Archiv pro štítek: přání

Jak mě naučit si přát

Učím se přát si. Je to pěkně těžké. Mnoho let jsem si nepřála nic. Nic navíc.

Chtěla jsem mít dobrý vztah s Kojotem, dělala jsem pro to všechno. Pokud chcete mít dobrý vztah, musíte na něm dřít se vším všudy, i s předvídáním přání toho druhého, s přemýšlením jak mu ulehčit jeho cestu, jak pro něj udělat cokoli, co potřebuje a mnohem víc. Dokonalé odevzdání se s pokorou, všeobjímající nesobecká láska, tolerance, humor a respekt k osobnosti druhého.

Chtěla jsem mít práci. Stálou práci, respekt. Mám ji. Dřu. Měním se, abych dostála všem požadavkům, jsem jako měňavka, tvrdá a neústupná v požadavcích na sebe, přizpůsobivá jako chameleon v každém hovoru. Je to o práci na sobě a na to nepotřebuji si přát. Dělám to.

Chtěla jsem jít svou Cestou. Mít sílu ovládat svůj život, mít respekt. Mám ji. A cesta má mě. Máme se navzájem. Vycházíme si vzájemně vstříc, předvídáme své potřeby a svá přání. S respektem. Sílou. Navždy. Je to Umění.

Rovnám svůj život. S neuvěřitelnou silou malého semínka, které rozrazí i asfalt, jak se dere na světlo. Ale já jsem ten hybatel, ten hlavní činitel. Nikdo jiný to za mě nedělá. Mám duchovní pomoc, to ano, ale příběh je můj. Dřu. Ve dne, v noci. Neustále. S respektem. S láskou k sobě samé i k okolí.

Bohyně, veď mé kroky…

Pošta dnes brzo ráno. Číselný automat vyjel číslo 342. Kolem na přepážkách jsou čísla 100, 101, 102 a jedno číslo z mé řady – 340.

Mladý muž ležérně stojí u přepážky a směje se. Debatuje. Vybírá si losy se čtyřlístky.

Pět minut.

Deset minut.

Chodím sem a tam, jak tygr v kleci. Pospíchám. Sem… a… tam… Tam… a… sem…

„Jé, já jsem nic nevyhrál! Tak já si vezmu ještě tyhle dva! Můžu si to tady rovnou setřít?“ Stírá losy. „Zkontrolujete mi to prosím?“ Strčí losy paní za přepážkou a ta je kontroluje a ukazuje mu další losy. Idylka se čtyřlístky.

Já pospíchám! Gestikuluji zuřivě muži za zády na paní za přepážkou. Mám toho ještě hodně co na práci!

Dvacet minut pryč. 103, 104, 105, 106. Lidé procházejí přepážkami jak apoštolové na orloji.

Potřebuji udělat volnou cestu! 

Potřebuji prostor a čas!

Dejte se do toho!

A v tom mžiku se z čísla 340 stalo číslo 342.

 

 

Experimenty s pracími technikami

Měla jsem kamarádku, která prala v octě. Na několik dní namočila prádlo do kbelíku s vodou a několika lžicemi octa a pak ho ručně vyprala. Byla to taková ekologická žena, v mnohém mi byla příkladem.

Dnes, po několika letech praní v ruce mohu s přehledem říci, že praní v octové vodě přináší minimálně dvě nevýhody. Nevypere se to dobře a jste cítit octem. Takže praní s octem jsem škrtla, i když je to dobré na dezinfekci a má to i pár dalších předností.

Moje přízeň zase používá mýdlo do skříně. Fígl je, že tam těch mýdel má desítky, naskládané podél stěn. Chodí a voní čistotou mýdel. Ovšem otázka pro mě zní, jestli opravdu chci vonět toaletním mýdlem. To já radši voním parfémem, takže jsem zase odmítla koupit padesát mýdel pro provonění skříně.

Jak jsem se zmínila dříve, prací ořechy jsou ztrátou času. Vůbec to nekupujte, protože to vůbec nepere a že nemusíte přidávat aviváž… Kecy. Prostě to elektrizuje jako bez aviváže, což taky je.

Praní v mýdle s jelenem – jo, pere to, ale ne dostatečně. Prací prášek je lepší. Pokud už prací prášek, tak dobrý prací prášek, ze zjasňovači na bílé prádlo, ustalovači na barevné a s tmavícím účinkem na černé prádlo. Opět nejradši nějaká dražší značka.

Od aviváže očekávám ustání od elektrizujících výbojů v prádle a vůni. Voním potom kudy chodím, pokud nepotřebuji, aby byl cítit parfém. To se totiž velmi rádo bije a nepůsobí to pak dobře.

S prádlem jedině Vanish, protože opravdu skvrny vyčistí. Takže to už je třetí dobrá věc na praní. Dále tu máme sodu a to buď jemně mletou nebo krystalovou. Obě jsou dobré k tomu, aby špína dřív pustila a použilo se méně prášku. Dobrý poměr cena/výkon.

Mýdlové vločky nebo nastrouhané mýdlo – spolu tvoří tzv. sliz na praní. Pere to, ale nejsem fanda.

Škrob – nemám vyzkoušen, mám takovou stereotypní představu, že škrobené košile jsou tvrdé  a že to nepotřebuju.

Takže ono praní není vůbec jednoduchá věc a jak vidíte, je mnoho parametrů, které musíte do svých úvah zahrnout.

A ty to určitě zase děláš zadarmo, jak tě znám! To nesmíš!

„Ne! Nedělám to zadarmo! Pod každým svícnem je papír s tím, co chci, do kdy to chci, co proto udělám a co za to dotyčná bytost dostane.“

„Ha! Chceš moc! Oni způsobují lepší pravděpodobnost. Musíš po málu.“

Zkorigovali jsme to.

Jestli ono to nebude tím, že jim ty svíčky a podobný věci dávám už teď a ne až po splnění úkolu. Jak si řeknou, tak to mají. Ale že bych je tu nějak hecovala svíčkou u svícnu, nezapálenou, tak jako aby mohli slintat… To nedělám.

„Pak jim můžeš třeba slíbit i ten kubánský rum.“

……………………………

„Žádná z mých bytostí nikdy žádný alkohol nechtěla!“

„Ne??? Jakto? Ghede chtějí zásadně rum.“

„Ne, chtějí červené jídlo.“ Možná mám v sobě velice tlusté zábrany k alkoholu, takže to vycítili a zjistili, co bych jim mohla z jejich rozkoší dopřát. Sama alkohol piju jen opravdu výjimečně, jednou za pár let. Asi by mi tady ta flaška vadila.

Není to jednoduché. Lidé mají tolik přání a to žijí. Kolik přání mají neživí…. To ani nechtějte vědět. Smrt není dělítkem pro přání. Po smrti jsou snad ještě vyzývavější a drzejší než byli za života, kdy je svírala morálka a zákony. Schválně, co řekl jeden posednutý:“A co chcete dělat? Zabít mě? 🙂 “