Archiv pro štítek: Kulíšek

Já a mých osm andělů

Tak jsem dlouho psala celkem zásadní článek o víceméně ničem, umyla jsem se, vypadala mi hromada vlasů, pravda, část z nich vlastní vinou, protože si vlasy odbarvuji. Víc blond je víc blond a kdo má víc? 🙂

Nicméně šla jsem zapálit svíce k oltáři a přemýšlela jsem o Kojotovi a jeho posledních článcích o Živušce, lištičce. Kojot k ní promlouvá doslova horoucně o tom, že ji miluje. Sama jsem to i zažila. Tu něžnou přítulnost. K Živě. A připadalo mi to tak nějak zvláštní, asi jako když pedofil rozdává dětem před školou bonbonky. Jako co to oooook je? To jako nemá, kdo by mu řekl, že ho má ráda jako kamaráda nebo co? A pak jsem šla k oltáři, podívala se na fotku Kulíška a došlo mi to. Ooooooooook Kulíšek. Kulíšek byl má první kočičí láska a jak jsem tu už nesčíslněkrát podotkla, mnohokrát jsme leželi vedle sebe v posteli a koukali si hluboce do očí, že jsme se oba do sebe zamilovali. Jemu jsem určitě milionkrát řekla, že ho miluju a nebylo mi to divné. Říkala jsem mu všechny zdrobnělinky, jak jenom se malý kocourek může nazvat. Byl moje kočička, prdelka, kulička, kulišák, kuliš, kulišour (když zlobil). Dívala jsem se na fotku a hladila ji, to trvalo několik minut a pak se tam cosi zhmotnilo a já jsem se na to nevyprdla, ač je už půl jedný ráno, ale začala jsem hledat odpovědi.

Ty otázky jsou nezbytnou součástí každého takového hledání odpovědí. Já se je pokusím minimálně zkrátit a sešoupat text k sobě jako summary, protože jinak byste se unudili. Otázky – to je moje know-how a to se zase tak lacino nedává. Jeden čtenář, respektive čtenářka ví, jaké dávám otázky a jak se většinou k odpovědi dostanu, takže zdravím na Cejl! 🙂

Takže jsem se dostala k tomu, že to je anděl mnou stvořený z lásky. Mnou stvoření jsou anděl lásky (síla 4), anděl žalu, co mě má ochraňovat před příliš velkým žalem (síla 10) a anděl duchovní cesty (síla 10). Z toho to asi tak vypadá, že mám často velké žaly (deprese), které musím zpracovávat a mám opravdu silného anděla, který mě drží na duchovní cestě a pomáhá mi s ní. Anděl lásky je poměrně slabý a přichází, když intenzivně myslím na Kulíška. Kulíšek mě otevřel syrovou lásku. Nebyla to láska partnerská nebo zodpovědnost z lásky, žal z lásky, prostě byla to láska sama. Kulíška jsem prostě milovala. Používám stupnici od 0 do 10, která se automaticky klopí na 11 a dál, pak už to nejde lineárně, ale progresivně. Je to takový můj systém při práci s kyvadlem.

Ptala jsem se jich, jestli se mnou mají hodně velkou práci a bylo mi řečeno, že ne, že jenom tak trochu. Zalovila jsem si ve svědomí ohledně duchovní cesty a že asi postupuji pomalu no a oni na to, že sice postupuji pomalu, ale že rychleji to nejde. Takže vlastně pohoda jazz, kejty na stůl a dvě deci vody 🙂 No, doopravdy mě to sice moc nepotěšilo, ale aspoň mám někoho za zadkem, kdo mě hlídá a pokud jdu pořád dostatečně rychle, tak není důvod se nějak víc zatěžovat. Všechno se má udělat v ten pravý čas.

Pak mám další čtyři anděly a ti mi byli přiděleni. První je anděl, který mi přibyl ve věku mezi čtrnáctým a šestnáctým rokem. Někdy kolem patnácti let. Je to anděl ochránce a má sílu 11. Dále mám anděla duchovní cesty od 24 let se sílou 15. Dále mám dva anděly se silou 4, kteří chrání obsah mé hlavy a ti přišli při spojení vajíčka a spermie.

Poslední z andělů je anděl strážný a tam mi přišly informace, že jsme se znali ještě před mým zrozením a fungujeme v tandemu už tři životy dozadu. Jeho síla je nekonečná, proto nekonečno ho poslalo. Dohlíží a stráží mě, abych přežila.

Takže tak se to má… Samotná síť reality.

 

Přivolala jsem ho

Byla jsem nešťastná, že jsem ho ztratila. Místo něj mám lady Myšinku. Myšinka je úplně jiná, počínaje tvarem těla a povahou konče. Nekousá dráty. Mrouská. Je hubená. Žádný chlupatý macíček. Žádný kufr, žádné umyvadlo. Je prostě jiná.

A jak jsem tak byla nešťastná, přivolala jsem ho. Vedl mě do drogerie, koupila jsem svíčky podle jeho nálady, velké, vysoké barevné svíčky. Hoří už druhý den na mém oltářním stolku. Hoří ještě kadidlo. Kadidlo zapaluji málokdy, bohové se většinou neshodnou, jestli chtějí či nechtějí vůni kadidla, takže pálím kadidlo málo. Přesně za svíčkou mám jeho fotku. Myslím na něj kdykoli se na svíčku podívám. Bude hořet ještě několik dní. Je zajímavě hnědá.

Mohla bych jít zapálit svíčku na jeho hrob. Jsou tam desítky dalších našich zemřelých zvířat. V podstatě všech našich zemřelých zvířat. Místo pohřebiště vybral v roce 2006 v lednu Kojot. To zemřela Min, jeho kočka, které bylo sedmnáct let. Pak už to šlo ráz na ráz. Min bydlí ve stráni pod velkým balvanem. Tam, kam se zvěř nedostane. Ostatní zvířata jsou umístěná tam, kam to určilo kyvadlo. Ale jsou kolkolem pospolu. Hadi, ještěři, potkani, kočka, myši… Celá eskadrona.

Duchovní kontakt sice není tak „kontaktní“, jako je pokleknutí na jeho hrobě a zapálení svíce, ale je stejně konkrétní, stejně intenzivní. Je mi těžko, ale nemůžu si říct:“Život jde dál…“ To je blbost. To bych na něj musela zapomenout. A to já nemůžu. Proto pálím svíčku u jeho fotky. Jsem s ním v kontaktu.

Oba žijeme dál, i když každý na jiné rovině.

Zatmění měsíce a mrtví se nás dotýkají

Prožila jsem teď dekády žalostných minut. Myslím, že je to takový synchronicistní jev, ale začala mi přicházet na mysl zemřelá zvířata, která jsem zažila, případně zažít chci. Asi nejvíc jsem brečela u svého Kulíška, který je po smrti rok a čtvrt. Zemřel, za dva dny by mu býval byl rok. Nezažil si ani svoje první narozeniny…

Ne, nenalezl klidu.

Když jsme ho pohřbívali, tak Kojot i já jsme měli stejnou, či velmi podobnou vizi. Kulíšek prostě nechtěl na druhou stranu. Za žádnou cenu. Chtěl zůstat s námi. Zůstal s námi jako ochránce našich koček, našich zvířat.

Je pár jedinců z těch několika tisíc duší (v čase syrové jasnozřivosti jsem bydlela u Olšanských hřbitovů a seběhly se ke mně snad všechny tehdejší chycené bytosti, byla to práce snad na celou noc), kteří ani nemají vlastní úkol, ale sami si aktivně vyhledali další. Kulíšek je jedním z nich. Hladila jsem jeho fotku a plakala. Proč někteří jedinci mají tak málo vymezeného času… Udělali jsme všichni co bylo v našich silách, ale vrozenou vadu srdce jsme nikdo od zvířete s PP neočekával. Jeden den pokašlával, druhý den byl mrtvý pod nejlepšími specialisty z Veteriny z celého Brna.

Chtěla jsem, aby s námi byl dvacet let. Byl to miláček nás všech. Včera v noci jsem našla jím překousnutou nabíječku. Ano, měl i své slabé stránky. Dráty. Miloval překusování tenkých, potřebných, drátů. Koupila bych mu celé klubko drátu, toho nejjemnějšího, ale už to nejde. Pravidelně se ke mně i ke Kojotovi vrací a střeží nás. Střeží naše zvířata. Mnoho vnuknutých myšlenek pochází od něj. Byla to velká osobnost. Miloval spaní v umyvadle. Trpělivě očekával, až na něj zbyde chvilka na pohlazení. Naposledy přišel dva dny před Památkou zesnulých. Ale já na něj myslím každý den, kdy mám na oltáři jeho fotku, jak leží v kufru a kouká na mě. Měl rád místa, kde se mohl schovat a být sám.

Kulíšku, pořád Tě milujeme. Všichni…

DIGITAL CAMERA

DIGITAL CAMERA

DIGITAL CAMERA

DIGITAL CAMERA

DIGITAL CAMERA

Jsem zodpovědná i za smrt vašeho psa?

Dnes jsem měla několikrát dlouhý rozhovor se sousedkou, co si dává židli před dveře, aby jí jejího speciálního pudlíka nesežrala Eliška. Eliška pudlíka ignoruje, pudlík se může uštěkat jak je agresivní. Doráží na Elišku jak gladiátor, jak s červeným hadrem u dršky.

Dnes jsem také byla obviněna z úmyslného provokování pudlíka, protože ho museli vzít na rentgen a má špatné srdíčko. A je to moje vina. Mám velkého psa a všichni malí psi štěkají na psy velké, bylo jejich obvinění. A také luxuji. A to i na chodbě. A pes si myslí, že jde můj pes ven a proto štěká. Říkám, že já luxovat musím každý den, protože mám psa, který líná. Ještě abych tady neuklízela kvůli krávě odvedle.

Další můj prohřešek je, že furt odmykám a zamykám, před luxováním i po luxování, když přijdu, když odejdu, na ráno i na noc. No a co? Zamykat je přece normální. Já za ten byt zodpovídám, proto ho zamykám. Nehledě na to, že Eliška umí zacházet s klikami, takže by dveře hravě otevřela. Pak by byl otevřený byt a kočka a pes po baráku. To sousedku nezajímalo.

Ale moje Eliška může za všechno a já taky. Zamykám a luxuji a mám velkého psa. Všichni psi v baráku štěkají. Ale já jí to jednou nandám. Řeknu jí, že je mi úplně fuk, jestli její pes zdechne nebo ne a kdy. Každý máme svoje hodiny odpočítaný. Já si taky nemyslím, že tady Eliška bude věčně, ale zaplaťpánbůh je jí pudlík u zadku. Dneska jsem jí navrhla sázku, který pes umře dřív. Nějak to nepřijala.  Jo paninko, až vám umře padesát milovaných zvířat, budete to brát jinak. Mimochodem, včera zemřel další potkánek. Jistě, že je mi to líto. A až umře Eliška, taky mi to bude líto. Kulíšek musel odejít ani mu nebyl rok. Dodnes s tím nejsem smířená a je mi to líto. Ale rozhodně si neříkám, že za to můžu já. Protože nemůžu.

A za jejího nerváka pudlíka nemůžu stejně jako za dnešní počasí. To je den…

Tak co? Taky mě chcete obvinit z provokace vašeho psa? Třeba psaním blogu? 🙂