Archiv pro štítek: růženec

Záhada lískoveckých chodeb

Dneska jsem to vzala nějak poctivěji a i když každý večer luxuji rohožku před dveřmi, tak jsem jí otočila a chtěla vyluxovat chodbu, no co jsem nespatřila… Růženec. To jsem teda čubrněla.

Kdo mi může dát pod rohožku růženec? Sousedi? Já? Já nevím. Možná jsem ho tam kdysi dala a už na to zapomněla. Růženec skoro nebyl vidět, je možné, že jsem kolem něj už mockrát luxovala a přehlédla jsem ho. Koneckonců, je to teprve asi tři týdny, co mám nové brýle, takže mám takovou oprávněnou výmluvu. Neviděla jsem ho, až teď.

Když se nad tím pořádně zamyslím, tak asi žádný soused by mi nedal pod rohožku růženec. Natolik snad nikoho nezajímám. Asi jsem si ho tam dala sama a už to zapomněla. To je možné. Už byl přetržený, přeci jenom rohožku využívám několikrát denně, abych doma nemusela tolik uklízet. To se divím, že je přetržený jenom jednou.

Tak – můžete bednit. Kdo mi dal růženec pod rohožku??? 🙂

Mám dva Ghede

Tak mám dva živé mrtvé. Jsou to běžní mrtví a jako Ghede se k tomu nedostali jako slepý k houslím, ale proto, že uctívali Ghede a pak tedy umřeli, aby se Ghede stali. Oba jsou katolíci a vzhledem k zatímní neexistenci vyšších Ghede – Barona a Brigitte – si přáli z dostupných věcí, co tu mám, rozbitý krásný průhledný praskaný růženec. Jejich vévé, tedy znak, je spojen s vyššími živými mrtvými a tak jsem ho nemohla namalovat. Logické.

Domlouvala jsem si s Kalfou pravidla, to bylo vlastně první, co jsem dělala. Kalfou mi prozradil, že mám odehnat zlovolná lwa, kteří se sem přimíchali a dělali mi zle po zdravotní stránce. Je fakt, že jak jsem vlezla do postele, tak mi bylo blbě. Vylezla jsem a nic. Ale Kalfou za to opravdu nemohl. Chce navázat obchodní spolupráci až do konce života – vytváření prokletých předmětů. A nespěchá to. Je rozumný, ví, že vše chce svůj čas. Ale fakt bylo zajímavý, že mne si nevybral kvůli mojí spolupráci s duchy a zemřelými, ale protože chodím mezi cestami. Zřejmě není tolik lidí, kteří nestojí o památky, ale o zadní strany pajzlů a poznání toho pravého temného podhoubí. Já prostě nestojím o potěmkinovské vesničky a garantuju vám, že sto metrů dozadu za hlavní tepnou Madridu je takový temno, že jsem žasla. Poznala jsem Madrid opravdu zgruntu.  Prošla jsem si zadní uličky, na to oficiální „hezko“ se můžu podívat na internetu. Slunné dny na pláži se slijí, ale Madrid už ve mně zůstane navždy. Ještě jsem nepsala o Africe, ale jednou to přijde a to, co každý přehlíží ve snaze získat ten nejkrásnější zážitek, si budete moci přečíst. Každopádně jsme se s Kalfouem domluvili.

Jak mojí praxi zvládají zvířata? Eliška to nebere moc dobře, i když by měla být zvyklá. Kníká. Myšinka se prozatím projevila jako moudrá bytost v duchovním slova smyslu. Neshazuje svíčky, když hoří nepřiblíží se k oltáři, při mém komunikování s entitami se mi dívá hluboce do očí, zatímco Eliška se buď nekouká nebo se mi kouká za záda. Myšinka se dokáže dívat do mých očí bez mrknutí i hodinu půl, tedy celou seanci, jaká byla nejdelší.

Když jsem se dívala na tu svojí stěnu žaluzií, vidím opravdu vše. Když jsem se zeptala Kalfoua, jestli tu je, kyvadlo ukázalo na okno a tam už se skládaly kousky skládačky. Je vidět, že bytosti dokážou být neobyčejně vynalézavé, když mi chtějí něco sdělit. Tak nějak mi bylo trapně, že je neslyším, ale třeba to časem přijde. V klasické voudou kultuře se to řeší posednutím, kdy dotyčný dělá co lwa chce.  Já na to posednutí nějak nejsem. Ale to už jsem psala. No, budu muset zapracovat na jasnoslyšení.

Tolik finální novinky tohoto dne a doufám, že jsem všechny zlovolné duchy vyhnala.

Postupné cíle v esoterice z mého pohledu

Když jsme se s Vladem bavili o disciplínách a jejich křížení, abychom nezakrněli na žádné ze svých mohutných stran, zkoumala jsem pohledem své esoterické schopnosti, které používám vědomě (předtím jsem se tomu bránila), asi patnáct let, z toho deset let do mrtě.

Došla jsem k několika fázím:
Nastaly schopnosti během jedněch dvanácti hodin. Od té doby se je snažím rozvíjet, udržet, zašlapat do prachu, zbavit se jich, vrátit se aspoň do nějaké z nich a tak pořád dokola, podle toho, jak jde život.

Primárně však jdou schopnosti rozdělit na dva oddíly:
1) s pomůckami
2) bez pomůcek

Pomůcek jsem se nikdy nezbavila docela, pořád u sebe nosím vlastnoručně dělaný náramek z perel a klokočí, který v případě potřeby (to už musí bejt) nahrazuje kyvadlo, v tuto etapu svého života nosím ještě růženec a znak slovanské magie na šňůrce na krku. Růženec nahrazuje čistidlo, respektive se na něj balí špatné energie a znak slovanské magie, to je moje tradiční pomůcka, která díky silnému nabití každé bytosti řekne můj „kód“, se kterým lze se mnou komunikovat.

Většina mých esoterických schopností je čím dál víc navázána na mysl a vnimání tělem. Je tomu tak i proto, že je to jednodušší, než se dorozumívat přes kódové znaky, znak náboženství nebo nedotknutelné kyvadlo (kdo mi na ně chce sáhnout, tomu ruku urazim, byť by to byla sedmdesátiletá zvědavá babička v trolejbuse, která je zvědavá na „materiál“)

Takže já se vyvíjím od hmotných pomůcek k nehmotnému světu, se kterým komunikuji skrze tělo. A myslím, že je to tak správně, i když to chce více vnitřní síly, imaginace a vůbec sebekontroly a iniciativy. Jak řekl na úplném konci jedné knihy „kouzel“ Raven Argoni: A teď to všechno zkuste v duchu!