Archiv pro štítek: potkani

Touha po rodině

Spřátelené potkanářky pekly…
 
Taky bych jednou chtěla mít takhle bohatý černobílý svět. Jednou bych chtěla buď obnovit ChS Světlonoš nebo mít doma potkaní ráj. Tři potkánci, které mám doma, jsou fajn, ale já pořád toužím. Víc a víc.
14877835_1314544451889307_592049236_n
Kočička je fajn, ale dvě budou lepší. Nahoře už se jedno kotě peče, hledáme speciálního kocoura se speciálním osudem, s hebkou srstí, nalezence, pro naši Zinušku nalezenou na Býčí skále při rituálu. Zinuška promluvila ke Kojotovi ve snu lidským hlasem, že chce koťátka, rozhodně jí to s Kojotem umožníme.
DIGITAL CAMERA
Velká rodina plná zvířat, to říká mé nitro. Široká rodina! Tolik jsem pracovala na své současné realitě, tolik si ji přeji udržet. Tři muži, vtělení Bohyně v trojce. Ztělesnění síly, moci být chráněna ze všech stran, moci se kdykoli na kohokoli z nich obrátit, síla zázemí, tři K. Moji chlapi, má kuřátka pod mými křídly. Mí milovaní muži…
Duchovní realito, buď milosrdná. Poskytni ve mně sílu a zázemí všem, kdo to potřebují!
Nech mě být čistou životodárnou hlubokou studní, jež z vnitřních pramenů napájí celý svět.
 
Do mého srdce se vejde tolik lidí a zvířat, tolik bohů a tolik bytostí. Pořád nemám dost…
 
Bohové, prosím, vyslyšte mé přání!

To je ale hlína!

Svoboda pro moje potkyše znamená, že mi zrušili celý prostor květin. Metr velká květina mi spadla na hlavu, bo z ní byla vyhrabaná hlína, stejně vyrušili dracénu, fialku, ještě nějaké vysoké cosi.

Každý den jsem zasazovala rostliny nově do hlíny. Každý den byly vyhrabané na kořeny.

VRRRRRRrrrrrrrrrrRRRRRRRRRrrrrrRRRRRRRrrrrrrrrr!

Potkyši s kečupem jsou dobrá volba!

Jak jim nechat hlínu a přitom tu denně nechodit ve vyházené hlíně, jak zachovat rostliny a dopřát potkyšům to, co milujou?

Plastová krabice z Ikey to zajistila. Teď už tam je i hráz, aby mi hlína nepadala při usilovném hrabání ze skříně na zem.

Je to vysoká pravděpodobnost, že to bude fungovat. Ono pořád chodit doma v hlíně není žádná slast.

 

Praxe ve smrti

Šla jsem na bohoslužbu a potkala paní s nemocným pejskem. Pejsek měl 31 kilo, Eliška má 30, takže byli skoro stejné postavy. Pejsek měl hodně, ale opravdu hodně nemocné zadní nožičky, až učurával, protože moč neudržel. Bylo to otřesné setkání s realitou a diskutovaly jsme na téma eutanasie.

Paní řekla, že už jednou byla na veterině s tím, že pes měl obrácený žaludek a smutné oči. Přežil prý kdeco, ale podle smutných očí pozná, kdy je čas na konec a ten zatím ještě nenastal. No pes vypadal otřesně, nestál, ona jej držela za šusťákovou podšívku nad zády, ale smutné oči neměl. Oči kroužily po ptácích a pes se usilovně snažil ploužit sadem. Pro mě osobně už byl za hranicí, za kterou hodlám snášet zvířecí utrpení. Jenomže paní neměla tu mou praxi a odestávala si jednu z prvních smrtí. Tím chci říci, že právě v její situaci bych se zachovala jinak a už mnohem dříve.

Kojotova Isabella umírala na rakovinu dlouho. Jeden den překročila hranici a zrovna byla sobota nebo pátek, oba dny jsou k neutahání dlouhé. Do pondělka daleko, dala jsem jí tedy bohatě tramalu a ona ožila. Evidentně jí přestalo všechno bolet, začala kousat můj prst- jemně a plazit se po posteli. Bylo to strašné. To poznání, že musela doteď trpět, že to není jenom o tom, že má nádory a jinak dobrý. Od té doby jsem neváhala s poslední injekcí, nikdy. Vždy jsem byla ten první kat a bohužel jsem musela přijít s první umělou smrtí až příliš pozdě pro Isabelku.

Totiž, dostanete-li se do situace uspat či neuspat, tak nemůžete říct, že odpovědnost za to nese někdo jiný. Jste to vždy vy, kdo rozhoduje o životě a kvalitě života pro daná zvířata. U lidí se dají nadávkovat prášky proti bolesti, ale u zvířat, třeba potkanů? Neexistuje. Nejde říct, že budete dávkovat morfium až do smrti, aby jedinec neumíral v bolestech. Neexistují náplasti s morfinem. Smrt trvá chvilku, ale umírání trvá příliš dlouho. Na to už jsem jí zažila mnohokrát, padesátkrát, šedesátkrát, víckrát…? Mockrát. A jenom možnost eutanasie ze mě dělá člověka. Ne to, že nechám zvíře chcípat v bolestech až do konce, ale jeho slušný konec a výborný život dělá ze mě slušného člověka. Protože mám možnost rozhodnout se pro neutrpení.

Se smrtí přichází i zapomnění. V tomto ohledu musím zmínit Kojotův článek o tom, jak to má s reinkarnací a musím říci, že s jeho vývody souhlasím, ačkoli jsem vždycky byla na straně víry. V tuto chvíli je Isabelka dočista mrtvá a rozložená na humus pro kytičky, což je potěšující. To je ta pravá reinkarnace. Isabelina pamětnost bude trvat dokud o ní budeme smýšlet. A pak už o ní nebude vědět nikdo, že byla první, koho dali Polákovi utratit a za humánnost takového činu se nestydí.

isabelka

 

Po kom toužím?

Ano, mám tajnou lásku. Tedy – veřejně se přiznávám, že miluju… Potkanýýý 🙂

Dneska večer jsem ležela na trávě, kam chodí na záchod všichni psi a pesy, vedle mě ležela Eliška, jako vždycky a já Elišku drbala a hladila. Tenhle pohled zprostředkováváme sídlišti každé ráno a večer. Eliška toho moc neujde a když jdeme víc než, no, bajvoko, dvacet metrů, tak už padá na zadeček. Takže jdeme před barák, za barák a tam si sedneme a já jí vískám. Elišce se to ohromně líbí, takže se převaluje na zádech a už myslí na žrádlo, což je náš další pravidelný rituál.

Jaké by to bylo krásné, kdyby vedle mě ještě na trávě skotačil potkánek! To by bylo super! Kočka, pesa a potkan. A had. Kojot si ujíždí na gekončících, ale já stále miluju potkany. Tak jsem si vzpomněla na všechny potkany v nebi, projela videa potkánků na youtube a pěkně jsem si zabrečela. Bohužel potkánci vydrží jen dva roky, někteří víc, někteří ani to ne. Dodnes mne  chodí ve chvílích stesku navštěvovat nejintenzivněji milovaní potkánci, co jsou už mrtví. Jsem jim za to vděčná.

Teď tu prší, pesa spí, kočka spí a já půjdu taky spát. Jsem na dvojích antibiotikách. Přidávám roztomilé video.