Archiv pro štítek: meditace

Modlitba pro toho, kdo ztratil sám sebe

Cítím se být studánkou. Studánka tu byla odjakživa a pořád tu bude. Její voda je tak osvěžující, že uzdraví úplně každého… I Tebe.
Napij se z ní a osvěž své hrdlo poutníka. Zregeneruj své tělo, svou mysl, svou duši a svého ducha.
Ožij, raněná mysli!
Pamatuješ, jak pleskají vlnky na pláži?
Dlouhé šumění a žuchchchch do plosek nohou, jak sedíš na pláži v podvečer… A znovu, a znovu… Hvězdy vychází…
Držím Tě za ruku a sedíme vedle sebe. Úplně tiše, tichounce. Posloucháme vlnky…
Vnímáme teplou vlhkou noc pod nebem plným hvězd.
Vnímáš písek pod nohama, jak trošku zavrtíš prsty a vyhloubíš důlky pro maličká jezírka.
Podívej, támhle padá hvězda………
Jsi také hvězdou, jedinečný ve svém vesmíru….
 Cítíš se součástí Vesmíru a Vesmír je součástí Tebe…
Tvé srdce bije pevně a silně, slyšíš jeho tlukot…
Slyšíš sám sebe, jak žiješ.
Hladím Tvou dlaň palcem, jemně.
Jen tak, aby sis uvědomoval, že nejsi sám ani osamělý, ani predátor ani oběť, jsi v tu chvíli sám sebou…
Staň se sám sebou!
Staniž se!

This slideshow requires JavaScript.

Setkání s mimozemšťanem

Mám svojí planetu, které rozumím já a z větší části jí rozumí Kojot. Když o něčem nemluvím, neznamená to, že není co říci, ale že je třeba házet udičky. Když na žádnou extra udičku nezaberu, pak je průšvih někde jinde. Je třeba čekat, opatrně našlapovat, protože díra do země může být extraultrahnusná a podlá. To se pozná podle toho, jak nemluvím, o čem nemluvím, o čem mluvím a k čemu svádím pozornost. Stačí být chvíli ženatý a už vám to vejde do krve.

Dnes jsem ve své ubikaci zvící dvaceti metrů čtverečních, která oplývá nejen nedostatkem té zatracené pračky a minimálně ještě jedné židle a stolu k jídlu, ale také oplývá nedostatkem mužského elementu, uvítala hosta. A nebyl to host ledajaký. Byl to dvoumetrový, dobře stopadesát kilo svalů a tak stopadesát krátkých vlasů, farář. Voják. Když jsem tak trapně zaspala a přiznala se k tomu, že jsem si tedy po probdělé noci vzala ve čtyři ráno prášek na spaní a upadla do komatu, z něhož mne vzbudilo řinčení zvonku na dveřích, styděla jsem se.

„Já, voják!“ Zaznělo mezi větami a mně připomnělo, že on třeba na cvičení i tři čtyři dny nespí a pořád funguje, že támhle někde ve sračkách v Afghánistánu se s ním nikdo nemazlí.

Dokonce proběhla debata o tom, jak koho zabít magií či jinými technikami a co s tím má co dělat Bůh a při přednášce za mnou pronesl, jak koloval ten svatý muž mezi policemi knih o magii, voodoo, andělech, čakrách a jiných hrozných ztrátách mého času, že kdyby mě chtěl zabít, tak to klidně udělá. Normálně mně podřeže jakýmkoli nožem. No vzhledem k tomu, že moje nože jsou strašně tupé by se mu to tedy nepovedlo, kontrovala jsem.

„Ale povedlo, jakýmkoli nožem a je úplně jedno jak. V Afghánistánu se prostě musíte naučit přežít. A Bůh s tím nemá co dělat. A nevěřím na to, že někdo může někoho proklít, protože potom ten, co proklíná, má Satana v sobě a on, farář, když má v sobě Boha, tak ho nikdo takhle napadnout nemůže. Prostě na to nevěří a je to.“

Pravda, Bonaparte nevěřil na bacily a měl ohromnou vůli chodit mezi malomocnými či kýho čerta měli ti ubozí nemocní a neonemocněl, narozdíl od většiny lékařů a sester, co na to prostě zemřeli. Vzpomněla jsem si teď na Čapka a jeho Bílou nemoc. Jak „já, já,“ mlátil se Maršál (Hitler) do prsou, až zjistil, že nic necítí a na prsou má bílou skvrnu. Doktor Galén, který vynalezl lék proti Bílé nemoci byl potom ušlapán davem i se svými léky. Kam mne to jenom tenhle článek vede.

Snažila jsem se promluvit o násilí ve svém životě, z čehož vyplynulo jenom prokletí jako vůdčí stimul k přechodu, souběžnému s ostatními aktivitami, ke křesťanství, přičemž jsem doteď nepochopila Krista, Ježíše nebo jak se všichni ti chlapi jmenovali. Ale to neznamená, že mi to nefunguje. Jenom z toho všeho využívám asi jenom tisícinu toho, co mi to může dát a chci od pana faráře vydyndat těch devětadevadesátdevět setin, protože když zvládnul Afghánistán, snad zvládne jednu Polákovou.

Ne, necítím se jako ovce v davu. Tenhle blog je důkazem, že ovce nejsem. Jsem ale takový kozorožec, ani černý, ani bílý, jak si poskakuje kdesi v osmi tisících metrech na stezičkách, stopu od smrti a kouká na ty ovce, co narozdíl od něj všechno chápou a tak možná trošičku jim závidí, pak se uzalkne čerstvým vzduchem a všudypřítomnými mraky, mezi kterými vidí samé špičky dalších osmitisícovek a sedmitisícovek a na nich další, velmi vzdálené kozorožce, jak sem tam uždibnou kus trávy či kleče, jak ji tam zafoukal vítr a mají se božsky. Mezi skalami létá Milarepa jen tak v košili a oni už si vůbec nemyslí, že tohle je normální svět, ale myslí si, že jsou asi všichni mezi samými šílenci a tam dolů už je nedostane nikdo ani párem koní. Tím myslím svoje trvale svoje blbý názory a těch sto tisíc lidí, kteří tu tyhlety moje výlevy čtou a něco jim to dává. Je to pozice já dávám vám.

Jak se mám z této pozice dostat do komunikativní role k faráři, co prošel Afghánistánem a vyjádřit svoje potřeby, které mi způsobují abstinenční syndrom, když neprojdu rituálem mše svaté a nedostanu hostii s vínem a nedotknu se Boha? Tohle jsem se snažila panu faráři říci, že to prostě moje tělo a moje mysl vyžaduje a jak to nemám a nemám možnost to přijmout a projít si pravidelným rituálem, tak mám prostě problém. Jeden z mnoha. Když ráno necvičím hodinu jógu a hodinu nemedituji a nepročišťuji nervové dráhy Nádí Šódhana Pranájámou, mám taky problém. Když se nevyspím, nefunguji. Chápu, že zrovna tohle je jako aby hladový vysvětloval sytému, že je hladový. Je to nepochopitelné pro lidi, kteří tohle nikdy nezažili. Bez svíčkové se obejdu, ale bez tohoto ne. Možná kuřáci, kdyby si nezapálili, tak by cítili neklid, pak by se cítili blbě no a pak by pro cigáro udělali cokoli. Je to přesně opačný pól – ty dáváš, já přijímám.

Je to těžké v obou aspektech – jak já dávám, vy přijímáte – protože můžu dostat do dršky od nějakého chytrolína nebo si nadobro zkazit pověst léty budovanou, tak vy dáváte, já přijímám – protože tohle mi jde sakra špatně a Kojot to ví. Já jsem nejradši v té blazeované pozici, kdy já vím a vy ne… Ale přiznávat se někomu, že něco nevím a nevím co vlastně nevím, to je jako hrozný. Jak má potom ten druhý začít – a chce vůbec začít? Má tendenci něco vysvětlovat blbovi, který ani neví, co neví? No najít někoho takovýho je těžký.

Totiž ono je to taky o tom, kdo učí koho. Chce pan farář, aby věděl moje praktické zkušenosti, třeba by mu to připadalo jako nějaké přesvědčování, jako nějaká ztráta času. Co já vím, o čem se do krve řežou na těch jejich kongresech, ale o prokletí asi ne. To tak možná v době čarodějnic a to bylo určitě fuj. Pro ženy.

Ale když už jsme u toho prokletí, tak vám řeknu zážitek z praxe. Byla jsem na přednášce ruské léčitelky, která tam ukazovala sejmutí prokletí z batolete. Bylo nás tam asi sto. Přišla mladá maminka s dítětem, které proklela babička, její maminka. Léčitelka si nechala přinést dvě sklenice a dvě domácí vajíčka. Jedno vajíčko dala stranou a vyklepla ho do skleničky. Druhým vajíčkem projížděla nad dítětem, zvláště nad páteří a u toho mumlala zaklínadla. Trvalo to asi pět minut. Pak dala paní posvěcený chleba a aby chlapci dávala žvýkat každý den. Následně vajíčko rozklepla do druhého pohárku. No nebudete věřit, ale ty dvě vajíčka od stejné slepice bylo každé jiné. Ne barvou, ale počtem šňůr a vzduchových bublinek. Léčitelka řekla, že to druhé je plné odsátého prokletí. Všichni jsme to viděli na vlastní oči. No a má v tom co dělat Bůh nebo nemá? Nebo je to jenom lidská záležitost? Tenkrát jsem sama léčila rukama, takže jsem takovou lekci fakt ocenila.

Ale má to smysl říkat faráři, vojákovi, otci od rodiny, co má přímé napojení na Boha a v tomto smyslu mi i řekl, že každý má přímé napojení na Boha, čímž se tedy pozitivně odlišil od všech ostatních, kteří tvrdí, že to tak není a s Bohem lze mluvit jen přes prostředníka, kněze. Takže je moudrý, že uznal takovou věc. To je pozitivní.

Ale zpátky k tomu, jestli to, co buduji, je monolog nebo dialog. Kojot by chtěl, abych budovala dialog. No z mého hlediska je tohle strašně těžký. Nejlíp si pokecám s Kojotem a od nikoho jiného ani neočekávám, že by se mu, byť zdaleka, přiblížil. Já asi chci budovat monolog, tedy cestu od faráře ke mně. K čemu mi bude dialog, když on je na úplně jiné hoře než já a třeba vůbec nic netuší o praktickém proklívání. Co teprve léčení energiemi, jasnovidectví, aury, telepatie… O tom si sice nepokecám ani s Kojotem, ale chápu, na to musím mít jiný lidi.

Já prostě potřebuju zhuštěné praktické křesťanství v nějaké srozumitelné podobě. No, snad to vykomunikuji tímto článkem, který panu faráři posílám k přečtení.

Děkuji za váš čas.

Frčím

Frčím. Nevím sice, jaké to je být na tripu, ale zcela zásadní je pro mě poznání, že nespadnu. Nabeton vím, že nespadnu. To jsou tvrdá data, životem ověřená. Najednou se na mě všechno sype a já to všechno chápu. Je to naprosto neuvěřitelný, protože co mi nešlo a co jsem nechápala před deseti lety, najednou chápu. Postavila jsem se a najednou chodím. Jsem jako na spirále. V životě už jsem v těchto vodách nejednou byla a pak sklouzla zpět a jak po vlně se opět vynořila v hlubším chápání co je pro co dobré. Musela jsem projít tím, čím jsem si prošla, abych pochopila svoje postavení. Bez zkušeností lze těžko dojít tam, kde nyní jsem. Ne, není to prudký stav osvícení, kdy všechno pochopíte a pak zapomenete, protože nemůžete ve stavu osvícení setrvat delší dobu. Je to setrvalý stav poznání, kdy děláte všechny věci, co dělat máte a protože už máte za sebou nepochopení a vzdor, tak to prostě děláte, protože to je to jediné, co se v danou chvíli dělat má.

Cvak – jóga, cvak – dech, cvak – strava, cvak – modlitba, cvak – meditace. A všude jsou gejzíry informací. Nakonec bych tu mohla dlouze povyprávět o astrologii, numerologii, tarotu a tak dále a tak dále, protože to všechno jsou sousledné systémy. Ano, samozřejmě budou další a další životní etapy, šťastné i nešťastné, ale to, co umím a co umím používat, to mi nikdo nevezme, i když zapomenu.

V pravé chvíli se to totiž vrátí, jako teď, kdy nastal čas…

Noční hlídka

Býti nočním vrátným v elektronickém skleněném peklu obnáší práci, která je dost podobná zkouškovému. Nikdy jsme materiály neviděli a zkoušíme si nacpat do hlavy pět set stránek během dvou hodin, abychom to dali aspoň za tři, když budeme mít štěstí.

Také jsem změnila svůj krok na ještě uváženější a pomalejší. Když vnímám, jak chodím, vnímám práci kyčlí a zadku a tím celého těla. Vyberu si zlatou střední cestu, co krok, to sekunda. Podobám se tak čím dál tím víc členům noční hlídky. Chodím pomalu, rozvážně, skoro se šourám.

V noci chodím hlídat most, aby mi ho někdo neukrad před očima, jako dobrá stará práce Pratchettovy Noční hlídky. Když slyším nějaký průšvih, pomalu odkráčím pryč… Ne, kecám. Pak sebou musím hrozně hejbnout. Průšvihy, to je moje. To nejsou moje průšvihy, to se prostě stane a já to musím řešit. Díkybohu za polovinu měsíce – už umím snad všechno kromě požáru a potopy. Po nocích místo krásné literatury studuji směrnice, poplachy, ústředny a zabezpečovací systémy – no, doplňuji si technické vzdělání. Moje máma i táta měli bezpečnost požární v malíčku, máma dokonce vystudovala strojařinu a celý život pracovala jako THP. Technicko-hospodářský pracovník. Mám pocit, že se její profesi nebezpečně blížím.

Jsem tam asi jediná, která tunám papíru věnuje pozornost. Pocit, že udělám průser, je přímo úměrný průserům se na mě deroucím. Takhle když nevím, tak se zeptám šéfa (vyberte si libovolnou noční či brzce ranní dobu), že to neřeší směrnice. No a on mi musí dát radu, protože tohle a tamto směrnice neřeší. Je to fušeřina, ale po každém mém telefonátu snad doplňuje do směrnic, co tam není, aby jednou za týden vystrčil růžky a podstrčil novou směrnici,

Také jsem navázala upřímné vztahy s uklízečkou. Byly upřímné do té doby, než mě viděla v otočných dveřích, jak se vydýchávám. Zahalekala:“Ta píča tu vopruzuje a čumí, ať jde do prdele!… Dobrý den“, na to sladce. No, nešla jsem do konfliktu. Kašlu na to, mám svých starostí dost.

V noci, kdy chodím hlídat vyprázdněný barák, je dobře. Hlavně chodit, hlavně neusnout. A tak ještě hlídám schody, chodím je pěšky. Od shora dolů mi to trvá jedenáct minut usilovného pochodování.

Když už předám službu, rozvážným krokem mířím zahalená domů. Takhle je mi nejlíp. Nejradši bych chodila jako muslimky, ale takhle je jenom napodobuji. Lidé v tramvajích čumí, co to tam je za zahalenou ženu. Trochu mě to otravuje. Pak vypnu… Za několik minut zjistím, že nedýchám.

„Vole, dejchej!“ Říkám si.

Můj osobní rekord je asi půl hodiny nebo tak nějak. To se tělo tak utišilo v meditaci, že jsem měla jenom minimální stahy srdce a tělo bylo zaplavováno kysličníkem uhličitým, což působí analgeticky a také psychedelicky. Všimla jsem si, že když jedu přes hranici, tak automaticky vypínám dýchání, když jsem v meditaci, tak taky. Pak si na to začnu dávat pozor, pořádně dýchat a když pak začnu dělat nějakou fyzickou činnost – třeva dojít z tramvaje domů, tělo se rozdýchá samo.

Ale když se mi to stalo poprvé, to byla asi dvacetiminutová jízda, tak jsem měla strach, že umřu sama od sebe. Teď už ho moc nemám, ale vím, že u takovéhle práce s tělem je smrt za rohem.

No zlatý hlídání mostů…