Archiv pro štítek: peníze

Japonsko, sociální kapitál, destrukce a živly ostrovní říše

Sociální kapitál

Text profesora Kennetha Newtona z Univerzity Southampton se zabývá sociálním kapitálem, občanskou společností a politickým a ekonomickým představením těchto politických pojmů.

Newton si dal v tomto textu za úkol porovnat dvě hlavní teorie úpadku politické podpory v západních zemích. První teorie je postavena na konceptu sociálního kapitálu, důvěře a občanské společnosti, přičemž sociální kapitál je poměrně nový pojem z 70. – 80. let 20. století a vyjadřuje, že kromě ekonomického kapitálu disponuje jedinec či sociální skupina sociálními vztahy a dovednostmi, symboly, které je možno směňovat za podobné vztahy či přímo za peníze. Druhá teorie je politicky zaměřena na výkonu vlády a ekonomiky, přičemž je každá z nich většinou brána samostatně. Tyto teorie byly křížově testovány na porovnání národních dat a případových studiích čtyř zemí, které odmítají podporu a/nebo politický výkon.

Důvěra, formální a neformální sítě a politická angažovanost jsou domény, na kterých se zkoumá kvalita sociálního kapitálu.

Ve skupině bílých studovaných labutí totiž objevil Newton čtyři černé – Švédsko, Finsko, Nový Zéland a Japonsko, které mají vysokou úroveň sociálního kapitálu, stejně jako úpadek politické podpory.

Výjimka však potvrzuje pravidlo, tyto hraniční případy neznamenají, že máme hodit souvislosti mezi sociálním kapitálem a politickou podporou do koše. Dají se však interpretovat tak, že výkon může mít více co do činění s úpadkem politické podpory než se sociálním kapitálem. Důkazy představuje naše puzzle vnitřních poměrů studovaných zemí, přestože se čtyři země liší.

Já bych ráda poukázala na historii a náboženství Japonska z hlediska sociálního kapitálu a politické podpory.

Japonsko je ostrovní říše, která tedy mohla a také využívala možnosti dobrovolné izolace, vzhledem k historii, kultuře a víře je plná extrémních radikálních změn politických a společenských podmínek.

Šintoismus je původní japonské náboženství, dnes je praktikováno většinou zároveň s buddhismem, křesťanství je velmi omezeno. Hluboce zakořeněný synkretický postoj k šintoismu a buddhismu silně ovlivňuje postoje Japonců k autoritě, především politické a také jejich rodinnou sounáležitost místo budování silné občanské společnosti, i když se to pozvolna mění, jak ukáži dále.

Šintoismus je založený na polyteismu, božstva jsou známa pod názvem kami. Božstva jsou personifikovanými přírodními silami a úkazy, s uctíváním přírody. Právě díky obklopení mořem a v sopečné oblasti jsou Japonci tak poddajní moci, protože jsou mocí obklopeni. Moc živlů se vlila do jejich žil a autorita je pro ně svatá. Japonská historie je bojem o zvětšení území v Asii, první i druhá světová válka souvisí úzce s výkonem ekonomiky a politickou mocí, která s vrozenou skromností, pracovitostí a oddaností vytváří doslova granát, který kam se hodí, tam vytváří destrukci na zakázku, viz kamikaze (božský vítr, viz kami výše), Nagasaki a zastavení Japonců atomovou bombou. Jinak se prostě zastavit nedali.

V Japonsku je velice aktivní mafie a korupce je zcela běžná. Co se nevybojuje silou se vybojuje penězi a projevovanou mocí elit.

V časných devadesátých letech, po přerodu Japonska v letech osmdesátých do druhé nejsilnější světové ekonomiky a znovuobnovení členství v mezinárodních organizacích se politická podpora snížila z obecně nízké podle standardů OECD na rekordně nízké úrovně. V devadesátých letech přišlo období deflace a minimálního růstu, přesto postupně víra v demokracii jako formu vlády vzrostla v letech 1968 až 1993 (Inoguchi, Kobayashi), ale důvěra v politiky prudce klesla, stejně jako spokojenost s demokracií, důvěrou v parlament a mnoho dalších veřejných institucí.

V roce 2003 se Japonsko umístilo na samém konci tabulky porovnání deseti asijských zemí AsiaBarometer díky důvěře ve státní správu a samosprávu, parlament, armádní, právní, vzdělávací a veřejné zdravotnické systémy. Eroze japonského sociálního kapitálu je ukázána na stabilní čtyřiceti dvou procentní sociální důvěře v rocích 1980, 1990 a 1995. Kompozitní indikátor občanské aktivity také zůstává v tomto období konstantní, ale počet dobrovolných sdružení se dramaticky později násobí. Japonci přikládají postupně větší význam působení v klubech a zájmových skupinách, než občané jakékoli jiné země zahrnuté do AsiaBarometru.

Národ tak svébytný jako Japonsko je napůl ukrytý v neformálních strukturách podsvětí, peněz a skrytého vlivu. Přestože se občané druží, spolčují a mají důvěru v demokratický systém, nemají důvěru ve výkon politického systému a politiků, kteří Japonsko řídí.

Smrtí císaře Šówa (Hirohito) v roce 1989 a s nástupem císaře Akihita na trůn začalo nové období japonské historie – období Heisei. Doba je ještě příliš těhotná změnami, které v Japonsku postupují vzhledem k mocenské kultuře zažité po tisíciletí velmi pomalu. Široká rodina bude vždy v Japonsku základní jednotkou. Jedno jejich přísloví totiž zní: „Nikdo z nás není tak chytrý jako my všichni dohromady.“

Další japonské přísloví totiž zní: „Meditovat nad svou příští dráhou – dobře bavit myši pod podlahou.“

A to je přímá výzva k akci, japonský přístup k životu v kostce.

Studijní text:

Kenneth Newton 2006 „Political Support: Social Capital, Civil Society and Political and Economic Performance.“ Political Studies, 54(4), pp. 846-864.

Sen o krásném ostrově a lázních uprostřed

Tenhle sen píšu proto, abyste věděli, jak moc mě ovlivňujete a když mě všichni sepsujete, tak mě to pak trápí a výsledkem je třeba takový sen.

Mé snové krajiny se krásně prolínají. Výsledkem jsou celé kilometry čtvereční krajin, které procházím ve snu. Nejenom dopředu, dozadu, ale do všech stran, až si připadám jak v Zeměploše, když po dvaceti dílech vydají mapu Ankh-Morporku. Železná logika v uspořádání krajiny, která ukazuje, jak mají situace v životě logiku i ve snových krajinách, které odrážejí dění v mysli i ve světě.

Z téhle krajiny znám už několikrát takové jezero, průhledné, s kamínky a různými amulety a talismany, které sbírám. V tomhle snu jsem sbírala desetikoruny, protože mi na hlavní pracovní poměr nabídli 5600Kč hrubého a já už jsem fakt neměla vůbec na nic, tak jsem hledala v jezeře peníze. Mělo to být za práci u počítače, nějaké složité tabulky a ježdění s kamiony – konkrétně parkování vzad do úzkých mezer. Kamiony byly s návěsem. Říkala jsem:“Já takovou práci vůbec nemůžu vzít, i když je to jediná práce, která je k mání. Jak bych vůbec žila?“ Jak se to vůbec shoduje s minimální mzdou? Jak si to vůbec můžou dovolit mi regulérně nabídnout práci za 5600 hrubého a myslet to vážně (parkování vzad mi nikdy nešlo a parkovat kamiony s návěsem, to je snad zlej sen).“ Toto je reálná životní situace, kterou právě prožívám. Za mojí práci mi nabízejí čím dál tím míň a já jsem pak v pasti. Ale vy se to dovídáte až teď, takže mě, prosím vás, v komentářích šetřete, neřeším jenom duchovno. 

Octla jsem se na klinice, kde jedno patro bylo pro lidi, kteří měli zvláštní věci v hlavě. Pár lidí jsem tam znala. Byla tam taky moje babička, která už zemřela. Byl tam také pán, který měl nějaký výrůstek v mozku a bál se, aby to nebyl nějaký zhoubný útvar. Nebyl. Dostal foťák, kterým ho fotili a dívali se do jeho hlavy. Já jsem také měla v levé hemisféře nějaký útvar, ve tvaru pazourku. Já jsem strach neměla, cítila jsem se dobře. Pan doktor mi řekl, že další den budou vědět výsledky, co to je. Vzala jsem si foťák, který byl v koši, zřejmě na jedno použití a s balíky prádla jsem se pracovním výtahem dostala ke stěně kliniky. Bylo vidět krásný den. Otevřela jsem dveře a uviděla schody, strašně dlouhou řadu schodů jdoucích dolů v krajině plné zeleně. Ty stromy byly úžasné, modré nebe, vůně kolkolem a dole jsem viděla to jezero, jak se bliští. Došla jsem dolů, hledala ty desetikoruny a došla k tomu, že aktuální nabídky práce jsou víc než otrocké a že se mi to nelíbí. Jakmile má někdo změněnou pracovní schopnost, tak po něm chtějí horší práci než pro normálního zdravého za ani ne minimální mzdu. Moc jsem si přála normální práci za normální peníze. K čemu jsem studovala, když je to pak o hovně…

Dosbírala jsem peníze, doráchala jsem se v mělkém jezeře. Fotila jsem kolem sebe okolí a zaujalo mě pár postav, které vybíhaly ze spodních pater kliniky, která působila až neobvykle vysoce, byl to takový objekt uvnitř kopce, kterého prorůstal odzdola až nahoru. Šla jsem dovnitř a viděla kus baletního představení uprostřed arény sedadel a v jednom kusu kruhu byla reklama na lázeňský pramen z Karlových Varů. Princip celého toho představení bylo představení lázeňského pramenu jako základu celé kliniky a ostrova. Viděla jsem nedokonalé představení, temný sál, žádné medaile nebo ocenění skupin, které tam měly vystoupení. Začala jsem přemýšlet a zlepšovat představení. Dokonce tam byl jeden pán, který režíroval vystoupení baletek a měl připravenou na konec představení dvouocasou černobílou lišku. Tyjo, to byla bomba. Takovou lišku jsem ještě neviděla, ale podařilo se mi jí vyfotit. Udělala jsem spoustu fotek. Byl čas vrátit se nahoru na kliniku pro výsledky vyšetření.

To sice nevíte, ale minulou noc se mi zdálo o chlapovi, kterému smrděly nohy a nerad se myl, ale rád se mnou byl a tomu jsem se s vyšetřením vůbec nesvěřila, jako se nerada svěřuji s důležitými věcmi, dokud nenastal čas, což může být třeba i za pár měsíců či let. Ale byl tam.

Výsledkem bylo, že není třeba vůbec nic dělat, že jsem v pořádku. Ten pazourek tam prostě patří. A s tím, že mám trochu jinak tvarovanou hlavu, si nemám vůbec dělat starosti. Sešla jsem znovu dolů do hotelu, co byl pod klinikou. Vymyslela několik scénářů, popsala i nějaké obálky plnícím perem. Byla jsem svými nápady nadšená. Ten lékař, pod kterého to celé spadalo, zase vymyslel, že dřevěné lavice poskládané do arény vystele hermelínem (hranostajový královský hábit) a celkem jsme to dobře dávali dohromady. Měla jsem přehršel nápadů. Lidé tam byli zmatení, nestíhali moje nápady. Já jsem jenom sršela marketingem.

Nakonec jsem hotel i kliniku opustila a šla do volné přírody k jezeru a dívala se na blyštící kamínky a maličké poklady, které jezero obsahovalo. Byla to taková konkluze – mám sice jinak tvarovanou hlavu, ale svět kolem mě i ve mě je v pořádku.

 

 

Co si přeji k Mikuláši

Jako dítě jsem byla strašena čertem, Mikuláš mi přinesl pytel, v něm brambory a uhlí a nějaké to jablko, pomeranč a čokoládu. Nebyla jsem nijak zvlášť hodná, ale taky jsem nebyla malej parchant. Čerti byli kvalitní a brečela jsem a nemohla jsem potom spát. Popravdě řečeno, mít vlastní děti, tak jim tohle nedělám.

Ale k věci. Šla jsem nakoupit a v krámě to znělo, jako kdyby někdo něco ukrad nebo  couval náklaďák či autobus. Řvalo to na plný pecky. Ostraha se opírala o regály, psala si smsky, pokladní byli zaneprázdněni pokladnami a randál strašnej. Já jsem se rozhodla, že v takovým randálu nakupovat nebudu, protože mě to bytostně ruší, což nesnáším. Nicméně, čistě náhodou jsem měla máslo na hlavě. Proč? Protože jsem zvyklá sbírat co kde komu upadne, takže věčně dávám Kojotovi gumičky (už si vymrčel, že chce jenom tmavé barvy a fialovou nechce), hromadí se mi tu sponky a spony, kusy různých přístrojů, pokud jsou cool a peníze, co najdu,  utratím.

Za svoje aktuální největší peněžní chucpe považuji ukradení desetikoruny, co spadla paní v krámě a jala se o něčem dohadovat s prodavačkou, takže to vůbec nezpozorovala. Ale byla to desetikoruna. Neodolala jsem, elegantně se shýbla, sebrala desetikorunu a paní odešla. Desetikoruna je třetina poplatku u lékaře a taky třetina chleba.

No a já jsem v krámě u košíků sebrala – bramboru. Strčila jsem si jí do kapsy a šla řešit ten virvál. Virvál jsem nejdříve chtěla vyřešit vypnutím přístroje ze zásuvky, ale našla jsem mnohem elegantnější řešení – vyndat flašku z flaškomatu a položit ji vedle na zem. A bylo po virválu.

Škoda, že mě nechytili u pokladen s bramborou v kapse,  jako těžko bych se vymlouvala, že někomu upadla už zaplacená z košíku. Krádež brambory by asi zachytila média, která mají co do činění s prezidentskou kauzou, takže bych někde v koktejlu bavila Českou republiku. Nedělám si iluze. Naštěstí mi to prošlo a opravdu to byla brambora už zaplacená. Proč bych kradla bramboru, když si jich dvě kila můžu koupit za dvacku. Ke krádežím jsem zatím nedošla, jenom k nálezům. A doufám, že kleptomankou se nikdy nestanu.

Jenomže v dnešní době dávat dětem do pytlů brambory a uhlí, to se jednomu prodraží. Já bych klidně někoho brala, kdo by mi dal třeba deset kilo brambor a pět kilo uhlí. Uhlí bych dala bezdomovcům a brambory snědla. A vůbec bych se necítila, že jsem zlobila. Naopak posledních dvacet let jsem brambory ani uhlí nedostala. Dostala jsem čokoládového Mikuláše nebo čerta nebo anděla, něco ovoce a tímto haslo.

Asi začnu zlobit.