Archiv pro štítek: Lucienne

Hrátky se statistikami aneb úskalí blogování – shrnutí 12 let psaní pro radost sobě i jiným… Včetně oprášení jmen blogerských klasiků z Bloguje.cz :)

Bloguji 12 let. 7 let na Bloguje.cz a 5 let na WordPressu, protože Bloguje skončilo. Na to, že skoro nepíšu, tak průměrně kolem 200 článků ročně, mám dobré výsledky. Stabilně mám mezi 15 – 17000 návštěvníky ročně a kolem 40000 shlédnutí.
Je pravda, že by to mohlo být mnohem lepší, na Bloguje jsem měla za 7 let 180000 návštěvníků, takže… Co si budeme povídat…. Tenkrát to bylo i 400 příspěvků ročně a v průměru 26000 návštěvníků ročně. Samozřejmě jsem se pár let rozjížděla a budovala identitu, ve finále to mohlo být tak 40000 čtenářů ročně, kteří samozřejmě popadali s koncem Bloguje. S převedením jsem technickými okolnostmi přišla o několik tisíc obrázků v článcích, zmizela videa, prolinky, tím se zproblematizovalo vyhledávání a šla jsem od nuly, jen s pár věrnými. Zmizelo v tu dobu několik tisíc blogů, které nikdo nepřevedl z různých důvodů. Za každou stránkou byl reálný člověk, co to zapíchnul… Byla to velká vlna ve sklence blogové scény.
Jak jsem včera promazala pravé, leč aktivitu nevytvářející facebookové profily, hodně se mi ulevilo. Tvrdá data poskytují úlevu a také tvrdou pravdu. K čemu být knihou v knihovně, na kterou se nikdy nikdo nepodívá. Tak kniha zmizla. Až bude třeba, můj facebookový profil je veřejný a kdo bude chtít, dohledá mně. Moc identit se jménem Lucienne Delfína Poláková tu není 🙂 Nejsem pro každého, žádný universální facebooker, universální bloger. Svou doménu si platím už dvanáct let a nepustím ji, na textech se nic nezměnilo. Pořád je tu zhruba 16000 lidí ročně, co si mě přečtou na Lucienne.cz.
Na jednu stranu se nedá říct, že na to peču, ale na druhou stranu je mi to fuk. Píšu to, co chci a o hodně věcech jsem za těch dvanáct let psala. Nemá smysl psát o něčem, co jsem už dobře zpracovala a jsou to kvalitní texty.
Věci, které jsem nahlížela duchovně jsou buď nesdělitelné nebo sdělitelné velmi těžko nebo jsem nevědomky porušovala mlčenlivost, takže jsem mohla třeba i někomu, kdo na to nebyl připraven, ublížit. Spoustu věcí nelze publikovat, osobní zkušenost je nezprostředkovatelná k pochopení, pouze k nahlédnutí a to pouze někomu. Tak to prostě je.
Facebook. Na to, že jsem tam od roku 2009, jsem mu přišla na chuť až tak před rokem, dvěma, zhruba rok 2015. Ale to jsem zase ulítla tak, že jsem frkala věci místo na doménu na Facebook, protože to bylo jednodušší na obsluhu a za krátké texty o ničem jsem se nestyděla.
Do té doby jsem byla sebou i čtenáři  – to je prosím obrovský motivační faktor, mít kvalitní čtenáře, co přemýšlí a ti se jen tak z ničeho neudělají, je velká práce je získat a ještě větší si je udržet – tlačena k vysoké kvalitě textů, prakticky bezchybovosti v češtině, širokému rozhledu k tématu, i když jsem v hloubce rozhledu naprostý diletant. Pojmenuji věci a ono to vypadá dobře a má to smysl. S dobrou češtinou a vnímáním se to dá.
Na Facebooku kvalita mých textů zcela degradovala do červených čísel. Fuj. Co bylo dobré je nedohledatelné, co bylo špatné, to je jedno že zmizelo. V textech jsem měla gramatické chyby, překlepy, špatná čeština kvůli telefonu a vůbec to je technicky velmi obtížně realizovatelné přes mobil být dobrý v češtině a dopilovávat k preciznosti.
Jednu dobu jsem napsala myšlenku na mobilu jak to šlo, pak to doma na kompu opravovala, no práce strašná a vůbec mi to nestálo za to, protože za těch pár minut už z principu nevytvořím text, se kterým bych byla spokojená. Byl to špatně investovaný čas, z větší části z toho, že jsem neporozuměla do hloubky rozdílu mezi psaním blogu a švitořením na Facebooku.
Ano a dalo se to odfláknout a přitom si myslet, že jsem něco přeci napsala. No a to je právě ta svůdnost, která za to vůbec nestojí. Ne v tom, jak se chci prezentovat, jak chci psát a co chci psát.
Každý z nás, co už to nějakou dobu táhneme, jsme se někam za ta léta posunul, ale vazby některých z nás fungují dál. Jsou jména, která spojují, jména, která otvírají dveře do duší. Společně jsme je četli, společně jsme se četli, komentovali se, abstrakce a humor do několika úrovní textu. Myšlenka v myšlence v myšlence v myšlence v myšlence. Myslím, že s některými to bylo až na pěti úrovních hloubky smyslu slov, do kterých jsme s láskou vkládali lásku k těm, co čtou a těm, co to píší. Já to vnímala takto, každý jsme byl jiný…
Jedna z největších radostí pro mě je přečíst si dobrý text z blogerského hlediska, pěkně širokého a s osobním příběhem a k tomu si načíst desítky kvalitních komentářů, které doplní celý vjem. To je pak nádhera pro duši, srdce i mysl.
Komentáře, to je věc ošidná. Každý, kdo za to někomu stojí, má své idioty. Několik měsíců jsem měla komentáře natvrdo zakázané. Vychytali jsme to filtrem, ale moderování komentářů je tak zbytečná ztráta času, denně nacházíte výhružky a hnusy co odmazáváte ze systému a už to odmítáte i skladovat v kompu, protože je to tak hnusné, slizké a anonymní, že je to zcela odporné a už jenom jdete do administrace a víte, že Vás tam čeká nálož hnusu.
Jak u toho a z toho mít dobrý pocit a dobře psát? Těžko. Nicméně, nevzdali jsme to a za nějakou dobu potácení se mezi mazáním, spamovým filtrem s de facto denně doplňovanými novými slovy, moderováním komentářů různého stylu a zablokováním komentářů natvrdo jsme to zase povolili. Myslím, že tak pět, šest let to konkrétně tomuto anonymovi trvalo, než to vzdal a našel si jinou zábavu. Ale víte, co to je pět, šest let? To je strašně dlouhá doba! A to byl jenom jeden z nich.
Jaroslav po několika letech přešel na blogovou scénu idnes.cz, kde odvádí výbornou blogerskou práci, napsal celkem devět knih a má můj obrovský respekt. To, co on dovede zprostředkovat ze svých šedých buněk mozkových, to je… Nemám na to slov. Dře, neustále se vzdělává, seriózně komentuje a má názor… Taky fotí, stará se o zvířata, má bohatý vnitřní duchovní život… Respekt. Také odkazuji na jeho stranu na Wikipedii.
Pak je ještě druhá odvrácená strana komentářů – máte kvalitní článek – ať už je kontroverzní či ne – a čtenáři komentují a komentují a komentují. Jeden článek. A takových článků máte na blogu dost. A jak se hromadí desítky komentářů – kvalitních – a lidi nečtou minulé komentáře (a kdo by je taky četl, že… takové množství dlouhých komentářů…), tak se argumenty opakují dokola, nakonec už jenom odkazujete na komentáře, kde jste toto už řešili či to rozpracovali víc či jinak a pro komentátora je to jeden článek, který ho zcela zaujme a pro mě je to ztráta času, kdy musím prohledávat vlákna a řešit jeho téma, které už jsem řešila třeba pětkrát, desetkrát. Otravuje to mně i jeho.
Typický článek, kde jsem musela zablokovat komentáře byl o sektě Falun Gong. 72 komentářů i kolem normostrany z obou stran, první 5. 4. 2007, bloknuto ke 4. 3. 2008. Jedenáct měsíců řešíte nejen jeden článek, ke kterému se neustále vracíte, ale dalších třeba tři sta nových a starších, na které lidé reagují. A to jsou pak i desítky komentářů denně, které musíte zpracovat a odpovědět na ně. Vražedná práce udržet vše v hlavě a dát tomu tak potřebný čas. Ale když neodpovíte nebo neodpovíte s nadhledem, nemáte šanci si vybudovat kvalitní čtenáře a udržet si je.
Nakonec jsem to vyřešila jak nejspravedlivěji jsem mohla – debata se blokne za 14 dní od publikace článku. Šetřím Váš i můj čas. Kdo chce, komentuje a dočká se mé odpovědi aktuálně k tématu a včas. Ale už ne v řádu minut, ale třeba i dní. Fakticky máme všichni 24 hodin denně. Třeba se to jednou zase rozjede, až budu mít chuť na debatu a radost z komentářů, nikdy neříkej nikdy.
Jednou, to jsem měla hodně hluboko do kapsy, jsem přemýšlela, jak udělat něco pro svoji peněženku a zároveň psát o věcech, které kupuji, protože je potřebuji. Myšlenka vypadala dobře, ale pěkně mě sjeli. Mám prý málo komentářů. Tiše jsem zuřila, že mých 16000 čtenářů a 40000 shlédnutí ročně babě nestačí, že když napíšu sérii do časopisu, tak si vydělám dvojnásob, ale prachy dostanu až za dva měsíce od vyjití článku. Tak jsem se vyzuřila, uvědomila si, že jsem ztratila dva roky času na Facebooku, několik let v podstatě nepíšu, nemám komentátory a ona má pravdu. Hmm. A šla jsem na brigádu, kde byly peníze za tři dny od práce. Z hrdé blogerky se stala nula za pásem s bakalářem za pasem. A právem.
Můj blog jede nyní de facto na základě asi 1300 článků a několika tisíc komentářů skrz vyhledávače a spřátelené blogy. Málo píši, nerozjíždím debaty, nerozsévám články jak návnady na blogovou scénu, nelovím čtenáře za každou cenu, nemám na to čas a ani chuť. Jsem ráda i za těch dvě stě článků ročně, co vypotím ve volném čase. Ztratila jsem komentátory, protože uzavřením debat za 14 dní, když čtenáři hledají stále stejná, třeba z mé strany i deset, dvanáct let stará témata… Nemám šanci čtenáře zachytit a udržet. To je daň za čas pro něco či někoho jiného.
Navíc – s léty přibývají zkušenosti a před mnoha lety jsem měla, jako každý z vás, jiné názory než dnes a taky se někdy dostanu ke článku, kde si řeknu, že jsem plácala pěkný blbosti. A je to docela často, sebekriticky podotýkám. Na druhou stranu kdo chce, a docela se to stává, pošle mi mail či vzkaz a čeká na odpověď.
Jednou mě překvapilo, i když mám širokou základnu studentů humanitních věd, kteří si nastudovávají mé semestrálky či články na sociologická témata, že se na článek o ukotvené teorii ozvala studentka, zda bych jí to nevysvětlila, že to nějak nedává a nevedla jí práci. Po nějakých sedmi letech od publikování seminární! práce jsem byla oslovena jako odborník, který tomu přeci musí rozumět, když o tom tak dobře a srozumitelně píše. Já… To jsem tedy málem padla z jahody naznak. Pamatuji si principy, kostru, ale někomu vést jeho práci? Musela jsem odmítnout. Jsem bloger, ne sociolog, ne duchovní predátor, ne xxx, doplňte si co chcete, lidi…
Těší mě psát, pořád. Píšu ale málo a co… Nic. Ale tenhle článek jsem si užila, psala jsem ho zhruba pět hodin (asi třikrát jsem to promazala a psala některé části znovu, což k blogerskému duševnímu masochismu patří), pochválila se, pokárala se, vzpomněla na staré známé a oprášila jejich jména v hlavách všech čtenářů tohoto článku, kteří je třeba kdysi četli a pak zapomněli či ztratili kontakt. Někteří jsou nyní profesionálové, jiní přestali psát úplně. Většina drží basu dosud a těší psaním sebe i lidi kolem.
My, blogeři, píšeme, protože chceme, protože musíme, myšlenky nám tečou prostě odevšad, přetlak tvorby v těle je jak adrenalinový sport – nádherné emoční kompozice s perem lehce vypsaným budí ve čtenářích něco silného. Emoce. Vyvoláváme emoce…
Není důležité jaké jsou, říkala Arsinoe, jestli pozitivní nebo negativní, ale musí být silné.

Arthur Dent v roce 2005 ukončil blog těmito slovy:

„… Stal jsem se o 263% zahořklejším, o 117% zatrpklejším a o 331% agresivnějším.
A v neposlední řadě jsem si trošku vylepšil sloh.
Takže abych nějak těch třicet měsíců shrnul:
Bylo to fajn.
Díky všem.
Už mě nebaví pořád někomu něco vysvětlovat. (A to se vztahuje i na tuhle větu!)
Teď mě jistě omluvíte. Jdu si odpočinout…“
 A tak nějak to asi je. Balancujeme mezi psaním a nepsaním. Stále. Akrobati za klávesnicí a čumící do monitoru. Nic jiného nejsme, ale i to je dost… I takoví blázni musí být, aby byl svět pestrý a dalo se v něm dýchat a žít.
Přeji tedy hezký den všem!
nazory-blog-obrazek

Co mě dělí od 1. esoterického blogu podle TopListu a podle Blog.cz – Alua.cz

Na základě všeobecné naštvanosti veřejnosti k Alue Loskotové přikládám link na komentáře, jež jsme si vyměnily s jednou anonymkou, jež si přeje, abych tento článek upravila a patřičně Alue pozměnila vizáž.   Píše mi to k článku o Mayské spiritualitě a znamení Jaguára… Tím je řečeno asi vše, co si o tom myslím.

Lidi, myslete si o Alue co chcete, ale hlavně u toho používejte mozek. Vlastní nejlépe. Článek je z roku 2013. Z dnešního pohledu bych to koncipovala úplně jinak, ale historii nezměním a ani nechci.

Negativitami a nějakým názorem, který se mi udělá potom, co vnímám negativitu a hnojím si tím hlavu a emoce a ztrácím tím svůj čas, už tedy nechci ztrácet svůj čas, ale zde udělám výjimku a pak už na ni budu jenom odkazovat v rámci šetření svého času a svých nervů.

Máme každý vlastní hlavu a pokud ji někdo nepoužívá, jeho problém. I Alue má právo na život. Tak to prostě v životě je.

Nejsem tu od korekce cizích názorů. Myslete si co chcete… 

Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou,
ten kdo do pout jímá otroky, sám je otrok.
Nechť ruky, nechť by jazyk v okovy své vázal otrocké,
jedno to, neb nezná šetřiti práva jiných. (Kollár, Slávy dcera, 1824)

_________________________________________________________________

Hluboce jsem se zamyslela, jestli nemám udělat úvahu až zítra, až si to pořádně promyslím, ale myslím, že vím, proč to mu tak je. Proč mám aktuálně patnáct čtenářů, padesát, v době bloguje.cz pět tisíc čtenářů, kteří si mě naladili víc jak dvěstěkrát po sobě.

1) Bloguje.cz, kam si zvykli mí čtenáři chodit, skončilo. Většina mých čtenářů chodila na lucienne.bloguje.cz, kde momentálně není nic.

2) Netvořím blog pro jiné, ale pro sebe. Blog Alue sbírá obrázky andělů a jiných bytostí, ne nafocených, ale nakreslených, to je politicky korektní. Alue tvoří blog pro jiné. Sbírá jejich zkušenosti, spojuje je dohromady v komentářích. Úplný opak mně.

3) Alue je fotogenická subtilní dlouhovlasá modrooká blondýnka, která je extrovertní.

4) Sice, jak říká, nelobbuje v žádných zájmových kruzích, ale není tomu tak. Propaguje levitovanou vodu a levitátory, jeden stojí bratru stopatnáct tisíc korun a není k sehnání. Je tu jiná firma, která prý ukradla nápad a pak ho zpeněžila stejně jako dokumentaci. Tudíž hraje hru „Proti šmejdům.“ To je dobrá reklama. Obyčejně nemám v 19 letech stopatnáct tisíc na vodní levitátor. To mě zaráží. Navíc se nikde nezmiňuje o destilované vodě, která má podobné účinky a je v mání za pár korun v drogerii nebo v každé benzínce. Účinky na organismus má podobné. Víc špíny z těla odnese než voda z vodovodu. Má čisté chemické složení a dobře se na ni váží informace.

O levitátorech byla velká debata na Osud.cz, který je otevřený všem bez rozdílu. To znamená opravdu všem. To je děsivé. Nekontrolované dezinformace reality včetně děsivých článků o účincích různých metod aplikovaných na člověka. Od UFO přes Diamantovou vodu, Levitovanou vodu, Pí vodu, Mimozemšťanech, různých energetických anomálií, poprašky chemtrails…

S panem Maškem se znám osobně, měla jsem s ním spolupracovat před několika lety, ale zřejmě mu virgule řekla, že já nejsem ten správný člověk na obsazované místo, protože já bych nedokázala publikovat zjevné nesmysly nebo propagandu a dala bych tím Osudu jiný směr, než chtěl pan Mašek. Pan Mašek chtěl také vyplnit díru na trhu informací a za ty se platí a kdo na to má žaludek a konspirativní povahu, najde tam všechno. Doslova všechno. Může se bát až do roztrhání těla. A kdo se bojí a „chce vědět“, platí.

5) Má komentovaná videa narozdíl ode mně. Konkrétně video jak se napojit na stromy se mi velmi líbilo. Dělá dobrou osvětu dobrým způsobem. Já si nedokážu představit, že bych prozradila svou krajinu komukoli. Ani zadarmo, ani za peníze. Jediný, kdo o ní ví, je Kojot. Když jsme se poznali, byla jsem asi o tisíc procent větší introvert, než jsem teď. Měla tři anonymní identity. Dva životy. Spousty bytostí, které jsem fotila s tím, že jednou je budu publikovat. Je to s nimi domluvené. Zatím ten čas nenadešel, i když pár desítek fotek najdete v příslušných článcích v Astru a Esoterických úvahách. Je to velmi komerční a aktuální téma, to vím. Jednou… Snad… Až to tak budu cítit (třeba budu vyhecovaná svojí malou čteností a originalitou svých, ryze praktických, článků o svých zkušenostech :).

6) Má 42! rubrik, z toho 13 cizích nebo převzatých. Dává čtenářům velké slovo, ti ji píší na email nebo do diskuzí. Rubriky Zdraví, Vaše zkušenosti, Polodrahokamy, Ženy a muži, Převzaté články, Média, Jak zdravě nakupovat a tak dále… To tady prostě nenajdete. Toto je totální komerce. Z tohoto hlediska to vypadá, jako aktivita náctileté, která se hledá a na Blog.cz jsou takových deníčků stovky, ne-li tisíce. Je tak dobrá, že i s tímhle rozsáhle děleným blogem a vílí tváří prorazila. To se cení.

Já kdybych měla tolik převzatých rubrik, naprosto bych nad tím ztratila kontrolu. Nemohla bych dělat blog s tím, že by ho utvářeli mí čtenáři a tím se mi zvýšila návštěvnost. Jak já si vážím toho mála mých čtenářů, kteří mají co říct a řeknou to ve správnou chvíli na správném místě a nejdou se sem prsit. Jak já si jich jenom vážím. Kojot má stovky, tisíce komentářů, má stotisícovou čtenost, má také úplně jiný blog a orientuje se na náboženství a politiku. A dělá to sakra dobře. Ovace tisíců čtenářů jsou zasloužené, stejně tak proklínání dalších tisíců čtenářů. I to má zasloužené. Někdy bych mu dala pohlavek, když si přečtu kojotovinu na celoplanetární úrovni. Konkrétně z poslední doby to blognutí o Thatcherové a soudruzích komunistech. To bylo na pěst.

Nicméně, moje esoterická aktivita vytvořila od roku 2005, kdy jsem o svých zkušenostech začala psát, stovky esoterických článků. Všechny mají co říct. Žádný není výkřik do tmy. Píšu vždy pod velkým přetlakem, který ve dne v noci skládám do písmen. Taky mám o jednu generaci starší zkušenosti. I proto nepublikuji celorepublikově, nedokážu si představit, že bych měla dva tisíce lidí denně na stránkách a dvacet pět milionů návštěv. Wow. To je teda číslo. Ta holka musí být fakt dobře namíchanou směsí esoteriky, komerčního umění, nekomerčních zájmů a dalších aktivit. Možná je to takový druhý Cody nebo kdokoli z magických kruhů i když i o těch pochybuju, že by si dobyli srdce pětadvaceti milionů návštěvníků, kteří by je zahrnovali zkušenostmi.

Velmi zajímavým shledávám to, že se „nekamarádí“ ani skrz odkazy s lidmi ohledně magie, pohanství a vůbec. To je mi tak nepochopitelné… Má tam kdekoho, ale tuhle část naší scény prostě nevnímá. Možná má vůči magii předsudky, pohanství, jakkoli se objímá se stromy a říká že je vnímá srdcem a sluchem, což pohané obvykle dělají. Dělá to i Zeman, ač je prezident. Dále se nekamarádí s původním čarodějnickým Darienovým covenem, do kterého jsem odmítla vstoupit, protože to, co dělám, dělám sama za sebe a nevím, co jsou ostatní zač. Tenkrát jsem byla ještě mnohem víc uzavřenější, takže Darien neměl šanci. Zato jsem mu udělala natolik přesnou předpověď do budoucna, že mi i po letech chtěl říct a poděkovat, že jsem se neuvěřitelně strefila do všeho, včetně měsíce, kdy potká svou osudovou lásku, jak bude vypadat, co bude dělat a v čem se budou doplňovat, že spolu založí rodinu a tak dále… Matně si ty holky pamatuji, část z nich se identifikovala jako andělské bytosti, ale tahle holka o nich nemá ani páru, ač je všemu otevřená, zdá se. To je divné. Za ty roky by se dávno měla vyznat ve struktuře podobných „andělských“ bytostí v našem malém státě. Zvlášť na Blog.cz, kteréžto statistiky sleduje. (Já mám Blog.cz u prdele, protože je to odporná komerční záležitost a nikdy tam publikovat nebudu! To není nic proti Alue, jenom mi prostě tahle doména milionu teenagerovských blogů nesedí. Přeji do budoucnosti tisíce lesklých srdíček jejím uživatelům… Vím, že už si koupila doménu, jenže stejně je základ na Blog.cz včetně šablony. Můžu se mýlit, ale považuji to za pravděpodobné.)

Já pohanskou a magickou scénu vnímám, ačkoli se nikdy nezapojuji. Jsou tu osobnosti, které velmi uznávám, a pak osobnosti, které prostě neuznávám. To, že jsme „všichni“ prošli Bardonovou Bránou k opravdovému zasvěcení, považuji za základ. Škoda, že to o mně tak málo lidí ví. Nějak to neříkám. Jak říkám, nesetkávám se s nimi. Nesetkávám se s nikým kromě Kojota. O to víc si vážím, že se ke mně nenapíchne dva tisíce lidí denně, aby se mnou komunikovalo o tématech, v nichž mám pozitivní zkušenosti. To bych se asi zbláznila. Zrušila a vymazala blog. Proto nikdy nebudu slavná a opěvovaná jako Alue. Držím jí pěsti, ať se jí rozjíždí vlastní obchod, stejně jako se to stalo na Blog.cz na Andělských stránkách, které se svou zaměřeností slušně živí, ať vydá druhou knihu. Možná si jí někde prolistuju v obchodě. Kupuji si velmi málo knih. Jsem hodně opatrná, co do sebe vložím za myšlenky. I já jsem začínala mladá a mládí má svojí cenu. Ovšem člověk musí být inspirován, abych byla přesná. A to o Alue nevím. Mně zatím nepřesvědčila. To, co propaguje, je obecná bílá síla, která zatracuje černou. Myslím, že má ještě co dohánět.

Mojí aktuální Nr. 1 je kniha Mezi člověkem a Bohem. Ta se mi zdá nevyčerpatelná. Pořád a pořád se vracím k minulým pasážím, je duben a já knihu dostala k vánocům od Kojota. Ten mě dobře zná a trefil se. Myslím, že ji budu číst denně ještě roky. Upřednostňuji totiž vlastní praxi před čtením knih. I když, nebyla jsem vždy taková. Četla jsem všechno, vždycky, všude, i s baterkou pod peřinou a pak usínala ve škole, abych si pod lavicí četla další knihy. Pak nastal zlom a už to nejde. Už jsem hotový člověk a teď přichází zkoušky.

Jo, pokud chcete přestat kouřit, tak si přečtěte asi jednu stránku s konkrétní radou od Marcela Vaneka – Může se to stát i vám. Celá knížka za to stojí. Já už nekouřím deset let. Stačilo si stránku párkrát přečíst a další den už ze mně byl nekuřák. Už nafurt.

Ano, teď budu citovat něco, co podle mého je pochopitelné u chápání náctileté, ale je to nedomyšlené a proto nebezpečné. Závorky jsou moje komentáře.

Podle míry našeho uvědomění, podle našeho jednání v životě a podle míry naší energie se odvíjí naše schopnosti a znalosti. – Všichni tedy máme ty vlastnosti, ke kterým jsme sami dozráli, ke kterým jsme se dopracovali, na které máme energie, nebo které si zasloužíme a potřebujeme.(To není pravda. Často dostaneme energie, ke kterým jsme nedozráli, které neumíme používat a které se máme teprve naučit používat. Viz já sama.)

Nedostanete dar jasnovidectví, pokud byste měli v duši nedobrou vlastnost, která by zavinila, že svůj dar budete používat k manipulaci, která lidem ubližuje. (Blbost. Znám jasnovidku, která svůj dar marnotratí za peníze, které řekne, že dotyčný má zaplatit. Pak ho zaplete do takových tenat, že bez ní se z nich dotyčný nedostane. Slouží potom pochopitelně jako peněženka na peníze. A to je spousta lidí, kteří přišli k nějakým schopnostech a teď je zneužívají.)

Ten kdo svou bytost otočí k temnotě, přirozeně světlé dary ztrácí. (Rozlišení na bílou a černou magii, na bílou a černou energii, na temné a bílé, čisté bytosti, je klam. Je jenom jedna energie. Mnoho lidí řekne, že křesťanství je temnota. Jsou křesťani temné bytosti? Nejsou. Jsou to lidé, kteří jdou svojí cestu s nejlepším svým vědomím a svědomím. Jistě, existují patologie, to vždycky a všude. Tím, že se dostanu do kroužku léčitelů tak to neznamená, že neplatí Gaussova křivka. Platí. Vždycky. I v Mense. Je náboženství Santaria, které obětuje Oblovky žravé zločinem? Kdo soudí. Zamoření Miami-Dade statisíci dvaceticentimetrových oblovek vzniklo jako osamocené vypuštění třech šneků. Třech. Ne víc. Každý naklade 1200 vajíček a z těch vajíček vyroste dalších 1200 jedinců v krátké době možné zplodit dalších 1200 jedinců na šneka. Je už tohle zločin? Co voodoo? Náboženství veskrze realistické, s vlastními zázraky, s bohy, s bohyněmi, funkční jako příloha ke křesťanství. Většina vyznavačů voodoo chodí pravidelně do kostela a tam se modlí. Mohla bych pokračovat dál a dál. Pokud je někdo duševně nemocný a vidí mrtvé, kteří ho chodí děsit, je pravděpodobně zralý na léčbu na psychiatrii. Pokud třeba já vidím mrtvé a je to prodchnuté láskou a vírou, nikdo mě neděsí a jsem úplně zdravá, co se týče vidění mrtvých a dalších energetických zhmotněnin a žiju šťastný život, tak zřejmě nebudu na hlavu v této oblasti.)

Tedy zjednodušeně řečeno:
Čím více jste ve světle, tím více toho víte a oplýváte různými schopnostmi a dary, které jsou založené na vašem světlém nitru a pravdivosti. Tyto dary se zesilují podle toho, jak moc pomáháte světu a jak moc na sobě pracujete.
Pokud je někdo v temnotě, své dary ztrácí. – Temnota a utrpení snižují vibrace naší bytosti a tím přicházíme o své schopnosti. (No, tady bych mohla argumentovat svým třídenním experimentem, ale čím víc má člověk napracováno – třeba i podle Kariky nebo Bardona nebo jiných, co vypracovali cvičení k postupu, které tahle dívka vůbec nenabízí, pravděpodobně o něčem takovém ani neví – tím dříve spadne a tím dříve si uvědomí cennost své předešlé cesty, na kterou může opět rychle navázat, jako já, během jednoho dne rozhodnutí. To je jeden přístup, jeden příklad. Další vlastní příklad – láska. Láska může nabýt tak hrůzné podoby, že vás může zabít. Letitá temnota a utrpení z lásky mé vlastní bytosti k jiné bytosti zvýšily po několika letech agónie a třídenním půstu a dvanáctihodinové horečce mé schopnosti o milion o procent. Kdo soudí, že milovat je špatné? Láska je přece pozitivní vibrace, ne? Ne, není. Ne vždycky. Vlastně nikdy. Kdo miluje, žárlí, kdo nežárlí, nemiluje. Kdo se stará o druhého, má starost. Starost by mít neměl, pokud by své starosti odevzdal Bohu, vyšší síle. Takže koná hřích. Vyznejte se v tom potom. Myslím, že na vlastním případu jsem vám ukázala, že teorie bílé a černé magie či síly v člověku nefunguje. Ani nemůže. Vy sami nevíte, jestli to, co děláte, je správné nebo špatné. Nikdo to neví. Třeba to, že tady takhle píšu, proč mi mladičká Alue zaimponovala a vžila jsem se do její kůže, kterou teď odhaluji, dá tisíce špatných liků a komentářů, které nepochopily, proč to píšu.
Píšu to proto, že si nedokážu i při své praxi a kontaktech s bytostmi a bohy mít dvacet pět milionů návštěv za sedm let. Ani to nechci. Musí to být pro ni hrozně náročné. Ale přesto mi to nedalo a některé, náhodně vybrané texty jsem dala do svého kontextu. Možná je jednoduchá „pravda“ pro miliony lidí stravitelnější než neexistence pravdy v reálném životě. Je třeba jít „za“ život.
A proto každý má svou cestu, někdo i duchovní. A pravdu známe jen při spojení sebe s vyšší silou, jen na krátký okamžik inspirace. A o tom má smysl psát.
I když pro patnáct čtenářů…