodou. Ostříhala jsem a očistila zbytky, veterinářka nasadila antibiotika, tlapku zavázala a bylo. Včera nebo předevčírem špatně šlápla u vchodových dveří a o rohož si zřejmě do pseudodrápu rýpla. Žádná krev, žádné kulhání, žádný teplý čumák a žádná bolest. Zajímavé. Už dlouho jsem nedělala veterinární zákroky. Vždycky mě taková nutnost překvapí.

U nás na dětském hřišti před okny žije jeden gnóm. Přemýšlela jsem, jak se seznámit, ale prozatím jsem to odmítla po řádné úvaze. Možná v zimě. Kamarádím se ale s jednou pěknou lípou. Moc hezky spolu kooperujeme na emoční rovině. Někdy mám takové starosti, že se bojím k lípě přiblížit, aby to nenasála. Nechci porušit tu křehkou rovnováhu, jakou mezi sebou máme.

Když jsme s Kojotkem probírali jeho a moje focení, napadlo mě, že bych mohla fotit stromy. Pořád s sebou tahám foťák, ale zatím na to není ta správná chvíle. Mám také v úmyslu vyfotit jednu skulinu v chodníku, která mě velmi oslovuje. Ale na bezdomovce nemám. To je Kojotova specialita – nemocní, chudí a bez domova. Co mě pobavilo, že se jeden bezdomovec stěhuje po Kojotově dráze a mění místa a polohy, aby od Kojota mohl opakovaně vybrat výpalné za fotky. Také se mu už Kojot vyhýbá, jak ho zmerčí. „Jo, toho už jsem fotil…!“ Mě to přijde dost úsměvné.

Máme tu také víly a undiny. Undiny následují vodovodní potrubí. Opravdu nejsou jen v povrchových vodách.

Mě ale ze všeho nejvíc zajímají stromy a jejich obyvatelé. Ty nejde jen tak uplatit drahým kovem, jako gnómy. Jsou velice speciální.

Dneska jsem si uvědomila, kolik mi bere internet času. Musím to napravit.