Archiv pro štítek: práce

Sen o krásném ostrově a lázních uprostřed

Tenhle sen píšu proto, abyste věděli, jak moc mě ovlivňujete a když mě všichni sepsujete, tak mě to pak trápí a výsledkem je třeba takový sen.

Mé snové krajiny se krásně prolínají. Výsledkem jsou celé kilometry čtvereční krajin, které procházím ve snu. Nejenom dopředu, dozadu, ale do všech stran, až si připadám jak v Zeměploše, když po dvaceti dílech vydají mapu Ankh-Morporku. Železná logika v uspořádání krajiny, která ukazuje, jak mají situace v životě logiku i ve snových krajinách, které odrážejí dění v mysli i ve světě.

Z téhle krajiny znám už několikrát takové jezero, průhledné, s kamínky a různými amulety a talismany, které sbírám. V tomhle snu jsem sbírala desetikoruny, protože mi na hlavní pracovní poměr nabídli 5600Kč hrubého a já už jsem fakt neměla vůbec na nic, tak jsem hledala v jezeře peníze. Mělo to být za práci u počítače, nějaké složité tabulky a ježdění s kamiony – konkrétně parkování vzad do úzkých mezer. Kamiony byly s návěsem. Říkala jsem:“Já takovou práci vůbec nemůžu vzít, i když je to jediná práce, která je k mání. Jak bych vůbec žila?“ Jak se to vůbec shoduje s minimální mzdou? Jak si to vůbec můžou dovolit mi regulérně nabídnout práci za 5600 hrubého a myslet to vážně (parkování vzad mi nikdy nešlo a parkovat kamiony s návěsem, to je snad zlej sen).“ Toto je reálná životní situace, kterou právě prožívám. Za mojí práci mi nabízejí čím dál tím míň a já jsem pak v pasti. Ale vy se to dovídáte až teď, takže mě, prosím vás, v komentářích šetřete, neřeším jenom duchovno. 

Octla jsem se na klinice, kde jedno patro bylo pro lidi, kteří měli zvláštní věci v hlavě. Pár lidí jsem tam znala. Byla tam taky moje babička, která už zemřela. Byl tam také pán, který měl nějaký výrůstek v mozku a bál se, aby to nebyl nějaký zhoubný útvar. Nebyl. Dostal foťák, kterým ho fotili a dívali se do jeho hlavy. Já jsem také měla v levé hemisféře nějaký útvar, ve tvaru pazourku. Já jsem strach neměla, cítila jsem se dobře. Pan doktor mi řekl, že další den budou vědět výsledky, co to je. Vzala jsem si foťák, který byl v koši, zřejmě na jedno použití a s balíky prádla jsem se pracovním výtahem dostala ke stěně kliniky. Bylo vidět krásný den. Otevřela jsem dveře a uviděla schody, strašně dlouhou řadu schodů jdoucích dolů v krajině plné zeleně. Ty stromy byly úžasné, modré nebe, vůně kolkolem a dole jsem viděla to jezero, jak se bliští. Došla jsem dolů, hledala ty desetikoruny a došla k tomu, že aktuální nabídky práce jsou víc než otrocké a že se mi to nelíbí. Jakmile má někdo změněnou pracovní schopnost, tak po něm chtějí horší práci než pro normálního zdravého za ani ne minimální mzdu. Moc jsem si přála normální práci za normální peníze. K čemu jsem studovala, když je to pak o hovně…

Dosbírala jsem peníze, doráchala jsem se v mělkém jezeře. Fotila jsem kolem sebe okolí a zaujalo mě pár postav, které vybíhaly ze spodních pater kliniky, která působila až neobvykle vysoce, byl to takový objekt uvnitř kopce, kterého prorůstal odzdola až nahoru. Šla jsem dovnitř a viděla kus baletního představení uprostřed arény sedadel a v jednom kusu kruhu byla reklama na lázeňský pramen z Karlových Varů. Princip celého toho představení bylo představení lázeňského pramenu jako základu celé kliniky a ostrova. Viděla jsem nedokonalé představení, temný sál, žádné medaile nebo ocenění skupin, které tam měly vystoupení. Začala jsem přemýšlet a zlepšovat představení. Dokonce tam byl jeden pán, který režíroval vystoupení baletek a měl připravenou na konec představení dvouocasou černobílou lišku. Tyjo, to byla bomba. Takovou lišku jsem ještě neviděla, ale podařilo se mi jí vyfotit. Udělala jsem spoustu fotek. Byl čas vrátit se nahoru na kliniku pro výsledky vyšetření.

To sice nevíte, ale minulou noc se mi zdálo o chlapovi, kterému smrděly nohy a nerad se myl, ale rád se mnou byl a tomu jsem se s vyšetřením vůbec nesvěřila, jako se nerada svěřuji s důležitými věcmi, dokud nenastal čas, což může být třeba i za pár měsíců či let. Ale byl tam.

Výsledkem bylo, že není třeba vůbec nic dělat, že jsem v pořádku. Ten pazourek tam prostě patří. A s tím, že mám trochu jinak tvarovanou hlavu, si nemám vůbec dělat starosti. Sešla jsem znovu dolů do hotelu, co byl pod klinikou. Vymyslela několik scénářů, popsala i nějaké obálky plnícím perem. Byla jsem svými nápady nadšená. Ten lékař, pod kterého to celé spadalo, zase vymyslel, že dřevěné lavice poskládané do arény vystele hermelínem (hranostajový královský hábit) a celkem jsme to dobře dávali dohromady. Měla jsem přehršel nápadů. Lidé tam byli zmatení, nestíhali moje nápady. Já jsem jenom sršela marketingem.

Nakonec jsem hotel i kliniku opustila a šla do volné přírody k jezeru a dívala se na blyštící kamínky a maličké poklady, které jezero obsahovalo. Byla to taková konkluze – mám sice jinak tvarovanou hlavu, ale svět kolem mě i ve mě je v pořádku.

 

 

Osud

Jde změnit osud? Existuje vůbec něco jako osud? Poslední týdny se nad tímto tématem hodně zamýšlím. Je to hodně hořké přemýšlení…

Chodím do práce, která je v určitém ohledu hořká a náročná, už deset dní Eliška zvrací, sere krev a já s ní chodím co dvě hodiny ven. Dvě věci za všechny, co prožívám. V očích sirky, protože mne Myšinka nenechá vyspat ani v té hodině a půl, co mi zbývá mezi minutami, jež trávím s Eliškou na trávníku. Co má tohle všechno společné? Předpověď.

A to různé předpovědi. Dovolím si zde okopírovat část horoskopu od Ravena Argoniho na listopad 2013:

Jak to tak vypadá podle astrologických konstelací, dostanete v druhé polovině listopadu 2013 zajímavou pracovní nebo finanční nabídku, prostě nějakou nabídku, která bude z finančního hlediska vypadat naprosto skvěle a suprově, ale… Dávejte si pozor na klíče od bytu nebo od auta, je možné, že je někde  zapomenete nebo založíte a nebudete je moct najít, je také možné, že je ztratíte a těžko je budete hledat, asi by bylo nejlepší je nosit někde na řetízku nebo na krku…

Ohledně práce mám podepsanou mlčenlivost, takže vám bude muset stačit „ale“ a s klíčema mám teď velké akce – nejdříve jsem začala hledáním Kojotova klíče od schránky, který jsem nenašla. Teď chodím s extra klíčem  od bytu sundaným z klíčů ostatních, to abych nerušila sousedy, když chodím často s Eliškou ven.

Na jaře přišla odpověď, že práci budu mít na podzim. Určitě. Ale jak nebo co jsem nevěděla, jenom, že budu mít práci. A s tím jsem prožívala měsíce choroby, asi abych měla co na práci do doby, než budu mít práci. Možná si říkáte, že jsem mohla vzít nějakou práci jako do podzimu, ale opravdu to nešlo. Z tohoto pohledu bylo smyslem nemoci zabít čas a možnost seznámení s novými přáteli. Já už jsem se tomu tak poddala, že jsem byla připravená na jakékoli životní zvraty včetně nynější duchovnosti, kterou přijímám se stejně stoickým klidem jako minulou nemoc a krok od smrti. Motto života je změna je příjemná. Mám pocit, že je to vlastně jedno, co člověk prožívá, pokud stojí na středu kruhu a nebojuje proti něčemu a někomu.

Už na jaře vyšlo, že Eliška bude mít velké zdravotní problémy v polovině prosince 2013 a pravděpodobně umře. Nojo a je to tady. Zatím žije, ale jak dlouho… Volala jsem dneska veterinářce, dostala zdrbáka, ale mám pocit nevyhnutelnosti. Něco jako „byla to chyba“ a zároveň „jak může být chyba něco, o čem vím tři čtvrtě roku dopředu a vlastně jenom teču s proudem řeky života a nejde se proudu vzepřít“. Je to vůbec možné udělat nějakou chybu v tomhle pojetí skutečnosti? Tahle věta je gró tohoto článku. Vím-li, jak to dopadne a jdou-li události tak, že se jim nelze vyhnout, jak můžu dělat chyby? V tomhle pojetí slovo „chyba“ neexistuje.

Ano, Eliška jednou musí umřít a klidně to může být ke konci roku. Klidně může umřít sešlostí věkem, i když má teď problém s trávením. Ano, práce je náročná a někdy si připadám, že do toho musím říznout víc než jenom mlčet. Klíče si hlídám. Je toho víc. Nechci o spoustě věcí mluvit.

Přemýšlejte se mnou… Jde se vzepřít osudovému toku času, jdou-li události jedna za druhou jak nekonečný řetěz perel…

Zakázané emoce

Sex

Spánek

Společnost

Tři S, která mě dokáží vyděsit. Mám totiž velkou obrazotvornost, prý už od dětství. Bylo mi řečeno u dětského testu, že tenhle obrázek, který pozná jen jedno dítě ze sta, jsem poznala naprosto automaticky. Byl to odraz v okně. Popravdě, nevím, jestli bych takový obrázek poznala dnes, natožpak tenkrát. Nicméně práce, kdy pracujete dvanáctky, čtrnáctky a jsou to dardové směny, tak už nevíte, jestli bdíte nebo spíte vestoje. No a do toho moje sny…  A snění o snech a o realitě. Áááá…

Vždycky si připadám hrozně, když zjistím, že spím a přitom jen tak koukám a jsem vzhůru, na nohou, nejlépe v práci. To už není ani mikrospánek, to mohou být i minuty, kdy stojím a spím a sním. Pak se probudím ze snu a vidím, že stojím a odvíjí se čas, noc nebo den, kdy musím být vzhůru. Z toho by jednoho trefilo. Přitom vypadám přítomně. Je to i jedna z magických technik, tedy, chmm, vědomých technik, kdy koukáte a nemrkáte a jenom jste. Tady ale mám být vzhůru!

U lucidních snů se mi občas zdá o sexu. To už jsem v posledním tažení a podvědomí vytáhne největší eso. A vezměte si, že zrovna snově sexujete a nepřítomně u toho koukáte do blba a opíráte se o pult. Máte otevřené oči, to ovšem nevíte, protože spíte a sníte. Pak se něco pohne, někdo přichází a vy se vzbudíte do bdění. Zároveň si pamatujete sen a dosníváte ho, přitom už třeba někoho obsluhujete. Hrozný. Pak si připadám jak blázen, jak můžu mít takové stavy a přitom být vzhůru a snažím se takovou možnost potlačit, nespat, nesnít, něco dělat.

Někdo už v takovém stavu odděluje tělo astrální od těla fyzického, ale já jsem se toho jenom dotkla a je to horší než ten snový sex. Takže nejdříve sex a pak, po další době tedy přichází oddělení astrálního těla od fyzického. Já se tomu ale hrozně bráním, pro mě je to hrozně nepříjemné. Ale ta práce je hrozná, každá ostraha má dvanáctky, čtrnáctky, denně, obden… Spaní se neubráníte. I když zrovna s otevřenýma očima hledíte vpřed.

Jak měděná socha…

Nastupuji v pátek

„A od kdy chcete nastoupit?“

„Od pondělka?“

„Tak přijďte v pátek v osm přesně.“

„Vyřiďte si tohle, tamto a asi tunu dalších papírů, na to máte čtvrtek a je to.“ Podává mi asi stostránkovou publikaci. „Tohle se naučte, za čtrnáct dní z toho složíte zkoušky.“

„Ano.“

„Ještě nafasujete prádlo a můžete jít.“

„Nashledanou.“

„Nashledanou.“

Tak přece se točí!

Ano, ano. Vzorová ukázková noc čtrnáctka. Člověk se nezastaví. No za ty prachy, co by jeden nechtěl.

Vlastně bych měla začít jinak. Jsem silně nachlazená, chtěla jsem se odhlásit z noční směny, protože jsem nemluvila. Kromě toho jsem tedy kašlala, prskala, kýchala, smrkala a teplotila. Poctivě jsem se snažila brát Paralen i po méně než čtyřech hodinách a doporučené hadry do práce štípaly jak čert. Tak jsem to dneska ráno skoukla a ona tam je z padesáti pěti procent polyester a čtyřiceti pěti procent vlna. A z toho se dělají pracovní hadry, co jsou jenom do čistírny a potíte se v tom jako prase. Přičemž mají něco vydržet, to zas vymyslel nějakej inteligent. Levné a dobré. Ha. Tak to mám třikrát. Dobrý tak do koše, ale jsou s firemním logem, takže je nutno vydržet to nosit. U nachlazení se člověk potí, ale jak se má vypotit čtrnáct hodin do nedýchavé košile, to jednomu tečou čůrky po zádech.

Dostala jsem tedy od Kojota Myš Magickou Uzdravovací. Prý mu duchové řekli, aby mi ji dal. Dobrý. Tak s tím večer zajel do práce a ještě s nějakejma knížkama a vida, neusnula jsem, vymedovala, vycitronovala a vymyšila se z podoby, myš v kapse. Pak jsem se šla vydýchat ven, jen tak mezi dveřma, protože mi už bylo špatně. Pak ještě jednou a najednou jsem viděla čtyřmetrového modrého anděla, který se zvedal ke stropu a lítal.

Hm. Řekla jsem si. Já vždycky, když vidím anděla, tak čuju nějakej průser, protože andělé jsou od toho, aby nás ochraňovali před nebezpečím. Tak jsem se jala  obíhat areál, kde jako co je. Já teda anděly beru smrtelně vážně. No a ano – spustil se hasicí poplach, tedy, něco se rozbilo v ústředně a i když jsem to řešila s vedoucím po telefonu, tak mi to nešlo odblokovat. Do čtvrt hodiny tam pan šéf byl. Kdybych mu bývala byla řekla, že jsem dostala varování od čtyřmetrového modrého anděla v hale a že tu přežívám čtrnáctihodinovku s plyšovou magickou uzdravovací myší, asi by mě poslal do blázince.  Ale ono to opravdu tak bylo.

No a pak po zbytek noci a ráno to bylo ještě horší. Jestli někdo tuhle noc potřeboval anděla ochránce, tak jsem to byla já. Končila jsem místo v půl deváté  v půl desáté, pak nakoupit, tři hodiny mi v kuse tekla krev z nosu a nechtěla ustat, na břiše jsem měla krvavý fleky po ranním inzulínu, protože jsem trefila žílu či co, takže pěticentimetrovej flek na zánovní košili. No bylo toho povícero, z pracovních věcí mi šla hlava kolem a nebýt toho čtyřmetrového anděla, tak asi padnu za vlast, ale vědomí toho, že na mě někdo dává pozor a že se mi nemůže nic stát, mi pomohlo ustát tu dnešní tragikomedii.

Nakonec jsem se namalovala, abych nevypadala jak zombie, protože přece na sobě nenechám znát, že je mi blbě. No to je logický, ne? Doma bylo výjimečně jenom nablito od kočky a řešila jsem sračku pejsky. Paráda. No a je dvanáct a za čtyři hodiny se mám budit do další dvanáctky. Tedy – Kojot mě bude budit. Super.