Archiv pro štítek: prokletí

Setkání s mimozemšťanem

Mám svojí planetu, které rozumím já a z větší části jí rozumí Kojot. Když o něčem nemluvím, neznamená to, že není co říci, ale že je třeba házet udičky. Když na žádnou extra udičku nezaberu, pak je průšvih někde jinde. Je třeba čekat, opatrně našlapovat, protože díra do země může být extraultrahnusná a podlá. To se pozná podle toho, jak nemluvím, o čem nemluvím, o čem mluvím a k čemu svádím pozornost. Stačí být chvíli ženatý a už vám to vejde do krve.

Dnes jsem ve své ubikaci zvící dvaceti metrů čtverečních, která oplývá nejen nedostatkem té zatracené pračky a minimálně ještě jedné židle a stolu k jídlu, ale také oplývá nedostatkem mužského elementu, uvítala hosta. A nebyl to host ledajaký. Byl to dvoumetrový, dobře stopadesát kilo svalů a tak stopadesát krátkých vlasů, farář. Voják. Když jsem tak trapně zaspala a přiznala se k tomu, že jsem si tedy po probdělé noci vzala ve čtyři ráno prášek na spaní a upadla do komatu, z něhož mne vzbudilo řinčení zvonku na dveřích, styděla jsem se.

„Já, voják!“ Zaznělo mezi větami a mně připomnělo, že on třeba na cvičení i tři čtyři dny nespí a pořád funguje, že támhle někde ve sračkách v Afghánistánu se s ním nikdo nemazlí.

Dokonce proběhla debata o tom, jak koho zabít magií či jinými technikami a co s tím má co dělat Bůh a při přednášce za mnou pronesl, jak koloval ten svatý muž mezi policemi knih o magii, voodoo, andělech, čakrách a jiných hrozných ztrátách mého času, že kdyby mě chtěl zabít, tak to klidně udělá. Normálně mně podřeže jakýmkoli nožem. No vzhledem k tomu, že moje nože jsou strašně tupé by se mu to tedy nepovedlo, kontrovala jsem.

„Ale povedlo, jakýmkoli nožem a je úplně jedno jak. V Afghánistánu se prostě musíte naučit přežít. A Bůh s tím nemá co dělat. A nevěřím na to, že někdo může někoho proklít, protože potom ten, co proklíná, má Satana v sobě a on, farář, když má v sobě Boha, tak ho nikdo takhle napadnout nemůže. Prostě na to nevěří a je to.“

Pravda, Bonaparte nevěřil na bacily a měl ohromnou vůli chodit mezi malomocnými či kýho čerta měli ti ubozí nemocní a neonemocněl, narozdíl od většiny lékařů a sester, co na to prostě zemřeli. Vzpomněla jsem si teď na Čapka a jeho Bílou nemoc. Jak „já, já,“ mlátil se Maršál (Hitler) do prsou, až zjistil, že nic necítí a na prsou má bílou skvrnu. Doktor Galén, který vynalezl lék proti Bílé nemoci byl potom ušlapán davem i se svými léky. Kam mne to jenom tenhle článek vede.

Snažila jsem se promluvit o násilí ve svém životě, z čehož vyplynulo jenom prokletí jako vůdčí stimul k přechodu, souběžnému s ostatními aktivitami, ke křesťanství, přičemž jsem doteď nepochopila Krista, Ježíše nebo jak se všichni ti chlapi jmenovali. Ale to neznamená, že mi to nefunguje. Jenom z toho všeho využívám asi jenom tisícinu toho, co mi to může dát a chci od pana faráře vydyndat těch devětadevadesátdevět setin, protože když zvládnul Afghánistán, snad zvládne jednu Polákovou.

Ne, necítím se jako ovce v davu. Tenhle blog je důkazem, že ovce nejsem. Jsem ale takový kozorožec, ani černý, ani bílý, jak si poskakuje kdesi v osmi tisících metrech na stezičkách, stopu od smrti a kouká na ty ovce, co narozdíl od něj všechno chápou a tak možná trošičku jim závidí, pak se uzalkne čerstvým vzduchem a všudypřítomnými mraky, mezi kterými vidí samé špičky dalších osmitisícovek a sedmitisícovek a na nich další, velmi vzdálené kozorožce, jak sem tam uždibnou kus trávy či kleče, jak ji tam zafoukal vítr a mají se božsky. Mezi skalami létá Milarepa jen tak v košili a oni už si vůbec nemyslí, že tohle je normální svět, ale myslí si, že jsou asi všichni mezi samými šílenci a tam dolů už je nedostane nikdo ani párem koní. Tím myslím svoje trvale svoje blbý názory a těch sto tisíc lidí, kteří tu tyhlety moje výlevy čtou a něco jim to dává. Je to pozice já dávám vám.

Jak se mám z této pozice dostat do komunikativní role k faráři, co prošel Afghánistánem a vyjádřit svoje potřeby, které mi způsobují abstinenční syndrom, když neprojdu rituálem mše svaté a nedostanu hostii s vínem a nedotknu se Boha? Tohle jsem se snažila panu faráři říci, že to prostě moje tělo a moje mysl vyžaduje a jak to nemám a nemám možnost to přijmout a projít si pravidelným rituálem, tak mám prostě problém. Jeden z mnoha. Když ráno necvičím hodinu jógu a hodinu nemedituji a nepročišťuji nervové dráhy Nádí Šódhana Pranájámou, mám taky problém. Když se nevyspím, nefunguji. Chápu, že zrovna tohle je jako aby hladový vysvětloval sytému, že je hladový. Je to nepochopitelné pro lidi, kteří tohle nikdy nezažili. Bez svíčkové se obejdu, ale bez tohoto ne. Možná kuřáci, kdyby si nezapálili, tak by cítili neklid, pak by se cítili blbě no a pak by pro cigáro udělali cokoli. Je to přesně opačný pól – ty dáváš, já přijímám.

Je to těžké v obou aspektech – jak já dávám, vy přijímáte – protože můžu dostat do dršky od nějakého chytrolína nebo si nadobro zkazit pověst léty budovanou, tak vy dáváte, já přijímám – protože tohle mi jde sakra špatně a Kojot to ví. Já jsem nejradši v té blazeované pozici, kdy já vím a vy ne… Ale přiznávat se někomu, že něco nevím a nevím co vlastně nevím, to je jako hrozný. Jak má potom ten druhý začít – a chce vůbec začít? Má tendenci něco vysvětlovat blbovi, který ani neví, co neví? No najít někoho takovýho je těžký.

Totiž ono je to taky o tom, kdo učí koho. Chce pan farář, aby věděl moje praktické zkušenosti, třeba by mu to připadalo jako nějaké přesvědčování, jako nějaká ztráta času. Co já vím, o čem se do krve řežou na těch jejich kongresech, ale o prokletí asi ne. To tak možná v době čarodějnic a to bylo určitě fuj. Pro ženy.

Ale když už jsme u toho prokletí, tak vám řeknu zážitek z praxe. Byla jsem na přednášce ruské léčitelky, která tam ukazovala sejmutí prokletí z batolete. Bylo nás tam asi sto. Přišla mladá maminka s dítětem, které proklela babička, její maminka. Léčitelka si nechala přinést dvě sklenice a dvě domácí vajíčka. Jedno vajíčko dala stranou a vyklepla ho do skleničky. Druhým vajíčkem projížděla nad dítětem, zvláště nad páteří a u toho mumlala zaklínadla. Trvalo to asi pět minut. Pak dala paní posvěcený chleba a aby chlapci dávala žvýkat každý den. Následně vajíčko rozklepla do druhého pohárku. No nebudete věřit, ale ty dvě vajíčka od stejné slepice bylo každé jiné. Ne barvou, ale počtem šňůr a vzduchových bublinek. Léčitelka řekla, že to druhé je plné odsátého prokletí. Všichni jsme to viděli na vlastní oči. No a má v tom co dělat Bůh nebo nemá? Nebo je to jenom lidská záležitost? Tenkrát jsem sama léčila rukama, takže jsem takovou lekci fakt ocenila.

Ale má to smysl říkat faráři, vojákovi, otci od rodiny, co má přímé napojení na Boha a v tomto smyslu mi i řekl, že každý má přímé napojení na Boha, čímž se tedy pozitivně odlišil od všech ostatních, kteří tvrdí, že to tak není a s Bohem lze mluvit jen přes prostředníka, kněze. Takže je moudrý, že uznal takovou věc. To je pozitivní.

Ale zpátky k tomu, jestli to, co buduji, je monolog nebo dialog. Kojot by chtěl, abych budovala dialog. No z mého hlediska je tohle strašně těžký. Nejlíp si pokecám s Kojotem a od nikoho jiného ani neočekávám, že by se mu, byť zdaleka, přiblížil. Já asi chci budovat monolog, tedy cestu od faráře ke mně. K čemu mi bude dialog, když on je na úplně jiné hoře než já a třeba vůbec nic netuší o praktickém proklívání. Co teprve léčení energiemi, jasnovidectví, aury, telepatie… O tom si sice nepokecám ani s Kojotem, ale chápu, na to musím mít jiný lidi.

Já prostě potřebuju zhuštěné praktické křesťanství v nějaké srozumitelné podobě. No, snad to vykomunikuji tímto článkem, který panu faráři posílám k přečtení.

Děkuji za váš čas.

Magie zapovězená

Když se dívám na ty sporé měsíce,  kdy nepíšu, vidím tmu. V takových okamžicích je lano svobody vyjádření znehodnoceno hledáním. Když se podívám na možné příčiny neutěšeného stavu, někdy najdu otřesné věci.

Ptám se sama sebe, jak jsem se vůbec do takových sraček dostala, jak jsem se vůbec mohla dostat, když dělám to, dělám ono. Po zhodnocení aktuální situace přestávám dělat dobré skutky a nasrat na hrob, žádný kvítí. Jednoznačně.

Vrátilo se mi patnáct let učení vlastní matky esoterice. Veškeré mé poznatky, čas, rituály, pomoc… To všechno se zvrhlo v jedinou kyselou hrušku. Patnáct let snahy, představte si to… Patnáct let v čudu. Kdybych si hodila kejty na stůl a v klidu rozjímala nebo psala články, udělala bych líp. Je to moje velká životní prohra, ale v podstatě je dobře, že jsem ji přežila. Taky bych tu už vůbec nemusela být. Plačte a rvěte si vlasy. No dobře, nebudeme z toho dělat zase takovou komedii 🙂

Hledala jsem příčiny svého neutěšeného stavu a věda, že jsem se žádných zásadních překlepů v posledním půl roce nedopustila, hledala jsem dál. A našla jsem, že mi závažně ublížila vlastní matka. Volala jsem jí, co se jako děje a vo co gou. Zjistila jsem, že mě proklela a vlastně úmyslem bylo zabít a zneškodnit. Dokonce si na to najala věhlasného a velice drahého mága Ravena Argoniho. Ten provedl kletbu a další rituály. Zaplatila za to majlant. A stalo se to před půl rokem. Následky prokletí jsem odstranila vnořením se do křesťanského proudu. Jsem čistá. Ale koho by takovýhle sadopraso napadlo. Mě ne.

Už jí nechci v životě vidět. Něco takovýho se vlastnímu dítěti nedělá. Od té doby se pohybuji po ose – nenávidím ji – odpouštím jí (když zrovna přijdou křesťanský okamžiky a rady místní jeptišky). Není to vůbec složité, je to velmi jednoduché. Mocné, ale prosté emoce. Kolem mně proudí osm andělů, jak jsem před pár týdny psala. Pomáhají mi nezbláznit se. Ale zlobím se hodně.

A co že bylo příčinou? Prý mě nepozvala na večeři na Štědrý den a já jsem kvůli tomu udělala čóromóro. Za prvé o tom vůbec nevím (taky mohla zavolat co se děje a ne rovnou dělat blbosti), za druhé jsem se věnovala v dané dny navazování známostí ve vodoun culture. Nemůžete dělat dvě věci zaráz, zvlášť ne takovéhle věci. Na navazování vodoun známostí potřebujete celou osobnost v přívětivém naladění. Pro dlouhodobou spolupráci bych stav zloby nedoporučovala ani sobě ani komukoliv jinému. Tolik k věci.

Takže prací s prokletím se zabývám posledních několik týdnů, co nepíšu. Doufám, že se jí to vrátí. Já už pro ni na magickém poli nezvednu ani malíček.

No a tak tam tak ležím na posteli, na netu mám jenom starý mobil – a to jsem ráda, že mi na net vůbec funguje, ale jenom na text. Stokrát denně se dívám na radarové srážky na www.chmi.cz a když už po sto a prvý projdu Novinky.cz, Blesk.cz a IDnes.cz, tak mě to už nudí. I řekla jsem si, že až půjdu na propustku na víkend, tak si vlezu na známé blogy a dám si do svých stránek v mobilu také kvalitní magické stránky. Bohužel ani to mi není dáno.

Vlezu na Kojota a tam nejsou žádný odkazy. Kdysi jich tam měl asi čtyřicet. Tak nic. Tak vlezu do Bloxxteru ke Codymu – taky nic. Žádný odkazy. Vzpomenu si ještě na Okulturu, ale na tu se nedostanu z mobilu, protože má obrázky a ty se mi bloknou a stránka není načtena. Ale ani na Okultuře nejsou žádný odkazy. No já snad skončím na Googlu. To je smutný.

Přemýšlím, proč tomu tak je. No, já sama odkazy nemám, protože na to nemám nervy. Někoho tam mít a někoho ne. Aktualizovat odkazy a tak dále. Snad se o magii nemá mluvit. Já tedy o ní v současné situaci navenek nemluvím. Nevykládám nikomu karty ani z přátelské známosti – jeden výklad už má tedy spolupacientka slíbený asi měsíc a ten mě ještě čeká, ale už nic nikomu. Prd. Pouze pro vlastní potřebu. Do té doby, než se rozhodnu o tom, zda jsem dost dobrá na to být vykladačkou veřejně. A za peníze.

Tolik ve zkratce všechno důležité. Přežila jsem a dokázala se magicky adaptovat. Nezakrněla jsem. Když jsem přemýšlela o andělech, začala kolem mě kroužit včela a sedala si na ručník, co jsem měla na hlavě. Mokrý studený ručník, protože tam bylo na padnutí, taky bylo skoro čtyřicet ve stínu. Takže kolem mě andělé pracují jak včeličky – to je hezké. Konec dobrý, všechno dobré.

 

 

To N E S N Á Š Í M

Dneska, jako na potvoru, nebo možná záměrně, se mi děly samé hrozné situace. Úplně se mi několikrát chtělo dotyčného proklít nebo mě někdo vystrašil nebo tak něco. Byl to prostě strašnej den. Příšerný den. Úplně ten nejhorší za dlouhou dobu.

 

Takže jak to začalo. Začalo to děsivým snem o mém exex, který mne vzbudil ve tři hodiny ráno a do pěti jsem se hrůzou klepala pod peřinou, než jsem usnula. Budíček ve třičtvrtě na sedm, normálka, Eliška, rozmrazování jídla z balkonu, potud vše normální a relativně OK. Pak ve městě naprosto nepochopitelně na veřejném místě v centru potkám exex, který vypadá jako nefalšovaná zombie. Úplně mě vyděsil a pokud se někdy dá použít, že oko, do duše okno, tak tady bylo v duši pěkný studený hell. Úplný kapří oči. Strašlivý. Zážitek na několik let. Fuj. Jak jsem mohla někoho s tak studenýma očima milovat. Nicméně den teprve začínal.

 

Jdu k lékařce a je tam takový naprosto nablblý areál, že v něm jsou lůžka a celej areál je tak trochu uzavřenej. Řeší to třeba v lékárně průchozími dveřmi na zvonítko a tak. Chodíme tam s Kojotem už léta a nikdy jsme tam neměli problém s průchodem. Dneska mě odmítli propustit skrz dveře, snad proto, že jsem měla kufr, takže to vypadalo, jako bych smrtce a lékařům utekla z lopaty. No lékárnice si to nelajsla a i přes moje protesty mě odmítla vypustit ven do světa. Prý mám jít přes vrátnici. Snad doufala, že mě tam zadrží a pošlou zpátky. Nevím, co jí šlo hlavou, ale já nesnáším, když mi někdo omezí svobodu. To bych vraždila. Prostě nesmím být nikdy takhle omezená. To nesnáším už od mládí. Takže jsem šla o tři sta metrů dál, prošla halou, vrátila se ke svobodné části lékárny, rozlehla dveře a když ta kráva vyšla, tak jsem jí vynadala a řekla, že už si tam nikdy nic nekoupím a že jsem to oznámila primářce, aby z toho měla pěknej průser. A šlehla jsem dveřma a odešla si dát něco k jídlu k nedalekému krámku.

 

Tam mi jedna paní řekla, že mám asi obarvený vlasy. Prý je to vidět, že mám u hlavy ty vlasy tmavší. Hmm. A taky si sama zastřihujete konečky, žejo? No co byste na tohle řekli? Já potkávám dneska samý boží lidi. Kristova noho, obarvený vlasy a krácený konečky vlasů. Tady bral někdo soukromý lekce diplomacie a nějak mu to nevyšlo. Jak mám být tip top, když tu mám vždycky přes den procesí lidí a jsem ráda, že si každý večer ty vlasy umyju. Teď ještě ta hodina navíc s barvením… Slibuju, že nikomu neřeknu, že si barví vlasy, protože to je vidět. 🙂 Já myslím, že tohle se mi ani nikdy nestalo.

 

Pak mě shodil dvousetkilový pán v tramvaji. Já tam s báglem plným jídýlek pro Elišku, kufr s patnácti kily steliva pro Myšinku a vůbec jsem byla taková obestavěná. Nicméně to ho neomlouvá. Ošklivě se na mě koukal dokud nevystoupil. Alkoholik jeden. Byl úplně červenej a od ráže.

 

V lékárně měli jenom půlku léků, takže tam budu muset znovu. Budu to muset objednávat dopředu.
Pozitivní věc: našla jsem 1Kč. Vyřídila spoustu věcí. Nicméně jsem nasraná jak brigadýr.

 

Ještě by mi mohl někdo říct, že mám boty od soli a měla bych si je nakrémovat, nejlépe někdo z tramvaje, komu je do mých bot úplný hovno. Jak vidíte, tak dneska nejdu pro sprosté slovo daleko.
Pochopitelně z bytu nahoře se nikdo neozval. Jejich odpad je časovaná bomba. Začnou tam bydlet a mám to mokrý až ke kuchyňské lince.

Pošťák opět nezvonil a dopis na mě čeká na poště.

No co dál?

Myslím, že dnešní den byl takový zkušební, jako co vydržím. Woodoo duchové si mě zkouší, jinak to není možný. Přesto všechno jsem nikoho neproklela, i když ta lékárnice by si to zasloužila. Zasloužila by taky od někoho takový zneužití pravomoci, který ona použila na mně. A opravdu ze srdce jí přeju, aby jí ty dveře, až bude potřebovat, nikdo neotevřel, i když mu stačí strčit prst na tlačítko, jenom se mu nechce. Nejlépe s konstatováním, že na to nejsou zařízený a proto ji nikdo nepustí a ona bude mít smůlu. Nicméně neproklela jsem nikoho a všechno ustála. Ghede to se mnou nebudou mít tak jednoduchý. Bylo to tak primitivní a jednoduchý, až to bylo nápadný. Všechno mířilo na mý nejzákladnější pudy. Jakpak se asi dokážu ovládat, když mě někdo naštve…

Nesnáším, když si se mnou někdo hraje. Ale já nejsem zvíře. Dokážu se ovládat. Zaplaťpánbůh. Jsem nebezpečná až mě musíte štvát ale hodně dlouho nebo hodně hustě. A na to potom nepotřebuju Ghede, stačí mi vlastní hlava. Proklínám účinně.

Pravda, netrumfla jsem Ravena Argoniho s Arianou, kteří na zakázku prokleli jednoho chlapa, ten dostal mozkový zkrat, zabil si manželku, děti mu sebraly do dětského domova a on dostal doživotí, přišel o práci , bydlení a vůbec o všechno.

Myslím, že se mám ještě co učit.