Archiv pro štítek: sny

Zezadu se ke mně přiblížila Eliška a pomalu mi čuchla k zádům

To jsem zrovna přemýšlela nad tím, že místo aby se mi zdálo o dvou nejvíc sexy představitelích Kriminálky Miami, se mi zdá o Horatiovi, který představuje pravdu, zázemí a vždycky mu to vyjde. A úžasně se dokáže ptát jednotlivců svého týmu, jestli je vše v pořádku, nic je netrápí a tak. Tím se projevuje naprosto úžasně, já to oceňuji všech deset sérií, je to takový kliďas, kterého můžu ve velkém množství. A teď ho mám ve snu. To je pěkné. Bylo nám spolu opravdu krásně. Ani jsem netušila, že to tak potřebuju, takové zázemí. Ale asi jo, podvědomí to ví líp.

Každopádně jsem v tu chvíli, kdy si ke mně čuchla Eliška, nezareagovala, pak jsem se pomalu otočila a Eliška už šla zrádně ke koši, už si ho otevřela, už do něj strkala čumák, když jsem ji vyrušila. Opravdu se lekla a šla dělat, že se nic neděje. Odešla od koše a šla se pochovat… Jojo, to je takzvaný přátelství domácího zvířectva. Jenom otočíte hlavu, už máte vysypaný koš, počuranou kožešinu (na to se přece nikdy nepřijde), shozené kadidlo, sežraný chleba, spálené packy – velký řev a kočka víc ve vzduchu než na zemi (ono by to dalo moc práce se zamyslet kam šlapu – indukční sporák) a tak dále. Veselost domácího krbu by se to dalo nazvat.

To Gerard Depardieu má jiné starosti. Z příjmů nad dvacet pět milionů korun se ve Francii platí sedmdesáti pěti procentní daň.  Známostí s Putinem, filmem Raspoutin a snažení být Rusem, mu vyneslo právě tento týden ruské občanství a tudíž možnost rovné třináctiprocentní daně pro boháče. Tomu říkám náskok. Sedmdesát pět mínus třináct je šedesát dva procent zisku z vlastního zisku. Hoj ty štědrý večere! Tomu říkám Bingo. Vsadím se, že Putin je pro Gerarda největším Ježíškem pro rok 2013.

Kdo se chce dneska vnutit na večeři? Mám vaříno. Takže nikdo… No dobře, zas to bude na mě 🙂 … Ne, Eliška má vaříno vlastní jídýlko 🙂 My to jako jíme odděleně. I když jednou jsem se dostala do situace, kdy jsme jedli dohromady. Ona rýže se solí má taky něco do sebe.

Lehké erotično – noční fantastično

Každý máme jiné erotické sny, každého vzrušuje něco jiného, ale já jsem velice nenáročná. Hodně lidí sní o sexu, tak, jak by si ho nikdy nedovolili praktikovat, další část lidí sní o tom, co si praktikovat dovolí, nic si nenamlouvám.

Moje podvědomí ví, jak na mě. Po příšerný noci konečně přišel krásnej sen.   A pro moje racio naprosto v pořádku. Shodoval se s realitou, až na snovou podstatu.  Tajemství ke mně jsou…

Dotyky. Pohledy. Nečekané nevinné polibky. Objetí. Přitisknutí zezadu spojené s hlazením po ruce a případně objetím. No to mi vstává husí kůže vzrušením. A málokdo to umí, pánové. Vlastní zkušenost.

No a ten sen? Zdálo se mi, že létám. Létala jsem třicet až šedesát mil. Hodně záleželo na práci rukou, jejich koordinaci. Měla jsem číslo 29, což je mimo jiné číslo mého bytu, zároveň to znamenalo mojí výkonnost. Jako číslo 29 jsem byla snad ve třetí nebo čtvrté skupině. Pak se zjevil On a měl číslo 100. Lítal jak vítr. Zalíbila jsem se mu a učil mě létat. Učil mě grify rukou zezadu, jak jsme spolu létali v tandemu. Cítila jsem jeho vzrušení. Pár překážek, snad to nedokážu, snad to dokážu, už mu docházela trpělivost. Nakonec jsem složila zkoušky a dostala jsem se do asi třetí skupiny, výrazně rychlejší a výrazně lépe ohodnocené skupiny, s větším respektem. Dostala jsem výherní menu a vybrala si něco jako předkrm a přinesli mi cvrčky. Kristova noho. A tak jsem tak jedla cvrčky a na mě se koukala restaurace, jak jím výherní menu. Představte si, mohlo to být mnohem horší. Nebylo to tak zlý. Posledního cvrčka jsem už snědla rutinně, docela s chutí. Ještě, že nevyhrávám každý den.

„Tak, jsi ve třetí skupině,“ řekl mi. A já věděla, že končíme.  Přišla nová holka, číslo 21. Nová, větší výzva, pro číslo 100. Byla mladší, krásnější, malovala se třpytivě, vypadala jako pestrobarevný motýl. Nechal se s ní dokonce vyfotit na tričko jak létají v tandemu.  Moc jim to slušelo. Bylo mi to líto, ale věděla jsem, že já jsem si to užila. Takový je život…

Možná se vám zdá, že sen končí smutně, asi to tak i je, ale je to taková vzácná nostalgie, když se rozcházíte s někým, kdo má prostě jiné plány. On chtěl být hvězda, čím menší číslo holka měla a dotáhla to do lepší skupiny, tím větší slávu mu to přineslo. Chápete, prostě chlap.

Ale dotyky, dýchání za krk, dotek nosu na uchu, pohlazení rukou, to mu šlo výborně. To mi asi teď chybí nejvíc. Člověk jako já žije duchovnem, blogováním, péčí za zvířata, za která bych i dýchala (jak jsem dneska hrdě sbírala opravdu velké Eliščí hovno a měla radost, jak jí to dobře tráví, i když zvrací) a chlap nějak chybí. Ani nevím, kam bych ho vsunula v nabitém programu a jestli by vůbec pochopil, že dělám důležité věci. Duchovní život mám opravdu pestrý a probíhá dvacet čtyři hodin denně. Večer píšu. Chodím brzo spát. Jím chleba, čočku a jablka. Občas maso. Jinak nevařím. Jak by se s tím smířil? Pochopil by to? Čím více času by mi zabralo vaření a společný program, tím méně bych mohla spát, protože duchovní život vás semele a musíte se mu podřídit. Zvířata také nelze odrbat, ony se ani nenechají. Jak málo spím, jsem unavená a stojím za nic. Často mám v noci noční můry a chlap jako polštář tlačí a já tlačím jeho, pochopil by to? Pochopil by důležitost dotyků přes den a večer, jinak se mnou sex nestojí za nic?

No vidíte, nemám to jednoduché. Televizi ani pračku nemám. Kojot se mnou soucítí a mohu si u něj prát. On si pral tři roky v ruce, tak to chápe.  Když už nějaký peníze měl, dal je do zvířat a pračka byla nahraditelná. Chápala jsem ho. Prožila jsem s ním úžasný roky. Zvířata byla neuvěřitelná. Kdybych měla možnost vstoupit do téže řeky před lety znovu, udělala bych to a nic bych neměnila. Všechno mělo svoje kouzlo.

Zbývají jen sny…

Jeden z nejhnusnějších snů

Sen má být sen a ne prolínání snu s racionálními myšlenkami – to když myšlení kecá do snění. To pak není jednoznačná výpověď podvědomí, ale moje vlastní podvědomí je pod kuratelou vědomí, které cenzuruje a opravuje, aby sen byl „racionálně pravdivý“. Pak nastávají fuj situace, kdy sen neberu v noci jako sen, ale jako kontinuum cílené kontemplace.  Možná mě sen tak vyděsil, že se racio muselo ujmout slova.

Jedu v autobuse z nějaké mé snové vesnice (můj stálý atribut stejně jako okolí a typ autobusu, kterým jedu) na Florenc, co vypadá jako Želivského, takové malinkaté nádražíčko. Všechna sedadla jsou obsazená lidmi v kabátech a kožiších, všichni jsou v čepicích a šálách, zachumlaní. Já stojím a visím na madle. Lidé se na mě koukají, tak jakoby zvědavě a pak zase zapíchnou zrak do svých rukavic nebo se koukají ven z okýnka, kde je půl metru sněhu.

Určitě znáte ten typ pohledu, kdy se na vás dotyční dívají, jako kdyby vám z boty koukalo hovno, do kterého jste šlápli pět minut předtím a nevíte o tom. Podívala jsem se na sebe, co je na mě divného, a zjistila jsem – že jsem kompletně nahá. Kristova noho, to byl trapas roku. Co se proboha stalo, to jsem se zapomněla v mínus dvaceti obléknout nebo co? Vždyť ani nejsem doma, jsem někde padesát kiláků za Prahou. Co si počnu? V autobuse plným lidí. Jak se mi podařilo nahé dostat někam a pak jet zase zpátky? Racio se evidentně leklo moc. Nahá v autobuse v zimě, to už bylo moc i na mé racio. I když mi nebyla zima (že by narážka na boty?).  Začala jsem si zakrývat prsa rukou, ale co se spodkem a zadkem. Opřela jsem se o tyč. Zase se pár lidí podívalo a pak se začalo dívat ven. Zřejmě jsem se šla koupat do rybníku, který nebyl v zimě zamrzlý, a tam jsem si zapomněla plavky a šla pravděpodobně nahá ven. Matné vzpomínky na světlé plavky, racio konstruuje a zasahuje do snu. Trapnou část zastavuje a už se tahá další sen z krabičky. Taktéž strašlivý.

Začala jsem, ani nevím kdy a jak, chodit s blondýnem nebo světlovlasým chlapcem s cylindrem, který si nikdy nesundával. V tom černém cylindru vypadal jak z devatenáctého století, také se tak choval. Chodily jste někdy s někým, kdo měl chování z devatenáctého století. Rukavičky, deštníky, de-li-ka-te-s-ní chování, urozenost. Můžu vám říci, že v jednadvacátém století je to pěkně uhozený. Ale to není to nejhorší. Tak nějak jsme spolu chodili vážně. Jeho matka mi řekla, že konečně chodí s někým, kdo to bere vážně. Bydleli v mně známém snovém sídle, které má být můj budoucí domov, nějaké staré sídlo s hospodou, kamenné. S dvěma velkými dřezy. To už vím z jiného snu.

Problém byl, že byl nechutně slušný, byl úplně jiný než člověk, nesmál se a tak (potom mi připomněl toho dlouhovlasého upíra z filmu už nevím jakého, ale bylo to o známém upírovi a ten upír byl hrozně krásný).  Nějak se předpokládalo, že se brzo vezmeme. Myslím, že jsem čekala dítě. To už racio vystartovalo úplně, jak mu vytekly nervy.  To už bylo moc. Nejdříve mi bylo fyzicky špatně, že bych si měla vzít takového člověka. Vůbec jsem ho nevydýchala. Jak takovýmu slušňákovi, který mi nikdy neublížil říct, že s ním nechci chodit… No to byl kámen prvního úrazu. Neměla jsem vůbec žádný důvod se rozcházet, až na to, že to s ním bylo strašný.  Už vymýšlel, co koupíme dítěti za míč.

Racio jelo. Dítě? Vždyť jsi s ním nikdy nespala. A navíc, před pár dny jsi měla menstruaci, tudíž jsi musela potratit. Jak mu to řekneš? Vzít si ho nechceš, nespíš s ním, nejspíš je to cizí dítě ani nevíš koho, protože sex už si ani nepamatuješ co to je. A ani to dítě mít nemůžeš když krámuješ. A bylo vymalováno. Racio mi to vysvětlilo, já byla na mrtvici, protože už jsem se vzbudila a bylo mi zle. Vůbec jsem vědomě nechtěla  sen pochopit jako sen. Moje vědomí bylo vyděšené k smrti a nechápalo realitu.  Jako už nesčíslněkrát jsem se musela probrat, vůbec jsem nevěděla, kde jsem. To jsou strašný šoky pro moje vědomí a podvědomí taky. Tady v tom bytě se bojím a vůbec se nemůžu v noci ani ráno zorientovat kde jsem. Je to dost děsivý. Představte si, že se vzbudíte někde, ani nevíte kde, nevíte, co můžete a co ne, jaké jsou hranice vašeho bytí zrovna v tomhle koutě světa, kdy přijde domácí, jestli ho máte čekat za hodinu nebo kdy přijde (čekám ho už skoro čtrnáct dní, pravidelně přichází deset minut po sms naprosto náhodně – MÁM UKLIZÍNO PINTLICH ?(viz Suchyňa)– tiché zoufalství).

Vzpomínka na nahotu v autobuse, na dítě, na smějící se spolužačky, které už děti mají a jsou totálně vysmáté a jedou na výlet a mne tak jako respektují ve světě mamin, ale trpně, protože jsem neprošla tím, čím ony.

Pak ať vám někdo řekne:“Nech si něco hezkého zdát!“ Bych ho kopla do zadku!