Archiv pro štítek: tanec

Babylon

babylon 5
KC Babylon

„Když jsem chodil tančit jako kluk, přišel jsem s dvaceti korunami a odcházel jsem s dvaceti korunami. Vypil jsem si, zakouřil jsem si, pobavil jsem se a ženy mne zvaly.“ Říká partner, když si bere mé pětikilo, co jsme právě vybrali z bankomatu, protože v Babylonu nejde platit kartou a já u sebe hotovost nenosím.

„Už jsi velkej kluk,“ říkám vážně s myšlenkou, že já tedy nic platit nechci když jdu na zábavu s mužem a že to tak dneska vyšlo… Smůla. Druhé pětikilo z litru si dávám do obalu telefonu. Ještěže neřekl, že odcházel s padesáti korunami. To bych se asi zamyslela.

Podívám se na něj a on se začne smát až slzí. „Jo, už jsem velkej kluk. Předtím jsem dostával panáky, cigarety a nenápadné polibky od zadaných žen. Zbytek jsem si bral sám. Teď dostanu rovnou pětikilo a tak už přemýšlím, jestli si neříct i o to druhé.“

Ušklíbnu se. Jak typické pro velký kluky.

babylon 3
KC Babylon

Pro dnešní večer jsme zvolili Babylon právě kvůli klidnější atmosféře, standardním tancům, dobrým recenzím na Sociálních sítích a celkově důvěryhodnosti největší tančírny v ČR. Také spojení s vyhlášenou brněnskou taneční školou Starlet se nám velmi líbilo.

Velká-TančírnaM
KC Babylon

Přišli  jsme do klidu a pohody. Nechali jsme se překvapit, byli jsme tam oba poprvé. Příjemná šatnářka, biletářka, barmanky, mládí tančilo kolem dokola a zkoušelo si kreace, sukýnky se točily, chlapci se točili za nimi. Jak švihnutím proutku jsme oba omládli o několik desítek let.

Cestou mne chytil za ruku a prý, že jdeme na parket tančit! Rozesmál se a já jsem neměla ani čas se nadechnout. Vždyť já jsem netančila 19 let a nikdy jsem nebyla v tanečních. Partner tančí velmi dobře a rád, nechala jsem se tedy nakazit smíchem a radostným pohledem v jeho rozesmátých očích.

Nejvíce jsem se dovedla na hudbu naladit, když jsem měla zavřené oči. Bylo to na mě ale hrozně rychlé. Chvíli jsem se zkoušela ladit u toho potácení a už píseň končila a nový rytmus začal. Naprosto jsem se nechytala.

KC babylon1
KC Babylon

„Nestydíš se za mě? Nejsi zklamaný? Nejde mi to.“ Obzvláště křečovitě jsem se chytla jeho ramene, jak se mi zatočila hlava, když jsem se mu podívala do očí. „Vidíš, jak jsem nejistá a tak se Tě držím jako o život.“ 

„Jde Ti to dobře.“ Usmál se chytlavě a z očí mu sršely jiskřičky jak když čertíci buší v pekle na kovadlinky, když mne odtáhl od sebe a znovu mne vstrčil do nejistoty samoty dunících bubnů ve stroboskopových odrazech světel bez jeho pevného svalnatého těla, jen dotek prstů zůstal. „Jen jsi pořád tvrdá. Uvolni se, Ty máš pořád strach. Je to jednoduché – do boku nebo dozadu a dopředu, nepočítej kroky. Takhle…“ Nohy mu tančily.

„Já nic nepočítám! Já jsem ráda, že jsem zatím přežila. Jakýpak kroky. Vidíš, že mám pořád zavřený oči a jak je otevřu, vejde mi do toho logika, racionalita a snaha o pochopení celku, okamžitě padám a jsem ráda, že jsi tak obrovský, že Tě kdyžtak strhnu pod sebe na podlahu, až doopravdy spadnu.“ Jdu do něj za všechna ta odtažení v rámci mého tanečního otužování. Má o velmi příjemných třicet kilo navíc, což je vzhledem k mé buclaté postavě podivuhodný fakt, nad kterým se čas od času zamyslím a strávím tím příjemnou zasněnou chvilku.

babylon 4
KC Babylon

Po dalších dvou až třech hodinách už jsem více zpracovala prkennost a povolila boky, dýchala do bříška, dovolila jsem si otevřít občas oči a už to bylo o něco zajímavější. „Víš, proč Tě vedu tak, že tančíme pořád jinak? A třeba i doleva? To mnoho mužů neumí.“ Zeptá se, když se mnou asi naposté zkouší točit kolem dokola a já to naposté nedám a pořád nechápu jeho styl tance. „Abych byla flexibilní?“ Odvětím. „Ano, aby sis zvykla, že Tě vedu a nemohla předvídat nic automaticky, věřila mému vedení. Je to jednoduché, vidíš, naučila ses to za jeden večer.“ Červenám se celý večer a teď jsem opět zrudla a sklopila oči víc než obvykle. „Ani jsem netušila, že tančíme nějak neobvykle. Ale už jsem o tom slyšela, že to existuje, ale vůbec mě to nenapadlo. Prostě Tě vnímám a to je všechno, co vnímám.“

Když tak sedíme u půllitru Kofoly za pětadvacet korun a Semtexu v akci za dvacku, díváme se na ostatní, jak se kreativně a plavně pohybují po parketu. Tedy, partner se dívá a já vnímám prostředí. Lidé jsou na mne moc složití. Nohy se jim divně motají, ale jeden pár mne zaujme. „Vidíš, tenhle chlap vysloveně tančí sexy. Musí být fantastický milenec,“ dívám se na brněnský Hříšný tanec. Partner se na mne podívá se zkoumavým pohledem a slovy, že také takto kdysi tančil, se vrhne na parket, chytá mne za ruku a vede mezi prořídlé řady tanečních párů tak k jedné ráno.

„U tance a boje je povoleno vše, alespoň se to říká,“ přejede mi rukou po zadku a přitiskne si mne k sobě za záda. Tiše vydechnu a on se rozesměje. Také se rozesměji a vpíjíme se sobě do očí.

Hudba hraje, páry pomalu odchází do soukromí zakončit horečku sobotní noci a i my odcházíme. Spokojeni. Těžkým tanečnem a lehkým erotičnem prodchnuti kráčíme z Babylonu do jarní teplé noci…

20170408_230532

Fotky z KC Babylon použity se svolením provozovatele.

O tanci, živelném chování a stydlivosti

Opět jsem cestou z práce na hlaváku podupávala do rytmu, tentokrát na Horkýže slíže. Mám zavřené oči, užívám si muziku a najednou mi někdo dá ruku na rameno. Asi jsem nepůsobila moc profesionálně a seriozně na nového druhého šéfa, ale jeho oči se smály. Suše jsem polkla a z děsu zaměstnance přistiženého při neprofesionálním chování na veřejnosti se rozesmála a začala mluvit o práci.

A je to. Sice o tom facebookuju, ale doopravdy mne nikdo z kolektivu neviděl podupávat v rytmu uprostřed davu lidí, vodit nevidomé, křísit závislé po dávce, klevetit s lidmi na úplném dně a motivovat je k návštěvě pomocných rukou, řvát a zorganizovat šokovaný dav do spolupracujících jedinců při nehodách, kdy jsem náhodou u toho a cíleně zachraňuji život, protože to umím, tak třeba dání přednosti vynesení zraněného třicetikilového kluka v náruči do šestého patra před včasným příchodem do práce. V soukromém životě jsem naprostý živel a měnit to nehodlám za žádných okolností.

Svěřuji se příteli, že opravdu ráda tančím, ale jen tak, o samotě, a že z toho mám vnitřní radost. Napsala jsem o svém přístupu k tanci před časem článek Tajná fantazie a tak si o tanci povídáme.

Níže jsou dvě fotky, jedna ukazuje realitu Hříšného tance, o kterém v článku píši, realitu smíšenou se snem většiny lidí, druhá ukazuje mojí realitu. Většinou mne opravdu potkáte v lese, v jeskyni nebo také nikde, protože píšu článek či se věnuji zvířatům.

dsc00794
„Mám rád tanec a určitě někdy vyrazíme zatančit si.“ Píše On.
„Neumím vůbec nic. Mám jenom vnitřní radost.“ Odpovídám.
„To nevadí, je to jednoduché, vnitřní radost bude stačit.“ Zklidňuje mně On.
Namítám, protože… a popravdě…  i ta poslední děvečka od hnoje umí tančit lépe než já.
„Nech toho, buď chceš nebo odmítni, ale byla by to chyba. Tanec je o radosti a dobrém pocitu, trochu smíchu a trapasů k tomu patří.“
Nějak mi pak došly slova, takže v dubnu či květnu půjdu tančit poprvé po devatenácti letech netančení…
Křest ohněm.
devicky-13-14-8-16-134

Mohendžodáro -14.11.2016 – Meditace k uctění Měsíčního lůna v Býku

namoment-3

Zúčastnila jsem se úplňkové mimořádné open lekce Mohendžodára, pod vedením Hanky Radostné, ve studiu NamOMent yoga & massage v Brně.

Už od začátku to bylo jiné. Standardní postupy cinkání na tibetskou misku a prociťování byly promíchané časem s jinými kusy celosti rituálu, jakoby vizí bylo rozbít stereotypy. Rozbíjení stereotypů je klasický myšlenkový postup revize vlastního života a potvrzení si směru Cesty, kterou kráčíme. V tu chvíli máme možnost se obrátit na jiný směr a vyslechnout tiché volání odkudsi z nitra, ze sebe samé.

namoment-8

Dnes jsme uctívaly ve svém vnitřním prostoru Měsíční lůno v Býku. Superúplněk byl větší o plných 14% oproti „normálu“, proběhl něco po 14-té hodině, no a navíc byl 14-tý listopadový den. Navečer, když jsme se sešly v magické čtyřce – tři ženy a lektorka, bylo už docela teplo a i vítr se utišil, oproti dennímu sychravu…

mesic-a-zena

Povídaly jsme si v záři svíček, barevných světel a odlesků hudeb sfér o možnostech svého pánevního dna, což zní sice strašně, ale ve skutečnosti se jedná o velmi příjemné věci v těžišti našeho těla – v pánvi. Tam jako ve velké nádobě leží jak v propletené tkanině svalů naše útroby.

hanka-radostna-svaly-panevniho-dna

Učily jsme se dotýkat se svých vrcholků pánve a když vtáhneme jóni a konečník do bříška a tak jako potlačíme zároveň pocit na močení, tak to právě v těch vrcholcích pánve díky svalíkům ucítíme, čímž dosáhneme celkově lepších vrcholků i třeba jinde než ve stoje, když si obepínáme samy dlaněmi kyčle. Mnohem lepší to je ve dvou, třeba s nějakým pěkným mužem, ale my jsme si to aspoň zkusily nahmatat přímo na Hance, abychom vůbec cítily, co máme hmatat u sebe 🙂

hanka-radostna-a-velky-trojuhelnik

Povídaly jsme si o ženské a mužské síle, o napojení se na Zemi a Nebesa, o principu tepelné meditace velkého trojúhelníku v bříšku a o tom, jak máme sedět na dvou čudlíkách v zadku a nehrbit se u toho, na rozdíl od chlapů, kteří se v sedu hrbí, aby, no… Aby podsadili kyčle a vystrčili lingam k nebi. My se tedy jako ženy energeticky učíme sedět rovně, aby bylo kam lingam přijmout, tedy do přítulně otevřené jóni.

namoment-hanka-radostna-1

Nakonec jsme hodinu byly samy se sebou a svým vnitřním prostorem. Meditace probíhala podle úvodního nástřelu, nakonec zazvonil zvonec a meditace byl konec.

Ovšem, co se dělo uvnitř každé z nás, o tom může pohovořit jen ta která osobně. Zásadní bylo to, že jsme tu pro sebe, nestyďme se tedy za své spontánní pohyby, naslouchejme intuici, inspiraci a instinktu. Využívejme řeči těla k projevení pocitů naší duše.

healing

Tohle mě vždycky ohromně povzbudí, tohle jsou ty vzácné chvíle, kdy tančím nejenom v sobě, ale i navenek. Je to svým způsobem pantomima. Výrazový tanec. Prostorový výraz duše a ducha v nás, co mluví skrze tělo tak jasně, jako by tiskl písmena obrovského obchoďáku Vesmíru.

duchovni-pomoc

Tohle chceme, tohle odevzdáváme a nepotřebujeme – odpouštím sobě, že jsem si způsobila tolik utrpení a vytrvala v něm, prosím o odpuštění a omlouvám se všem, kterým jsem ublížila. Smilujte se nade mnou, prosím…

Směji se a pláču, broukám si a tančím. Jsem to totiž já!

Dnešním dnem začínám nový tanec…

hand

Tajná fantazie

Mám jednu tajnou fantazii. Představu, která je tak tajná, že u ní ani nedýchám. Je dokonce tajnější než všechny mé erotické fantazie. Je natolik křehká, že jenom myšlenka na ni a červenám se. Fakt.

Sním o tom, že mě On vyzve k tanci. Sedím a on přijde, vyzve mne očima, natáhne ruku a nabídne mi svou dlaň. Je celý v černém a já jsem v bílých šatech. Vede mne až doprostřed parketu………. No a možná tam někde vzadu je ta erotikou nabitá scéna na konci Hříšného tance, kdy všichni tančí bříško na bříšku, ruce se dotýkají těla druhého a čas se v extázi zastavil.

No, tak daleko jsem ještě ve své fantazii nikdy nezašla. Minimálně ten prostředek, který jsem notabene ani neřekla, vynechávám. Je to příliš… Nebezpečné…Vždycky to stopnu u té ruky. Představuji si, jak něžný je jeho dotek, jak jemně mne vezme za ruku a vede mně. A uvnitř sebe se okamžitě stáhnu do sebe, protože fantazie, jak známo, se plní až neuvěřitelně rychle a člověk si má dávat velký pozor na to, co si přeje. A já se držím celý život hodně zkrátka v plnění svých osobních potřeb, vždy upřednostňuji celek, a tohle je hodně… o mně.

Nikdy jsem nebyla v tanečních. Neznám jediný taneční krok. Zamotám se do svých nohou, i když jdu sama pěšky po ulici. Neumím se houpat v bocích jak Baby z Hříšného tance, nemám tak svůdné vymakané nohy jako tanečnice z Flashdance, tančit jsem byla všehovšudy za celý život asi desetkrát a to mi bude příští rok čtyřicet. A to jenom, když počítám i dětské diskotéky na táboře…

Já se prostě strašně stydím. Jsem nemotorná a mám velké tělo. Všichni mí partneři, jež bych spočítala na prstech jedné ruky, byli netanečníci. Já bych i chtěla, ale nebyli lidi. Vlastně ano, jeden tanečník byl… Pravda, když si tak teď těžce upamatovávám.

Jeden partner, se kterým jsem byla čtyři roky, mi povolil mít tanečníka a občas jít na koncert a zatančit si na Keksácích. To bylo fajn. Tanečník byl ještě větší dřevo než já, ale bylo to domluvené a oběma se to líbilo. No tak jsme si pošlapali nohy a ten exces trsat, když nikdo netančil, protože bylo příliš brzo a všichni byli málo opilí. To už nám bylo přes dvacet, žádných čtrnáct patnáct… 🙂

Klátili jsme se do rytmu, když jsme se teda trefili, někdy taky ne, drželi jsme se velice volně, abychom se náhodou nedotkli tělem a přitom si to užili. Bylo to velmi… konzervativní, seriozní a každým svým pohybem jsme si dávali najevo „jsem věrný partner, tančím, abych žil… tančím, protože jinak nemohu, ale strašně, strašně chci tančit…“. I on měl přítelkyni netanečnici. Myslím, že nám to také vydrželo čtyři roky.

Nikdo by nám nemohl vytknout jediný dotek, myslím, že jsme si za ta léta nedali jedinou pusu. Až takhle seriózně jsme to brali. Oba. Přítele to nezajímalo, naštěstí jsem nikdy neměla žárlivce. Ano, ono už je to vlastně osmnáct let. Není divu, že už mi to vypadlo z paměti. Tak takhle je to dlouho, co jsem naposledy opravdu tančila. Osmnáct let.

To je jedna generace. No to je strašný. Generace sedění v koutě.

Když tančím se živly nebo pro Bohyni, je to můj soukromý tanec. Nikdo nemá přístup. Uzavřu celou realitu druhých světů a tančím jak o život. Dovolím si nemyslet a nekontrolovat se. Žiji, abych tančila. Tančím srdcem. Má duše tančí, mé vědomí. Energie mnou proudí a já se extaticky stávám součástí Božství.

Tanec je pro mne nastavením jako sex. Živočišný a uspokojující, spojení s Bohyní a Bohem. Nezbytná součást života a mně samé. Stejně jako dýchání, spánek, jídlo a pití.

A tak dnes, v horečce sobotní noci, tančím s potkyši v náručí. Sama. Stydím se i sama před sebou, dalo mi to hodně přemlouvání sama sebe, abych udělala jeden jediný krok s tím, že to tedy zkusím. Já…

Jediný krok, ještě jeden, ještě kousíček, nikdo tu není… a Myška spí… Určitě máš taky boky… Když si sáhneš rukama tam trochu níž, tam je najdeš, věřím tomu, že Ti je nikdo neukradl, jsou tam, že jo? Že máš zadek? Sáhni si. Fakt tam je, viď. Stydíš se sáhnout si sama na svůj zadek? Ale no tak…

Smála jsem se sama sobě a trošičku, úplně maličko, jsem pohupovala boky… Potkyši mi škrábali hruď drápky a vytvářeli živý oheň na mých prsou. Zůstaly červené šrámy.

Tyhle šrámy zmizí, kůže se hojí rychle.

Duše ne….