Archiv pro štítek: smrt

Smrt v rodině, během tří měsíců už pátá, respektive šestá.

Během tří měsíců mi zemřel můj nevlastní otec, mí dva milovaní potkani a nyní i můj otec. Také jsem potratila dvojčata. To je celkem pět, respektive šest úmrtí. Docela síla.

Fraškou je, že můj bratr, další povedený kousek mé rodiny, mi to zavolal o měsíc později. Takže dnes jsem se dozvěděla, že ho 13. prosince 2016 našel a nevolá, že zemřel. Že volá proto, abych se vzdala dědictví, jinak se bude soudit a je na to dobře připraven. Dal si na to měsíc času, aby si rozjednal právníky a na mně šel s těžkým kalibrem.

Paráda, co?

Chlapec má barák za čtyři mega, dvě auta, padesát tisíc měsíčně výplatu. A já tu bojuju za každý halíř a rozpočet mám v korunách. Nemohu si dovolit si vzít volno z práce, protože na mých výsledcích závisí výsledky dalších sedmi lidí, kteří čekají, až jim domluvím zakázky. Nemohu si dovolit vykašlat se na školu, protože to  chci aspoň zkusit dodělat. Jako že začal semestr a pořád řeším to, že mi někdo umírá a další jobovky, to školu nezajímá.

crowley-kralovna-poharu

Dnešní tarotová odpověď zní: Staň se královnou pohárů…

Nauč se mistrovství citové jednoty. Pochop princip mateřství a smysl ženské autority, pochop úlohu své matky. Uchop vědomě své city a vyjadřuj je beze studu a bez toho, abys je předem posuzovala. Neutíkej před svými city, nepotírej je ani je nepotlačuj. Nepoužívej je k útoku ani se za ně neomlouvej. Dej přednost citové poctivosti před iluzí a sebeklamem. Neptun vyjadřuje tři vitální impulsy ducha: zachování, znovuzrození a vývoj. Královna také upřednostňuje inspiraci před klamem a podvodem. Odraz ve vodě zobrazuje její neměnné rozhodnutí vyjadřovat své city otevřeně ,jak nahoře, tak dole“. Ať uvnitř cítí cokoli, je rozhodnuta své city vyjádřit, aby zabránila pocitu rozdvojenosti z toho, že cítí něco jiného, než co dává najevo.

Poddávám se tomu všemu s pokorou… Staň se vůle bohů…

9957d0d6c13e2cb00518c92af0df3b9655354a188a388

Tabu

Pokud o tabu nehovoříme, o tabu mlčíme. Tím podporujeme nevědomost o tabu, jeho sílu a moc. O vyloučených tématech, magických a náboženských zákazech a příkazech, je třeba hovořit a podporovat vědomé rozhodování člověka.
 
Nevědomost a tmářství, předsudky a hra na moc má vždy strašlivé následky…
Genitální mutilace u žen prováděná na nátlak starších žen rodu pro kulturní předsudky, vraždy ze cti, domácí násilí, nemoci, umírání, smrt a sexualita, rasismus a zneužitá pozitivní diskriminace. Stovky dalších potlačovaných témat.
 Když se něco potlačí, dělá to pak bordel v nevědomí. Když se to potlačuje kolektivně, dělá to bordel v kolektivním nevědomí. Jedním z cílů  Cesty je vnést do duše světlo, zvláště na stínová místa. Léčit svůj vlastní stín.
Mluvme tedy o všem.

Co jsem cítila, když mi řekli, že můžu umřít?

Bombastický název, že? 🙂

No, necítila jsem nic. Neměla jsem strach, nevyšilovala jsem, nebrečela. Byla jsem úplně v klidu. Jediné, co jsem udělala pro překročení prahu, bylo sepsání jednoduché závěti. Dala jsem ji Kojotovi, aby ji měl u sebe a nemusel nic hledat, kdybych umřela. Všechno jsem odkázala jemu. Když jsem se ho po pár dnech ptala, jestli ji četl, řekl, že ne, že jsem mu neřekla, aby si ji přečetl. Chtěla jsem, aby kdyby něco, tak aby měl vše jednoduché – na zlatém talířku.

Zavolala jsem své mámě – hovor nebyl úspěšný. Jsem špatná dcera a zničila jsem jí život. Co k tomu dodat. Přála mi, abych neměla bolesti.

Bolesti – zrovna v tu chvíli už jsem byla jenom hrozně unavená. Nic mě už nebolelo. Jenom jsem nemohla dýchat, ujít pár kroků, v hlavě prázdno. Pak samozřejmě bolesti přišly, no a nakonec, po několika týdnech, zase odešly.

Možná jsem se měla intenzivně připravovat na smrt, jako někdo, kdo o tom něco ví. Tibetská kniha mrtvých a tak dále. Nedělala jsem vůbec nic. A nic jsem si z toho nedělala. Bylo mi to úplně šumák.

O nic jsem neprosila. Nedělala žádné životní shrnutí – co jsem dokázala a co tu po mně zůstane.

Asi jsem cynik a nevěřím v nic.

Bane 🙂 Jsou to životní etapy. Jednou pracuji s tím, jednou s oným, jednou s ničím. Myslím, že odevzdání se do Boží náruče je v takové životní situaci to nejlepší, co můžu udělat 🙂

No, co byste dělali vy?

 

Eliška po dohodě s Kojotem zůstává se mnou

Dneska jsem v klidu vstala v půl sedmé, došla s Eliškou ven, začala se učit nové věci do práce a v tom slyším takové docela známé zvuky z předsíně, kde se Eliška uvelebila. Myslela jsem si, že se tam drbe a nožičkou klepe do podlahy. To jsem si ovšem myslela špatně.

Když vylezla z předsíně, bylo z ní klubíčko neštěstí. Myslela jsem si, že prodělala další mrtvici, protože mi doslova umírala před očima. Levé ucho o 90% pokleslo, Eliška neustále klepala hlavou, jako by měla něco v uchu, vyrážela hlavou kousat zadní nohy, které se rovněž klepaly, seděla na zadku nohy natažené a celá byla nakřivo, no prostě hrůza. Myslela jsem, že to je jejích posledních pár hodin, protože nechci, aby tohle zažívala denodenně. K tomu ještě to zvracení… Byla jsem už domluvená s veterinářkou, že odpoledne přijdeme, ať to dopadne jakkoliv.

Během dopoledne si vyžádala ještě jednu dlouhou vycházku, teda ona spíš seděla a vnímala na místě. Vůbec domů nechtěla. Nechala jsem ji řídit si svůj den. Vzbudila jsem Kojota se špatnými zprávami a domluvila další postup. Když jsme vyrážely na veterinu na druhou stranu města, nechala jsem Elišku jít svým tempem bez vodítka a nečekaně šlapala statečně. Protože jsme musely šlapat dlouho (MHD je děsně daleko), Eliška se začala na vzduchu zase spravovat. Než jsme dojely na veterinu, Eliška vypadala docela normálně. Obrovský vzestup. Nechápala jsem to, až veterinářka řekla, že to zřejmě byl epileptický záchvat a záleží na tom, jak bude Eliška dál prospívat, záchvaty jsou různě časté a různě velké.

Nakonec jsme se s Kojotem dohodli, že moje páté patro s výtahem je pro Elišku rozhodně lepší, než Kojotovo čtvrté bez výtahu. Už den předtím jsem mu navrhovala, že si Elišku nechám, z jiných důvodů. Takže je u mě. Uvidíme, jestli bude brát ten fenobarbital nebo co to je na tu epilepsii.

Je to obtížné pro všechny zúčastněné…