Archiv pro štítek: reflexy

Liška i já věříme v teplý hrnek čaje

Ano Liško, dnes v noci došlo na Tvůj oblíbený hrnek s teplým čajem. Já osobně věřím na mýtický černý čaj s citronem a medem.

Došlo k tomu, čeho jsem se obávala celou cestu tramvají domů. Došlo na To, čeho se nejvíc bojím. Neřeknu, co to je, to bych si neudělala, ale je to něco, čemu neuteču.

Představte si sami sebe jako arachnofobika a po těle vám rychle a živelně leze patnácticentimetrový černý sklípkan. Reflexy jsou rychlejší než myšlenky respektive než vám to dojde už ječíte, různě se to snažíte ze svého těla sundat a ono je to pořád zachytlé na svetru, na kalhotách (pavouci mají malé drápky nebo co, nejdou dobře sundat a drží na oblečení jako přišití) a tak ještě víc ječíte, pavouk je nervní a začíná dělat výpady no a skončí to buď smrtí jednoho (uštknul mě pavouk, umírám a umřu /povětšinou strachy/) nebo druhého (Proč mě zabil? Co jsem mu udělal? Případně podrážděné nervové soustavy vyhasínající s hlubokým křupnutím do svetru, na němž tančíme tanec sv. Víta).

V oblasti mozku došlo k obrazu já a To ve vodě. Voda nebyla agresivní temná, docela to ušlo a To bylo neagresivní. Postavila jsem se tomu a přikázala Tomu odejít a už se nevracet, že už jsem se kvůli Tomu trápila dost. Věc ztratila svůj úsměv a odplavala, ani se neohlédla. Tolik práce s myšlenkami. A pak jsem si všimla těla. Tělo bylo přes hodinu ve stavu nejvyššího adrenalinového ohrožení a nedalo se ani spát – pro šílený tlukot srdce – ani ležet – pro šílenou bolest močáku. Prostě typická panická strachová reakce, která jde někudy jinudy než racionální psychika. Snažila jsem se tělo konejšit, Myšinka si přišla lehnout a přestala si hrát s tím nervydrásajícím míčkem s rolničkou. Shora se mi dostalo zpětné vazby ve stylu:“Na první pokus to nebylo špatné…“ No s Tím si ještě užiju.

A tak přichází na řadu zašudlená krabička antibiotik, protože následující dny znám… Poteče ze mně čistá krev. Během hodiny, v teple v posteli, nenakažená žádnou virózou, odoperovaná a tohle je první řešení Imuranu. Jo taková frajerka, abych čistě mentálně zastavila velký zánět močáku, nejsem.

Totiž tyhle cesty mají svůj řád. Nejdříve vyřešíme velkej bordel, pak až ten menší… Nezaskočilo mě to.

Pane kolego, neinformujete!

Tak tohle se mi stát nemůže. Eliška je už hodně stará. Dnes večer jsem si uvědomila, že to její zklidnění může mít i jinou příčinu – stáří. S Kojotem jsme šli na procházku a Eliška sebou šlehla do bahna, jak pršelo. Pak nevnímala. Neslyšela, neviděla a – pochopitelně – nevnímala.

Proto zřejmě ztratila reflexy. Vždycky dříve, když jsme se k ní přiblížili zezadu a chtěli jí pohladit, tak jakoby shrbila kůži na hřbetě, tak jako strachy, že jí uhodíme, ale zřejmě reflexivně. Eliška je nalezenec a je velmi submisivní, tudíž byla hodně mlácená jako malé štěně. Jak je u mně, tak se hodně spravila na váze a nebojí se. Možná stářím, možná polohou bytu, vyžadováním výtahu, odmítáním posledních tří schodů, takže stojí na mezipatříčku u vchodu a čeká, až já se vrátím od kontejneru, kam jdu vyhodit hovínka. Zřejmě už neslyší, jen odkoukává, takže rychlý vočko má na ní úplně jinej efekt, než eventuální houknutí, protože na houknutí nereaguje. Kojot řekl, že má šedý zákal a na jedno oko určitě nevidí.

No vida a já že na ní mám dobrý vliv. A ono je to malou místností, minimální hlučností, minimální náročností prostředí, nulová členitost, teplo, šero, dostatek potravy a vody, kočička, vlídné prostředí.

Takže je mi to líto, ale informuji, že Eliška stárne asi víc, než bychom si přáli.