Archiv pro štítek: sen

Sen o tom, jak funguje Země

Byla jsem někde ve městě, byl krásný den a já si všímala, jako je mou obvyklou praxí, prasklin v chodníku, různých abnormalit a viděla, že jsem našla nějaký starý poklad. Zlaté, měděné, ocelové miniatury různých člověčích nástrojů, nábytku, hrnců i rituálních prostředků, prsteny, polodrahokamy. Klečela jsem tam a ostatní se přišli podívat z naproti stojícího průčelí domu, kde bylo jakési muzeum, kde měli stejné věci, co já jsem našla jako miniatury a doplňovaly se. Průvodce mi řekl, to, co oni mají vystavené v domě, k tomu mohu najít v zemi ještě doplňující se kousky a je to v pořádku.

Šla jsem dovnitř, do času tak před dvě stě lety, dámy nosily klobouky a šaty s honzíkem, procházely muzeem, byly tam především ženy. Obdivovaly jsme krásu, kterou naši předkové uměli vyrobit a využívali kdysi. Koukala jsem se do svých dlaní plných pokladu a viděla, jak se to doplňuje či je to zcela identické.

Odložila jsem vše na postel, manželskou postel, a začala povídat, jak funguje Země. Dámy se u miniaturního kafíčka bavily mezi sebou a jen občas vzhlédly, jako na program, co tu je, který lze jen tak přehlédnout jako obrazy v muzeu.

Ve své bílé dlouhé říze jsem vylezla na tu pérovou postel, zakrytou povlakem barvy slonové kosti. Všichni zvedli hlavy a šokovaně koukali, co jsem si to v muzeu dovolila.

Řekla jsem:“Jmenuji se Lucienne Delfína Poláková a jsem kněžka Země. Jestli se chcete něco dozvědět o tom, jak Země funguje, z čeho se skládá, jak vznikne tak nádherný minerál, jako držím v ruce, jak funguje gravitace a proč lidi, když jsou u vody a skočí z dvoumetrové lávky, nelítají, naslouchejte!“

Usadili se čelem ke mně a naslouchali. Jak postupně korzovali po domě další lidé, přidávali se i oni. Nebylo jich příliš mnoho, ale ani příliš málo.

Mluvila jsem. Samotnou mě to vzbudilo a já jsem poslouchala svá slova o tom, jak funguje Země, podaná mým lidským způsobem přístupným všem. Sama jsem se ještě po vzbuzení poslouchala, jak mluvím nahlas o gravitaci, o geologii, o vzniku minerálů, o tlacích v Zemi, o tom, že i ona má úkol, stejně jako my. Vývoj.

Ležela jsem v posteli a prožívala to, co říkám a zároveň v lucidním snu vidím. Pak jsem se rozhodla pokračovat ve svých denních běžných povinnostech.

zluty-fluorit-krystalky
Fluorit žlutý se sbírkovými krystalky

Sbírkové krystalky žlutého fluoritu mají silnou ochrannou moc na duševní úrovni, posilují naše myšlenky, potlačují silné emoce, zvyšují sebedůvěru.

Sen o krásném ostrově a lázních uprostřed

Tenhle sen píšu proto, abyste věděli, jak moc mě ovlivňujete a když mě všichni sepsujete, tak mě to pak trápí a výsledkem je třeba takový sen.

Mé snové krajiny se krásně prolínají. Výsledkem jsou celé kilometry čtvereční krajin, které procházím ve snu. Nejenom dopředu, dozadu, ale do všech stran, až si připadám jak v Zeměploše, když po dvaceti dílech vydají mapu Ankh-Morporku. Železná logika v uspořádání krajiny, která ukazuje, jak mají situace v životě logiku i ve snových krajinách, které odrážejí dění v mysli i ve světě.

Z téhle krajiny znám už několikrát takové jezero, průhledné, s kamínky a různými amulety a talismany, které sbírám. V tomhle snu jsem sbírala desetikoruny, protože mi na hlavní pracovní poměr nabídli 5600Kč hrubého a já už jsem fakt neměla vůbec na nic, tak jsem hledala v jezeře peníze. Mělo to být za práci u počítače, nějaké složité tabulky a ježdění s kamiony – konkrétně parkování vzad do úzkých mezer. Kamiony byly s návěsem. Říkala jsem:“Já takovou práci vůbec nemůžu vzít, i když je to jediná práce, která je k mání. Jak bych vůbec žila?“ Jak se to vůbec shoduje s minimální mzdou? Jak si to vůbec můžou dovolit mi regulérně nabídnout práci za 5600 hrubého a myslet to vážně (parkování vzad mi nikdy nešlo a parkovat kamiony s návěsem, to je snad zlej sen).“ Toto je reálná životní situace, kterou právě prožívám. Za mojí práci mi nabízejí čím dál tím míň a já jsem pak v pasti. Ale vy se to dovídáte až teď, takže mě, prosím vás, v komentářích šetřete, neřeším jenom duchovno. 

Octla jsem se na klinice, kde jedno patro bylo pro lidi, kteří měli zvláštní věci v hlavě. Pár lidí jsem tam znala. Byla tam taky moje babička, která už zemřela. Byl tam také pán, který měl nějaký výrůstek v mozku a bál se, aby to nebyl nějaký zhoubný útvar. Nebyl. Dostal foťák, kterým ho fotili a dívali se do jeho hlavy. Já jsem také měla v levé hemisféře nějaký útvar, ve tvaru pazourku. Já jsem strach neměla, cítila jsem se dobře. Pan doktor mi řekl, že další den budou vědět výsledky, co to je. Vzala jsem si foťák, který byl v koši, zřejmě na jedno použití a s balíky prádla jsem se pracovním výtahem dostala ke stěně kliniky. Bylo vidět krásný den. Otevřela jsem dveře a uviděla schody, strašně dlouhou řadu schodů jdoucích dolů v krajině plné zeleně. Ty stromy byly úžasné, modré nebe, vůně kolkolem a dole jsem viděla to jezero, jak se bliští. Došla jsem dolů, hledala ty desetikoruny a došla k tomu, že aktuální nabídky práce jsou víc než otrocké a že se mi to nelíbí. Jakmile má někdo změněnou pracovní schopnost, tak po něm chtějí horší práci než pro normálního zdravého za ani ne minimální mzdu. Moc jsem si přála normální práci za normální peníze. K čemu jsem studovala, když je to pak o hovně…

Dosbírala jsem peníze, doráchala jsem se v mělkém jezeře. Fotila jsem kolem sebe okolí a zaujalo mě pár postav, které vybíhaly ze spodních pater kliniky, která působila až neobvykle vysoce, byl to takový objekt uvnitř kopce, kterého prorůstal odzdola až nahoru. Šla jsem dovnitř a viděla kus baletního představení uprostřed arény sedadel a v jednom kusu kruhu byla reklama na lázeňský pramen z Karlových Varů. Princip celého toho představení bylo představení lázeňského pramenu jako základu celé kliniky a ostrova. Viděla jsem nedokonalé představení, temný sál, žádné medaile nebo ocenění skupin, které tam měly vystoupení. Začala jsem přemýšlet a zlepšovat představení. Dokonce tam byl jeden pán, který režíroval vystoupení baletek a měl připravenou na konec představení dvouocasou černobílou lišku. Tyjo, to byla bomba. Takovou lišku jsem ještě neviděla, ale podařilo se mi jí vyfotit. Udělala jsem spoustu fotek. Byl čas vrátit se nahoru na kliniku pro výsledky vyšetření.

To sice nevíte, ale minulou noc se mi zdálo o chlapovi, kterému smrděly nohy a nerad se myl, ale rád se mnou byl a tomu jsem se s vyšetřením vůbec nesvěřila, jako se nerada svěřuji s důležitými věcmi, dokud nenastal čas, což může být třeba i za pár měsíců či let. Ale byl tam.

Výsledkem bylo, že není třeba vůbec nic dělat, že jsem v pořádku. Ten pazourek tam prostě patří. A s tím, že mám trochu jinak tvarovanou hlavu, si nemám vůbec dělat starosti. Sešla jsem znovu dolů do hotelu, co byl pod klinikou. Vymyslela několik scénářů, popsala i nějaké obálky plnícím perem. Byla jsem svými nápady nadšená. Ten lékař, pod kterého to celé spadalo, zase vymyslel, že dřevěné lavice poskládané do arény vystele hermelínem (hranostajový královský hábit) a celkem jsme to dobře dávali dohromady. Měla jsem přehršel nápadů. Lidé tam byli zmatení, nestíhali moje nápady. Já jsem jenom sršela marketingem.

Nakonec jsem hotel i kliniku opustila a šla do volné přírody k jezeru a dívala se na blyštící kamínky a maličké poklady, které jezero obsahovalo. Byla to taková konkluze – mám sice jinak tvarovanou hlavu, ale svět kolem mě i ve mě je v pořádku.

 

 

Jak jsem byla zamilovaná a v kostele jsem se otáčela kolem své osy

Byla noc. Žila jsem ve svém původním domově a kupodivu jsem se nehádala s bráchou. Vycházeli jsme si vstříc a bavili se o svých láskách. Písemně jsme si doporučovali postupy komunikace s milovanou osobou, vařili si navzájem snídani a kávu (v životě se mi ani jedno z toho nestalo). Doma bylo velice útulno, čisto a nebyla tam máma.

Měla jsem mobil, nějaký velice moderní. Vzkazy se daly nahrávat do hlasové schránky (no to byl objev, už ani nevím, že nějaká hlasová schránka existuje, ale ve snu mě to udivovalo jako supermoderní vymoženost) a SMSky byly velice dlouhé (ha, druhý objev roku 🙂 ). Displej byl přes celý černošedý telefon.

Potkala jsem léčitele na svém osamělém tahu nocí. Začali jsme si super rozumět. Bavili jsme se o svých metodách a přístupech a spontánně, mezi řečí, se objevovaly naše nadpřirozené schopnosti. Rozhodně jsem sama sebe překvapila! Bavili jsme se už celou noc. Došli jsme do kostela, na plotu kolem kostela byly různé cedulky s nějakými přáními. Byly velké, jako nástěnné pomníky. Kostel byl napůl hospoda. Kostel byl vlevo, hospoda vpravo. Dokonce měl kostel své lavičky a hospoda zase zahrádku s těmi typickými předzahrádkovými stolky. V hospodě se prodávala zmrzlina podobná nanukovému dortu, který měl bílofialovou mixovanou barvu a byl za jednu korunu, zlevněný ze čtyřiceti osmi korun. Jeden jsem si koupila.

Bavili jsme se s léčitelem, že se jeden po druhém napojíme na ten kostel. V tu chvíli jsem se položila horizontálně, asi třicet centimetrů nad lavičku a ve změněném stavu vědomí jsem tam kroužila kolem své osy v takovém barevném oblečení, převládaly černá, červená a bílá. Vlasy a oblečení na mě přepadávalo, jak jsem se točila dokola své horizontální osy a mumlala nějaká svatá slova. Léčitele to nepřekvapilo, prý jsem nebyla první, které se to stalo.

Viděla mě máma, která si pořídila jako nového mazlíčka velkého, asi třicet centimetrů dlouhého, papouška. Papoušek se u mě choval jak kočka a jenom jednou se mi pokusil uklovnout prst. Máma řekla, že ho prodá, že k ní se tak hezky nechová. Chtěla naprosto přítulného papouška a to on nebyl. Také byla vyděšená, když mě viděla motat se ve vzduchu nad lavičkou. Vůbec netušila, že bych dokázala při napojení na spiritualitu udělat takové věci. Teda spíš se to spustilo samo, jak jsem se napojila. I já jsem byla překvapená, jak jsem se tam tak motala.

Další z mých nadpřirozených schopností bylo nadzvednout taroty. Jednoduše jsem je rozdělila na dvě hromádky a ony se ve tmě tlumeně rozsvítily a zdvihly se asi o deset centimetrů nad mé dlaně. Byla jsem nadšená. Léčitel také. Viděl, že mám talent. Ukazovala jsem to mámě, ale nevěřila mi, že to nešvindluju. Také přišel nějaký pán a tvrdil mi, že jsem karty zelektrizovala či co, prostě jsem něco udělala s atomy, a proto karty plují nad mými dlaněmi. Je to prý fyziologický jev. No co řekl bych si ani nevymyslela, ani bych to nedokázala udělat. Prostě jsem jenom natáhla dlaně a karty samy levitovaly. Nevěděla jsem proč zrovna já to mám takhle, ale žádné přírodní zákony jsem neporušila.

Pak jsme se s léčitelem rozešli s tím, že se další den, až se vyspíme, sejdeme. Vzkazy jsme si nechávali na mobilu. Sdělovali jsme si závažné pravdy. Něco jako věčná hermetická a okultní tajemství. Hlasová schránka a SMSky je dobře zaznamenaly.

Šla jsem brzkým ránem spát domů. Šla jsem asfaltovými, osamělými a velmi udržovanámi uličkami městem. Opět mi ujel jak autobus, tak trolejbus, tak tramvaj (byla jsem v centru u nějakých různých nádraží) a zjistila jsem, že bez dopravních prostředků to mám domů zkratkou přes vodu kratší. Na cestě jsem se cítila velmi dobře a vždy jsem zvolila správnou zkratku. Byla jsem potěšená, jakou jsem objevila cestu. Říkala jsem si, že už nikdy nebudu jezdit dopravními prostředky, když tu existuje taková super cesta kolem vody a zelení.

K ránu, už bylo takové to modravé světlo, jsem se rozčílila, že jsem už dost stará na chození s klukem a že chci jiného. V tu dobu mi došla SMSka od léčitele, že mám být za šest hodin v Americe, nevím už přesně kde, byla to známá oblast  (něco jako Florida), a mělo mi zprostředkovat nějaké testy ohledně plodnosti či něco takového. Byla jsem naštvaná, že mohu jít na nějaké testy a přitom nemám s kým bych počala. Hrozně mě to nazlobilo. V tu dobu nevím, jestli jsem vstávala nebo právě přišla domů, ale brácha mi udělal kafe, já jsem se dozvídala další a další pravdy z displeje mobilu a rozhodla jsem se, že do dvou let budu matkou.

Začalo být světlo a já se chystala na cestu k léčiteli a přemýšlela o matce a jejím zbavování se papouška. Bylo mi jí i jeho líto. Nebyla to dobrá cesta, kterou zvolila. Nemohla jsem s tím nic dělat. Byla jsem zklamaná. Ona nerozuměla ani svému papouškovi, ani mně, ani tomu, co se dělo nad lavičkou u kostela a nejblíž jsem si asi byla s mlčenlivým bratrem, co mi rád udělal ráno kávu.

Vzbudila jsem se s dvojakými pocity do pošmourného dne, kdy pořád prší.

 

Štěstí ve snu

Jela jsem někam na dovolenou. Byla to jakási kopcovitá oblast. Ve městě, kde jsem bydlela, jsem byla v jakési slepenici budov na hromadném pokoji s asi pěti či šesti ženami. Pokoj byl hrozný. Měla jsem konflikty s jakousi starší ženou, která mě otravovala kvůli nějaké zelené pletené čepici. Byl tam pes, možná kolie, a s tou jsem si úžasně rozuměla. Chodila jsem s ní běhat ven a skrze slepenice a bylo to super. Byla tam také Agáta Hanychová a její rodina a když jsem kolem nich běhala se psem, tak to vždycky okomentovala.

Jeden večer jsem se seznámila s takovým tmavovlasým klukem. Byl to takový klasický začátek chození. Ráno se u mě stavil ještě před snídaní a šli jsme ven. Šel mi ukázat nějaké divy jeho města. Šli jsme do kopce, jak na nějakou tůru a potěšilo mě, že při přeskakování silnic a chození kolem ozdobných sloupů jsem měla bezvadnou kondici. Udivilo mě, že jsem měla bundu a kalhoty.

Povídali jsme si a já jsem si v jednom takovém postaveném domě – chrámu – lehla na zem a spočítala jsem hodiny na sloupech a stěnách – bylo jich třináct. Celkově jsem jich tam na cestě viděla kolem šedesáti. Byly prostě všude. Vypadalo to jako někde u mostu Legií v Praze a v Karlíně. Proč Karlín, to nevím. Ale řekla jsem mu to. Také jsem si vzpomněla, že jsem v Praze už dlouho nebyla. A tak jsme chodili po bezvadně vymyšlených asfaltových silnicích a průchodech s ozdobnými sloupy. Já jsem sbírala gumičky pro Kojota a drobné dárky včetně vysouvacích dřevěných ukazovátek. Pak jsme skočili z mostu do vody na spodním chodníku, který se utápěl v řece. Taková náplavka.

Seděla tam malá dívka v bílých šatech a když kolem šli kamenní koně a já jsem chtěla přesvědčit chlapce, aby mi věřil, že umím mimosmyslově komunikovat, tak se jeden kůň (konice) proměnil v bílého koně a šel ke mně, jak se utrhl od svého vedení. Měl krásnou postavu a plavou hřívu a já jsem ho jen tak nataženou dlaní zastavila a přehodila mu ohlávku z duhového provazu přes hlavu. Koně si vyzvedli nějací chlapi v hranatém autě, kteří se tam znenadání objevili. Divili se, že mě kůň tak poslouchá. Byl to krásný pocit.

Muž, se kterým jsem chodila do čím dál tím vyšších a vyšších pater z ulic a sloupů, měl radikálně odlišný názor na mimosmyslové vnímání a nechtěl se o něm bavit. Ale on ani nevěděl, že je cestou tolik hodin. Vůbec si nevšímal ani gumiček, ani nápojů či krabic s jídlem. Jen jsme stoupali a bylo víc a víc větrno. Já jsem ovládala krajinu, nacházela potřebné věci a on mi čím dál tím míň rozuměl.

Dívka, malé děvčátko, o mě prohlásila, že jsem víla a naprosto mi důvěřovala. Jeho to sice udivovalo, ale nevěřil tomu, co vidí. Bavili jsme se o kolii a o tom, jak se mi včera ztratila a pak jsem ji našla a oživila. Bylo to moc krásné a emocionálně vybarvené. Stejně tak chození po silnicích, které se nad sebou objevovaly jak nadjezdy a my jsme je slézali k vrcholu. Vypadalo to jako když se jde od Vltavy na Letnou. Strmý kopec, schody, jenom tam byly navíc ty silnice a sloupy s hodinami. Vršek kopce byl čím dál osamělejší a pocitově vysoko a strmý.  Jak jsme šli nahoru v tom větru a kolem stromů a po schodech a cestách, bylo to moc krásné.

Úplně nahoře byl silný vítr a čisté ovzduší. Schody a silnice kamenné a asfaltové a s výhledem. Seskákali jsme po silnicích dolů až k vodě a šli ke mně do toho jakéhosi přízemního obydlí, kde jsme volali na kolii a ona přiběhla a jala jsem ji mazlit.

Byl to krásný výlet s mužem, který mi nerozuměl a byl tak strašně „normální a běžný“, že jsem se mu vůbec nedivila. Ale měla jsem kapsy plné gumiček pro Kojota 🙂

Vábné touhy

Pravděpodobně se to stalo takhle: seděla jsem v tramvaji a laxně míjela stanice. V tom vstoupil On a já si poklidně řekla:“Teda, to je pěknej chlap.“ A pak zapomněla. Ale podvědomí nezapomnělo. A tak se mi o něm zdá. Už se mi o něm zdálo asi třikrát nebo čtyřikrát. Pochopitelně se mi nezdá nic pornografického, protože já jsem na slova a dotyky, ještě spíše náznaky dotyků, telefonáty, mlčení a tak.

Ještě k tomu dělím snovou pozornost mezi něj a Kojota, kdy se Kojotovi snažím vysvětlit situaci, že si fakt nemůžu pomoct, ale že tohle je chlap, kterej mě strašně bere. Dneska v noci se mi zdálo, že si domlouváme rande po telefonu  a bylo to úžasný. Bylo vidět, jak je to oboustranné… Úchvatné.

Ale v reálu – vůbec nevím, kdo to je, kdy a kde jsem ho potkala nebo jestli je to jenom snová konstrukce. Nemá vůbec nic společného se „Skobou“, jak přezdívám chlapíkovi z Bílovic, který má úžasné jméno, které tu nemůžu říct, protože je nalezitelnej po internetu. Dokonce má hodně krátké hnědé vlasy a takovej je tuctovej. Takových už jsem viděla. Jenom nevím, proč zrovna on mě zaujal. A tak se potkáváme ve snu a užíváme si tu platonickou známost.

Když se Kojotovi zdá o konci světa, já nesmím zaostávat, řeklo si moje podvědomí. A tak jsem dneska prožívala potopu a spoustu zmařených životů. Z celého světa zbyla jediná Archa, ze které postupně mizeli lidé, kteří byli vybráni neznámo kým. A já chodila na začátek snu a snažila se zachránit známé a rodinu. Máma řídila tirák s návěsem, bratr hrál rugby, no divila jsem se. Lidé se snažili zachránit na Arše, ale ta po patrech byla stavěná po hrobech a každý tam měl svůj se svým jménem. To byla polovina tajemství. Lidé byli už předvybráni, neboť tam měli náhrobky. A když náhrobek zmizel, bylo jasné, že zmizel i příslušník jména. Spodem pyramidové lodi odtékaly zbytky lidí, tucty slepenin nohou a rukou s trupy, rozsekané a náhrobky mizely. Já jsem zjistila, že jsem byla vybraná už při narození, protože jsem už při porodu dostala zvláštní kartu, která byla složená z koleček z hodinek a malby stylu Muchy. Byl to takový stroječek, taková karta, která mi měla napovědět část života. Pak jsem nacházela další a další karty a zjišťovala souvislosti. Nakonec to asi nebyla potopa, ale nějaké vesmírné asteroidy nebo co, o tom se mi už jednou zdálo, jak vybuchovala země a do ní padaly vesmírné kameny. A místa k žití bylo stále méně a méně, lidé umírali, ubývali. Pak ta potopa, no konec světa. Do toho jsem si volala se svým mysteriózním milým a snažila ho nasměrovat, abychom se setkali a zachránili se. Vedle Kojot, divím se, jak se to všechno do toho snu mohlo vejít. Jednou částí snu bylo kumulování znalostí a dovedností, takže se tam nacházel Koperník a další matematici a lidé s nadáním pro různé oblasti života, aby na Arše bylo všechno, i když se i lidi třídili postupně, jak se to vyselektovalo, aby se nevyskytovaly duplicity…

Taková obdoba Kostky. No nic, jdu něco dělat.

Erotika jak vystřižená

Proč nejsem chlap a nezdá se mi porno? Nevím. Snad je to pro mě jen jakýsi akt, dovršení. Něco pomíjivého, zatímco hra světel a stínů je pro mě nekonečným potěšením.

Včera jsem mluvila dlouho s Mokoš, Paní slovanského panteonu. Totiž, ona se mi pověsila na nohu a tak dlouho a trpělivě „bolela“, až jsem si jí vyslechla. No a dostala jsem takovejhle výstavní sen.

Hlavní hrdinové: Jonathan Togo a já.

Ležíme na nějaké pohovce či co šedé barvy, oba jsme ve spodním prádle. Bavíme se o minulosti. Vykresluji mu minulost v obrazech a v angličtině. Ano, je to americký herec. Ve snu beru jeho jazyk v úvahu. Já ležím na zádech, on leží na boku a naklání se nade mnou, tvář na tvář, jen jemný dotyk. Širý dech, intimita.

Ukazuji mu, jak mě kdysi jedna kamarádka napálila a jak mě to dosud bolí. I když taková situace se nikdy nestala, tuším, co je to ve skutečnosti za zápletku. Řikám mu, že takhle už jedu stovky a stovky mil. Mil, ne kilometrů 🙂 A on se nahne nad mými ústy a šeptá mi do tváře, že teď už to budou tisíce a tisíce mil bez…

Probudím se. Je čtvrt na dvě ráno a Eliška se tak zachumlala do deky, že jí prozíravě beru na procházku. Venku je dekadentně osvíceno. Psi naštěstí spí.

Ryan Wolfe
Jonathan Togo

 

Přišel a sedl si ke mně… Horatio Caine z Kriminálky Miami

Seděla jsem v rohu nějakého veřejného parku na jakýchsi vápencových blocích. Přemýšlela jsem o životě, jak už tak dívky přemýšlí. Zprava ke mně přicházel poručík Caine. Sedl si ke mně a chvíli jsme mlčeli. Pak se zeptal:“Všechno v pořádku?“

„Ten můj život je takový složitý…“ Odvětila jsem já.

„…“

A tak jsme tam seděli a já se pomalu probudila.

Říká se, že sdílená bolest poloviční bolest. Asi je to pravda, i když to bylo jen ve snu.