Archiv pro štítek: víra

Tento chalan je šaman, tento chalan je šaman, tento chalan zrobil z niečeho niečo…

Přála bych všem, aby se jim dařilo udělat z ničeho něco. To není jen tak… Mike Spirit to říká dobře. Nikdo neví, jak těžké to bylo, pokud se neprojde ve vašich botách. Nikdo nemůže soudit, pokud nepochopil.

Hodně víry a málo bolesti všem přeje

Lucienne Delfína Poláková

Co je to hlavní

Pátek večer, půl osmé. Jdu z práce. Dala jsem si přesčas. Vidím, že v čínském bistru v Brně na stanici Tábor je ještě otevřeno. Majitelé, co tam vydávají jídla, uklízí.

Že bych si koupila pozdní večeři, ať nemusím vařit? Já bych tedy nevařila, vzala bych si jablka, ale mohla bych, kdybych chtěla. Ale já si chci dát nějaký kvalitní důvod na koupení večeře. Přemýšlím, nohu nakročenou na schodech, proč tu ráda kupuji jídlo. Vstupuji dál.

„Dobrý večer, máte ještě něco k jídlu?“

„Už máme jenom kuřecí na kari s nudlemi.“

„Paráda. Tak jednu velkou porci.“ Koukám na to a paní nandavá jídlo do plastového talířku. Chci to s sebou.

„Víte, proč tu ráda kupuji jídlo? Vím a cítím, že tu máte posvěcený prostor,“ projedu rukou ve vzduchu do půlkruhu. Zastavím se s ní u smějícího se Buddhy na kruhovém oltáři v rohu, kousek od stropu. Je tam celý džbán vypálených tyčinek, které koukají do vzduchu, květiny, dary. Je přítomen samotný Buddha a dobří duchové.

„Tam, pod Buddhou, ráda sedávám, dobře si tam odpočinu.“ Pár se na mě dívá pátravě.

„Jak dlouho tu jste?“

„Jako na tomhle místě? Šestnáct let.“

„Hmmm,“ zabručím, “ to je výkon.“

„Skoro šest tisíc dní…“

„To máte pravdu, skoro šest tisíc dní.“ 16 x 365 je 5840 dní, v duchu si to zhruba počítám.

„Jídlo je tu nabité pozitivní energií a dělá mi to dobře.“ Oba se usmívají, dívají se po sobě a usmějí se i na mě.

„Děkujeme. Je to vírou.“

„Já vím. Víra je hrozně důležitá věc.“

„My jsme buddhisti.“ Odmlčí se pán.

„Myslím si, že Bůh je jenom jeden,“ řekne.

„Ano. Bylo by to nespravedlivé vůči miliardám stvoření před námi a miliardám stvoření po nás, kdyby bylo jedno náboženství ‚to pravé‘. Každý se někam narodíme, do nějaké společnosti, do nějakého světonázoru a náboženství. Je to o dobru, které v sobě máme a předáváme dál, je to lidství v nás, protože to, že pomáháme všemu a všem, z nás dělá lepší bytosti a dělá svět lepším, je to o tom, myslet tak jako v tom…“ Zadrhnu se a dávám si na srdce dlaň.

Nevím, jak mám říci, že žití v božství a upřednostňování božství před vlastními touhami a názory, před ‚egem‘, z nás činí teprve lidi s vlastním názorem. Že to je to, oč jde. Proto jsme tady. Učíme se, jak mít pokoru před bohy a před vesmírem, před ostatními lidmi, zvířaty, rostlinami, věcmi, přírodou obecně. Učíme se, jak mít pokoru před sebou samými. Ego to tedy zatím nikdy moc nevytrhlo. Je to takový učební program.

„Je to o vcítění, o prožití,“ usmívá se v lehce pobavené póze pán.

„Ano,“ klopím oči já a usmívám se. „Vy jste buddhisti, já jsem pohan, jsou tu křesťané, muslimové, tisíce dalších náboženství. Ale člověk je to pořád jeden. A víra, ta je jenom jedna.“

Chvíli mlčíme. Paní ukáže zpoza pultu na zabalené jídlo, už zaplacené. „Tady máte jídlo.“

Usměji se. Ano, mají do sedmi a je tři čtvrtě na osm. „Děkuji za jídlo po pracovní době,“ jemně skloním hlavu s úctou k jejich neutuchající práci a všemu, co do svého života, do své práce, do nás, vnášejí dobrého.

„Hezký víkend,“ podívám se na ceduli, kde mají volno jen jeden den v týdnu, v neděli, a odcházím z šesti tisíc dnů starého svatého poutního místa, kam chodí stovky lidí čerpat sílu na každý den…

Krajiny za prahem

KRAJINY ZA PRAHEM

V krajinách za prahem, v temném lese, kterým každý čaroděj prochází jako učebním procesem vyššího vědomí, je dobré požádat o průvodce a naklonit si ho prosbami a modlitbami. Každý se tam dostane, ne však každý projde skrz do světla Branou.

Zkoušky a prožité utrpení, které dokážeme zapracovat vědomě do sebe, nás činí silnějšími a vědomějšími, s většími možnosti pracovat pro ty, jež nás vedou a dle vůle matky Země.

Čím hlubší je hlubina, jež prozkoumáme, tím více můžeme následně podat ruku těm, jimž jsme posláni jako průvodci v jejich Cestě, protože pomoci může jen ten, kdo už dané utrpení prožil a pochopil. Bez pochopení je průvodce jen stínem bez opravdové moci.

Proto důvěřujme průvodcům, kteří jsou nám posláni či se o ně modlíme a prosíme, ale dobře prověřujme a analyzujme každou jejich radu, neboť Cesta je naše Cesta, ne jejich, a mnoho rad jsou jenom šalby ke zmatení, aby vyzkoušeli naše schopnosti rozlišování. Hlídejme každý svůj krok v temném lese a to ještě před tím, než ho učiníme. To především.

Opatrně a ostražitě naslouchejme, navnímávejme realitu, v temném lese je mnoho bytostí, které nás budou zkoušet, mnoho nástrah, které nás mohou poranit a dobít. Les není krutý, i když to tak může podle přicházejících událostí vypadat. Nekonečná bolest, starosti a slzy. Les zná smilování dle pokory daného žáka, čisté duše, modliteb a trpělivě konaných činů, které přichází. Je to vnitřní světlo, které pomáhá v temném lese neztratit směr a pohybovat se. Vnitřní světlo je napojení, víra a důvěra, pramen čisté lásky proudící z duše. Vděčnost za každý krok na Cestě, za vedení na Cestě. Uvědomování si souvislostí. Učení, poznání, pochopení.

Odmala jsem prozkoumávala realitu i se šátkem na očích, různě se omezovala a následně zkoušela, kam až dojdu, co všechno zvládnu. Nedávno jsem byla tak hluboko, že se mi takto nachozené kilometry ve městě a přírodě velmi hodily. Kus lesa, jímž jsem procházela, se dal projít jen tak, že jsem prostě zavřela oči a šla jen naslepo, podle vnitřního vedení. Nešlo jít jinak. Se zavřenýma očima jsem zvládla cestu nočním Brnem domů, dva přestupy, schody, silnice, chodníky, překážky. Jen zavřené oči a šlo to. Byl to jen trochu vyšší level oproti malé holčičce, co si zavázala oči šátkem a dělala vše, co dělala s otevřenýma očima. Dokonce i číst se tak dalo. Kupodivu. Všechno šlo.

Desetiletí práce v jiných rovinách vědomí, jeden dokončený příběh za druhým, jedna podaná ruka za druhou, to je naše odměna. Jen to, že můžeme tuto práci dělat. Že můžeme být průvodci, šamany a čaroději. Vidět za oponu a moci s tím něco dělat. Pro druhé i pro sebe. A většina spí, zatímco my bdíme a pracujeme. Jaká čest! A radost za tu možnost vidět a cítit a moci dělat více!

Temný les jen čeká, lačně čeká na tu důvěru v něj vloženou ve tmě životních událostí, jež chodí jedna za druhou. Vezměte lampu jak poustevník do jedné ruky, rozsviťte ji vnitřním světlem, do druhé poutnickou hůl a v poutnickém plášti se vydejte na Cestu, jež je tak zajímavá a cenná, tak dobrodružná a nádherná, že člověk nemůže odolat každému dalšímu kroku do Tmy s vírou, že tma je jen koncentrované světlo.

Jděme s bohy a s vírou a láskou!

Neviditelná hranice

Božstva… Na deset nových fb přátel je vždy jeden idiot, honič a pervert. Denně blokuji asi dva. Vzhledem k tomu, že od odhalení mé tváře po jedenácti letech psaní přibylo asi tři sta nových přátel, což je asi tak tři týdny, tak si dovedete představit, jak plno je v mých blokacích. Ztráta času obou stran.
odpusteni
To, že nevěří na to, že vyslaná myšlenka se vrací, někdy velmi, velmi rychle, opravdu není mou starostí. Zbytečně si přidělávají problémy a to takového rázu, jaký zrovna pro svůj duchovní vývoj potřebují. Jako my všichni.
muz-nemuz-klanici-se-zemi
Má božstva, přeji si, aby se chtěli přátelit jen lidé respektující mé hranice a hranice všech ostatních, všech věr a náboženství, všech společenských vrstev, milující Zemi, přírodu a lidi!
jak-nahore-tak-dole
Nechť se stanu neviditelnou pro lidi ostatní, hrubé a necitlivé, nedostižnou jak vítr, nedosažitelnou jak Mount Everest naboso a bez kyslíku, neslyšitelná a nevycítitelná jako frekvence, jež běžné lidské ucho neslyší a tělo nevnímá. Každý ať si nechá své sexuální potřeby pro sebe a lidé agresivního myšlení a ti, kdo nectí tělo své jako chrám Boží, ať se mi vyhnou.
Staniž se!

This slideshow requires JavaScript.

Krásná tvář

Lidi, prosím vás, důležité je u člověka to, co má uvnitř sebe, jaké má srdce, úctu a respekt k životu, k Zemi a k přírodě.

Kolik je za mojí současnou tváří bolesti a zkušeností, kolik let pláče a zkoušení překonat těžkou nemoc, těžké vztahy, těžké situace, roky bídy a do toho vnést víru tak silnou, že překoná vše, lásku tak silnou, že ze mně sálá pro všechny, sílu být Zdrojem…

Rozhodla jsem se proměnit částečně svou Cestu, dodat si také trochu štěstí než jenom tvrdého boje, ran a bolesti.

Nikdo jste nestál v mých botách, když jsem kráčela svých 39 let.

Neposuzujte proto mou tvář, netvrďte mi, že jsem krásná a že, zvláště mužové ze vzdálených zemí, ale i přátelé mých přátel, chcete mít se mnou sex, vztah, lásku a svatbu. Ani za sto velbloudů a půl království k tomu. Zaprvé jsem zadaná, za druhé to je tak povrchní, že moje odmítnutí ublíží jenom vám samotným. Mně ne.

Krátká zpráva ze zasvěcení zvonu ve Vojkovicích nad Svratkou

„Co nás budíš z letargie?“ Zní z hřbitova, jen vejdu.
„Nejsi vítána, odejdi.“
„Nechtěla jsem vás rušit ve vašem odpočinku.“ Odcházím pokorně zpátky ve svých stopách.
Zvon krásný. Šest litých nádherných sirén. Ale to je tak všechno.
Místo prodchnuté takovou negativitou z pocitů místních, jak si církev nakradla, hoďme na ni síť, nakopat do zadku a hezky přidržet, zloději. Ta slova znějí i od místních, když chci přispět na koláčky rozdávané před kostelem.
Nikdo nechce přijmout dvacku za jídlo ani pro církev, „…když si nakradla takové majetky, ať jim to hodím do kasičky, oni se starat nebudou… A zas někdo koupil další zvon, oni na to mají… To už budou zvony dva… Zatracení Brňáci, zas budou řvát, že tu jsou zvony… Stěhují se na vesnici a pak se diví, že tu zvoní zvony… Restituce… Peníze…  Nedám jim ani korunu…“

This slideshow requires JavaScript.

Pracuji na nápravě, tak jak nejlépe umím. Vždyť místo ani víra nemohou za naše přístupy! Nemohou za lidskou malost. Za malou vesnickou zaprděnost. Vždyť je to Místo, Chrám boží. Místo, kam se chodíme modlit za své strasti i radosti, kam si chodíme pro Sílu k dalšímu životu. Tam nemá lidská malost co dělat. Víra, láska a přátelství jsou univerzální hodnoty.
Když jsem odcházela, dala jsem ke kasičce na pamětní zvonky dvacku. Nahoře huj, dole fuj. Tady nechci být nic dlužna, ani za pitomé tři deci limči a pár svatebních koláčků. Takhle ublížit Místu!
CIMG9541
Odcházela jsem středem po dobře vykonané práci, Bohyně pokývala hlavou a pirát ze hřbitova na mě šibalsky mrkl…

CIMG9526

Odborný diplom a moje štěstí

Sešla jsem se opět s odborným diplomem a začali jsme rozebírat věci, které mne činí šťastnou. Lovila jsem v hlavě, nepřipravená na tohle téma a sypala věci, které mne činí aktuálně šťastnou.

– víra – „Zažil jste to, odborný diplome?“

„Nezažil.“

Už jednou jsme se dostali k tomu, že mě rozebral na šroubky, protože moje víra byla podrobena kritice působení a pod mikroskopem se nedá vidět ani atom víry. To mě dostalo a dostávala jsem se z toho týden, protože už mám praxi od Kojota, který mě takhle rozebíral, respektive rozebíral sebe a já to tak nějak ve spojitých nádobách dostávala po litrech. Už se umím lépe bránit. Také Kojot seznal, že víra JE. Prostě existuje.

– zvířata – „Nedělá vám to potíže, starat se o tolik zvířat? Není to na vás moc, neubírá vám to volný čas?“ Zaperlil odborný diplom.

„Ne, to vůbec ne. Bez zvířat jako bych nežila. Vůbec mě to neobtěžuje, je to pro mě štěstí. Mám je všechny moc ráda.“

„Aha.“ Odborný diplom nemá ani rybičky.

– práce – „Není na vás moc obtížná?“

„Je fyzicky náročná, dělat čtrnáctky noční nebyl nikdy můj sen. Ale třeba se někdy dostanu o kus dál a budu si šudlat své osm hodin pět dní v týdnu v kanclu. Čtrnáctky jsou vražedné, zvlášť, když se přes den nevyspíte. Přesto mě činí šťastnou být někde užitečná.“

– Kojot – „Přeci jenom ten vztah už skončil…“ Dodává odborný diplom.

„Neskončil. Jsme velmi dobří přátelé, kteří si vypomáhají možná i víc než partneři. Staráme se společně o svá zvířata a jeden i druhý je kdykoli svolný převzít vládu nad veškerým zvířectvem. To pro případ náhlé události.“

„A víte, co mi dělá největší radost?“

„Co?“

„Když se Eliška vysere a já sbírám pěkný pevný teplý hovno. To má pak pocit krále, že nežiju nadarmo. Že jsem schopna se o Elišku kvalifikovaně starat tak, aby netrpěla průjmy.“

„…“

Pejskaři tuší, oč jde. Zvracení, průjem, malátnost, mrtvice, epileptický záchvat, bulky na kůži, rakovina mléčné lišty, zánět dělohy, utržený dráp – je tisíc a jedna věc, které se psovi můžou stát. Ale pěkný velký statný hovno dává vědět, že pes je zdráv.

Kojot řekl, že až bude slavný a bohatý, tak mi zaplatí hlubinnou psychoterapii, když jsem tak na ty hovna. A pak se začal smát, jasně, že oba víme, o co jde. Průjem i zácpu jsme s Eliškou prožili nesčetněkrát.

Ano, taková jsou má štěstí. Máte něco dalšího?