Archiv pro štítek: nemoc

Vrcholek ledovce

„O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet.“ Ludwig Wittgenstein

Lze mluvit o ledovci, z něhož vidíme jenom špičku? Lze mluvit o příběhu, neznáme-li konec příběhu? A koncem není žádná šťastná či nešťastná událost, příběh vždy pokračuje dál, stejně jako ledovec přibývá a ubývá, mění své složení…

Ledovci i příběhu lze tiše naslouchat. Ale pochopit ho můžeme jedině v celistvosti, kterou nevidíme, jen cítíme. A to je ošemetná věc.

Jako s tím slonem. Jak pochopíme slona v jeho celistvosti? Prizmatem svého života namíříme baterku na kus nohy, na ocásek, na chobot, na kel. Osvítíme ho ze shora, neuvidíme ho zezdola. Podíváme se z boku a druhý bok nám uniká nehledě na světlo a prostředí, v němž slona zkoumáme a to nikdy není typický slon, jelikož každý slon je individuální a norma je jen mnoho slonů statisticky zprůměrovaných.

A tak je to se vším.

Je zdraví smyslem života? Myslím, že ne. Zdraví samo o sobě není ničím. Služba pro druhé je tím, k čemu může sloužit zdraví. Ale co když může být službou pro druhé i zpověď a žití nemoci? Hrdinou není přeci jen ten, který přežije, ale i ten, který padl na své cestě. Zvlášť při službě druhým.

Chceme být snad hrdiny? Nebo jen přežít všední život? I všední život je hrdinství, každý přežitý jeden den. Vidíme to všude kolem sebe…

A co duše a duch? Z neviditelného přichází viditelné. Zkoušku můžeme složit jen tak, že se jí zúčastníme. Jinak to nejde.

„Není vůbec důležité, kolik ran dostaneš, záleží jenom na tom, kolik jich uneseš a jestli jsi potom schopen znovu a znovu vstát. A to je to hrdinství, které v sobě máš nebo nemáš. A ty ho v sobě máš, já to vím, jsi můj syn“. (Rocky)

Žít  a prožít! Až do konce. 

 

 

 

 

Tabu

Pokud o tabu nehovoříme, o tabu mlčíme. Tím podporujeme nevědomost o tabu, jeho sílu a moc. O vyloučených tématech, magických a náboženských zákazech a příkazech, je třeba hovořit a podporovat vědomé rozhodování člověka.
 
Nevědomost a tmářství, předsudky a hra na moc má vždy strašlivé následky…
Genitální mutilace u žen prováděná na nátlak starších žen rodu pro kulturní předsudky, vraždy ze cti, domácí násilí, nemoci, umírání, smrt a sexualita, rasismus a zneužitá pozitivní diskriminace. Stovky dalších potlačovaných témat.
 Když se něco potlačí, dělá to pak bordel v nevědomí. Když se to potlačuje kolektivně, dělá to bordel v kolektivním nevědomí. Jedním z cílů  Cesty je vnést do duše světlo, zvláště na stínová místa. Léčit svůj vlastní stín.
Mluvme tedy o všem.

Magie zapovězená

Když se dívám na ty sporé měsíce,  kdy nepíšu, vidím tmu. V takových okamžicích je lano svobody vyjádření znehodnoceno hledáním. Když se podívám na možné příčiny neutěšeného stavu, někdy najdu otřesné věci.

Ptám se sama sebe, jak jsem se vůbec do takových sraček dostala, jak jsem se vůbec mohla dostat, když dělám to, dělám ono. Po zhodnocení aktuální situace přestávám dělat dobré skutky a nasrat na hrob, žádný kvítí. Jednoznačně.

Vrátilo se mi patnáct let učení vlastní matky esoterice. Veškeré mé poznatky, čas, rituály, pomoc… To všechno se zvrhlo v jedinou kyselou hrušku. Patnáct let snahy, představte si to… Patnáct let v čudu. Kdybych si hodila kejty na stůl a v klidu rozjímala nebo psala články, udělala bych líp. Je to moje velká životní prohra, ale v podstatě je dobře, že jsem ji přežila. Taky bych tu už vůbec nemusela být. Plačte a rvěte si vlasy. No dobře, nebudeme z toho dělat zase takovou komedii 🙂

Hledala jsem příčiny svého neutěšeného stavu a věda, že jsem se žádných zásadních překlepů v posledním půl roce nedopustila, hledala jsem dál. A našla jsem, že mi závažně ublížila vlastní matka. Volala jsem jí, co se jako děje a vo co gou. Zjistila jsem, že mě proklela a vlastně úmyslem bylo zabít a zneškodnit. Dokonce si na to najala věhlasného a velice drahého mága Ravena Argoniho. Ten provedl kletbu a další rituály. Zaplatila za to majlant. A stalo se to před půl rokem. Následky prokletí jsem odstranila vnořením se do křesťanského proudu. Jsem čistá. Ale koho by takovýhle sadopraso napadlo. Mě ne.

Už jí nechci v životě vidět. Něco takovýho se vlastnímu dítěti nedělá. Od té doby se pohybuji po ose – nenávidím ji – odpouštím jí (když zrovna přijdou křesťanský okamžiky a rady místní jeptišky). Není to vůbec složité, je to velmi jednoduché. Mocné, ale prosté emoce. Kolem mně proudí osm andělů, jak jsem před pár týdny psala. Pomáhají mi nezbláznit se. Ale zlobím se hodně.

A co že bylo příčinou? Prý mě nepozvala na večeři na Štědrý den a já jsem kvůli tomu udělala čóromóro. Za prvé o tom vůbec nevím (taky mohla zavolat co se děje a ne rovnou dělat blbosti), za druhé jsem se věnovala v dané dny navazování známostí ve vodoun culture. Nemůžete dělat dvě věci zaráz, zvlášť ne takovéhle věci. Na navazování vodoun známostí potřebujete celou osobnost v přívětivém naladění. Pro dlouhodobou spolupráci bych stav zloby nedoporučovala ani sobě ani komukoliv jinému. Tolik k věci.

Takže prací s prokletím se zabývám posledních několik týdnů, co nepíšu. Doufám, že se jí to vrátí. Já už pro ni na magickém poli nezvednu ani malíček.

No a tak tam tak ležím na posteli, na netu mám jenom starý mobil – a to jsem ráda, že mi na net vůbec funguje, ale jenom na text. Stokrát denně se dívám na radarové srážky na www.chmi.cz a když už po sto a prvý projdu Novinky.cz, Blesk.cz a IDnes.cz, tak mě to už nudí. I řekla jsem si, že až půjdu na propustku na víkend, tak si vlezu na známé blogy a dám si do svých stránek v mobilu také kvalitní magické stránky. Bohužel ani to mi není dáno.

Vlezu na Kojota a tam nejsou žádný odkazy. Kdysi jich tam měl asi čtyřicet. Tak nic. Tak vlezu do Bloxxteru ke Codymu – taky nic. Žádný odkazy. Vzpomenu si ještě na Okulturu, ale na tu se nedostanu z mobilu, protože má obrázky a ty se mi bloknou a stránka není načtena. Ale ani na Okultuře nejsou žádný odkazy. No já snad skončím na Googlu. To je smutný.

Přemýšlím, proč tomu tak je. No, já sama odkazy nemám, protože na to nemám nervy. Někoho tam mít a někoho ne. Aktualizovat odkazy a tak dále. Snad se o magii nemá mluvit. Já tedy o ní v současné situaci navenek nemluvím. Nevykládám nikomu karty ani z přátelské známosti – jeden výklad už má tedy spolupacientka slíbený asi měsíc a ten mě ještě čeká, ale už nic nikomu. Prd. Pouze pro vlastní potřebu. Do té doby, než se rozhodnu o tom, zda jsem dost dobrá na to být vykladačkou veřejně. A za peníze.

Tolik ve zkratce všechno důležité. Přežila jsem a dokázala se magicky adaptovat. Nezakrněla jsem. Když jsem přemýšlela o andělech, začala kolem mě kroužit včela a sedala si na ručník, co jsem měla na hlavě. Mokrý studený ručník, protože tam bylo na padnutí, taky bylo skoro čtyřicet ve stínu. Takže kolem mě andělé pracují jak včeličky – to je hezké. Konec dobrý, všechno dobré.