Archiv pro štítek: stáří

Krutá realita čtyřicátnic

 

Dostala jsem se do toho správného dospělého věku. Konečně jsem doopravdy velká a tíha odpovědnosti života, vesmíru a vůbec na mne dopadla jak tuna cihel.

Nějak jsem nepřemýšlela, co se přechodem z věku 39 let na věk 40 let změní. Čekala jsem, že se možná budu cítit stará, kolegyně v práci vizionářsky řekla, že už mám polovinu života za sebou, tak jsem vážně odvětila, že smrt je vždy blízko a že s ní rozhodně počítám…

hamlet

Mám v duši klid, rozhoštěnou spokojenost. Tělo je také spokojené, opečovávané ze všech směrů, laskané, uspokojené a také klidné.

Asi měsíc sleduji svoje vrásky, špíčky a špeky, vrzavé klouby a mladá děvčata, krásná jako rozkvetlá jabloň. Možná už začínám trochu žárlit, říkám si, že krása září zevnitř a mažu si dršku pleťovým krémem 50+ (co kdyby 40+ byl málo), koupila jsem si sprchový olej místo jiných tekutých sajrajtů, mám pohodlné boty, nosím pohodlné šaty, volně vyvaluji břicho a je mi fajn.

měsíc a sedící žena a strom

Nikdy jsem se nějak moc nemalovala a teď už s tím moc nepočítám. Minulý týden jsem hodila do koše většinu  šminek a dalších blbinek. Na nic mi nejsou.

A tak dále… Mírnou změnu v myšlení si dělám sama tím, že vnímám čas a jak ho vnímám, není nikoho jiného než mě, který by mi určoval, jak se mám cítit a na kolik se mám chovat.

Aspoň jsem si to dosud tak myslela a bláhově žila.

Ale krutá realita byla jiná…

muž přemýšlí

Ráno jsem žadonila chlapa o snídani do postele a dozvěděla jsem se, že už mám ten správný věk na to, abych snídaně do postele dělala já.

Lidi, vodteďka to budu mít fakt těžký…

měsíc pár

 

 

 

Nedělní chvilka prokrastinování

Tak si při nedělním prokrastinování protáhnu ruce a záda, podívám se na své tělo a říkám si:“Stárneš, holka… Špeky, vrásčitá kůže po hubnutí, pihy a stařecké skvrny, hrozný…“

A pak zavřu oči, znovu je otevřu a mluvím k sobě takto:“Jsi masitá a protože špek dobře vede vůni, krásně voníš, uvnitř jsi šťavnatá a navrch pěkně křupavá…Nejsi jenom kost, jsi víc než kost!  Jizvy zdobí Tvé tělo na znamení přežitých bitev, Tvá kůže vytváří tisíce cest, kterými se můžeš dát, Tvé buňky moudří, protože už leccos pamatují. Je to dobrý, holka! Můžeš jít zas makat, ať se tím zívavým myšlením moc neunavíš ve Tvém požehnaném věku…“

krupava

Člověk, zvířata a stáří

ELISKA-posledni_fotka

Stáří u nás všech je klidné i neklidné, v našem věku věčného mládí je obávané a je nechtěným přívažkem biologických hodin. Stáří je utrpení, které vidíme nejenom na sobě, ale i na svých blízkých, zvířatech.

Před časem jsem se setkala s tím, jak malá dívka vzala starého potkánka a vypustila ho do lesa. Potkánek tam po letech strávených v blahobytné kleci pochopitelně umřel na hlad, žízeň, vyčerpání, chlad, dravcem. Měla jsem vztek na tu mladou dámu a její zaostalé rodiče, kteří dovolili něco takového. Já sama jsem pohřbila asi třicet potkánků a většinu z nich jsem nechala uspat pro nemoc. Chápala jsem nesmyslnost její volby a bolest, kterou způsobila.

Pro vyvážení poselství můžu přidat pozitivní příklad. V Brně na Kociánce je ústav sociální péče pro tělesně postiženou mládež. Tam chovají, kromě jiného, staré prasátko Huberta, který tam volně chodí a má se dobře. Děti se učí, že stáří je přirozenou součástí života a nikomu nesnižuje jeho hodnotu, ani člověku, ani zvířatům…

A vo vo vo tom to je 🙂

U veterinářky

Tak jsme šli s Kojotkem a Eliškou k veterinářce. Uši má prý čisté (však se taky se špejlí a vatou snažím), ale má červený bubínek, tak jsme dostali kapky (300,-Kč), granule na tři dny (200,-Kč), tablety na zklidnění žaludku (100,-Kč) a prohlídku (taky nějaká ta kačka). Oba jsme vyndali všechno, co jsme měli u sebe a ještě dvě kila dlužíme.

V pondělí jdeme na krev a pak se uvidí.

Mám takový pocit, že je to jako záplatování našich silnic, pomůže to na chvilku a pak se stav zase vrátí. Moc to s Eliškou prožívám, ale nemůžu jinak. Je to moje beruška. Ale bohužel, stejně jako našim silnicím, už jí asi nic moc nepomůže…

Měla jsem dneska štěstí na dva chlapy, co se chtěli vykecávat – jeden se měl k Elišce (Kojot poodstoupil dál, abychom si mohli vyměnit telefony, ale až tak daleko jsme se nedostali 🙂 ) a druhému se líbil můj klobouček a už to do mě sypal – nevěra, přítelkyně, její manžel jí bije, co má prý on dělat – jestli ho miluje nebo ne… – no jak já bych to mohla vědět. Pak přišlo na řadu spiknutí CIA, FBI, IBM, O2 a dalších firem a to už jsem opravdu odešla. To působím tak zoufale, že se kdejaký nýmand chce vykecávat? Nejdříve budu balit chlapy na Elišku, pak na klobouček…

Jak hluboko má intelektuálská duše klesla…

Rýže, uši, chlupy, rýže, padnout, vstát, výtah, rýže…

Starý pes to má těžké a stará Lucienne to má taky těžké.  Kurňa, je mi asi stopětadevadesát.  Pod blond barvou zdárně šedivím a moje zvířátka mi v tom šumně pomáhají. Obzvlášť důchodkyně Eliška. Jsou noci, kdy vůbec nespím. Poslouchám zvracející a průjmující Elišku, Myšinka šeptem naslouchá slabému žaludku a ani nedutá. Eliška taky často padá na zadní nohy. Také ji bolí ouška a tlapky. Kníká a pláče. Nemohu jí poslední dobou vyčesávat, protože ji to bolí. Přestala jsem s tím v okamžiku, kdy jsem se jen tak blížila k Elišce a Eliška nasadila strachovou reakci. No tohle teda ne!

To už jsem neunesla. A tak Eliška vypadá jak koště, ale chlupy z ní lítají děsně divně. Ty prachové chlupy tam drží a drží a ještě nejsou s to být uchopeny, aby byly vyndány. Je to dlouhý proces. Plánuju nasadit vitamíny a syrové vajíčko na lesk srsti. Ale jsem z toho čím dál tím zoufalejší. To její stáří mě jednou zabije. Když jsem byla s Kojotkem, brečela jsem pro jeho hluboké deprese, pro své deprese, když s ním nejsem, tak brečím pro to samé a ještě pro stárnoucí Elišku. Počítám měsíce, možná dny, kdy už nevydržím a vydám se s ní na poslední cestu.

Pamatuji si Elišku v plném rozkvětu, hodila jsem klacík, šišku, chytla je, kousala je, byla šťastná. A teď. Doploužíme se od vchodu dva metry, dojde si na záchod, za dalších pět metrů na další záchod a lehne si.  Jedině když nás přijde navštívit Kojotek, tak si hraje s hračkou a má trochu síly do života – než padne na zadek a k tomu se připojí lízání tlapek a třepání hlavou kvůli ouškám. Pak to zvracení a průjmy a tak dále…. Teď hodím šišku, zavolám na Elišku a Eliška ani neslyší, ale ani nevidí tu šišku, co jí spadne před čumák. Asi je menší a tmavší než dvaceticentimetrový bílý medvídek, co po něm je ještě schopná jít.

Stáří je vždycky smutné. Ten život by mohl být veselejší.

Pane kolego, neinformujete!

Tak tohle se mi stát nemůže. Eliška je už hodně stará. Dnes večer jsem si uvědomila, že to její zklidnění může mít i jinou příčinu – stáří. S Kojotem jsme šli na procházku a Eliška sebou šlehla do bahna, jak pršelo. Pak nevnímala. Neslyšela, neviděla a – pochopitelně – nevnímala.

Proto zřejmě ztratila reflexy. Vždycky dříve, když jsme se k ní přiblížili zezadu a chtěli jí pohladit, tak jakoby shrbila kůži na hřbetě, tak jako strachy, že jí uhodíme, ale zřejmě reflexivně. Eliška je nalezenec a je velmi submisivní, tudíž byla hodně mlácená jako malé štěně. Jak je u mně, tak se hodně spravila na váze a nebojí se. Možná stářím, možná polohou bytu, vyžadováním výtahu, odmítáním posledních tří schodů, takže stojí na mezipatříčku u vchodu a čeká, až já se vrátím od kontejneru, kam jdu vyhodit hovínka. Zřejmě už neslyší, jen odkoukává, takže rychlý vočko má na ní úplně jinej efekt, než eventuální houknutí, protože na houknutí nereaguje. Kojot řekl, že má šedý zákal a na jedno oko určitě nevidí.

No vida a já že na ní mám dobrý vliv. A ono je to malou místností, minimální hlučností, minimální náročností prostředí, nulová členitost, teplo, šero, dostatek potravy a vody, kočička, vlídné prostředí.

Takže je mi to líto, ale informuji, že Eliška stárne asi víc, než bychom si přáli.