Archiv pro štítek: voda

Občanská společnost mimo západní kulturu – AFRIKA A VODA – Ryan´s Well Foundation

OBČANSKÁ SPOLEČNOST MIMO ZÁPADNÍ KULTURU – AFRIKA A VODA – RYAN´S WELL FOUNDATION

 

Lewisův text analyzuje možnosti použití konceptu občanské společnosti jako takové vzhledem k pohledům různých myslitelů a konfrontuje tyto názory se společnostmi mimo západní kulturu. Zabývá se Afrikou a Japonskem v příkladech. Rozděluje použitelnost konceptu občanské společnosti na „to think with“ a „to act with“, přičemž vyjmenovává základní body odlišností kultur – lidé, kultura, historie a politika.

 

AFRIKA A VODA – Ryan´s Well Foundation

 

Před patnácti lety jsem několik týdnů putovala Afrikou. Přes Severní Afriku a Saharu jsem si osahala kulturu doslova od země. Spávala jsem s cestovním klubem na zemi mezi štíry a na

písku, hovořila s lidmi, procházela zákoutí, která ukazovala africký svět z té drsné strany. Chtěla jsem poznat, o čem Afrika je, ne pozlátko, to mne nikdy nezajímalo.

BRD48e71a_NIG04_SHELL_NIGERIA_LAWSUIT_0130_11

Viděla jsem oslepené ze znečištěné vody, lidi s boulemi parazitů vystupujícími z kůže, práci s minerály, protože pohoří Atlas je prostě složené z polodrahokamů a drahokamů, které tvoří nedílnou součást celého ekonomického procesu afrických zemí. Viděla jsem, jaké to je, když lidé nemají přístup k vodě a voda má cenu zlata. Zajímala jsem se, jak se k vodě dá dostat na poušti a prožila si žízeň i hlad, když došly zásoby a nebylo kde brát.

chudoba voda negramotnost války hlad nemoci vegetace
chudoba voda negramotnost války hlad nemoci vegetace

Voda má v Africe na přepočet stejnou hodnotu, jako u nás. Její cena je stabilní a nedá se o ní smlouvat. Pátrala jsem po nevládních neziskových organizacích už tenkrát, jak se to řeší, jak jde vstoupit do tohoto procesu a co pro to mohu udělat já jako člověk. Objevila jsem Ryan´s Well Foundation, kdy jsem právě na tuto nadaci napsala v roce 2009 projekt na téma Studny Brčko, kdy jsem u výrobny nápojů naplánovala spolupráci s touto nadací, kdy jsem vodu ve vizi firmy Brčko spojila s trvalým zdrojem vody, který nikdy nevyschne.

rw-2014-haiti

Tenkrát paní docentka Dohnalová řekla: „A proč chcete budovat studnu? Proč tam nepošlete kamion láhví vody?“ Odpověděla jsem: „Proč ne? Proč bych měla znečišťovat už tak zemi nesmírně obalenou plastovými pytli a odhozenými láhvemi od vody a jinými odpadky. Plasty se tam válí všude. Celé pláně pytlíků na keřích místo přírody. Pojďme podpořit něco trvalého, co jim zůstane, i když vodu vypijí a láhev odhodí. Pak budou mít přece opět žízeň. Udržitelný rozvoj, práce s přírodou, ekologie, podpora kultury a společnosti.“

V Africe díky kultuře, výchově, náboženstvích, politice, není jednoduché napasovat jakýkoli západní koncept občanské společnosti. Lidé jsou tam velmi spojeni se zemí a fungují v rodinách, v klanech, širokých rodech. Nejsme na to zvyklí. Demokracie je něco úplně jiného. Můžeme nabídnout pomocnou ruku třeba studnami či hmotnou pomocí, lékaři a polními nemocnicemi, stavbou škol a spíše inspirovat pomocí, přiblížit se k jejich kultuře, abychom vůbec uspěli, aby naši pomoc přijali.

rsz_ryan_team_photo-2-300x225

Ryan´s Well Foundation je výborná v tom, že sbírá peníze z celého světa už od roku 2001, 16 let. Samotný Ryan Hreljac, Kanaďan, se věnuje svému poslání přinášet vodu už od svých šesti let a nadace je rodinným podnikem.  Cílí na nejchudší regiony v rozvojových zemích, již zlepšili životy více než 892 725 zranitelným lidem díky tomu, že realizovali projekty ohledně vody pro 1 166 komunit a také postavili 1 245 latrín. Odpadky a neznečišťování si spodní vody v komunitě přímo souvisí s tím, kolik je vyprodukováno exkrementů, odpadků a jak je vyřešena kanalizace, odvedení nečistot mimo zdroj pitné vody, což eliminuje nemoci ze znečištění vody.

Tento typ spolupráce mezi západní a nezápadní kulturou považuji za nesmírně šťastný a fandím mu.

Jednou se snad i zapojím, protože voda je život…

 

Zdroje:

Lewis, David. 2002. „Civil Society in African Contexts: Reflections on the Usefulness of a Concept,“ Development and Change 33: 569-586.

https://www.ryanswell.ca/about-ryans-well/ryans-story/

https://www.ryanswell.ca/about-ryans-well/team/

https://lucienne.cz/2008/06/07/695508-rozvojovy-projekt-studny-brcko-pomoc-africe/

Jak jsem byla zamilovaná a v kostele jsem se otáčela kolem své osy

Byla noc. Žila jsem ve svém původním domově a kupodivu jsem se nehádala s bráchou. Vycházeli jsme si vstříc a bavili se o svých láskách. Písemně jsme si doporučovali postupy komunikace s milovanou osobou, vařili si navzájem snídani a kávu (v životě se mi ani jedno z toho nestalo). Doma bylo velice útulno, čisto a nebyla tam máma.

Měla jsem mobil, nějaký velice moderní. Vzkazy se daly nahrávat do hlasové schránky (no to byl objev, už ani nevím, že nějaká hlasová schránka existuje, ale ve snu mě to udivovalo jako supermoderní vymoženost) a SMSky byly velice dlouhé (ha, druhý objev roku 🙂 ). Displej byl přes celý černošedý telefon.

Potkala jsem léčitele na svém osamělém tahu nocí. Začali jsme si super rozumět. Bavili jsme se o svých metodách a přístupech a spontánně, mezi řečí, se objevovaly naše nadpřirozené schopnosti. Rozhodně jsem sama sebe překvapila! Bavili jsme se už celou noc. Došli jsme do kostela, na plotu kolem kostela byly různé cedulky s nějakými přáními. Byly velké, jako nástěnné pomníky. Kostel byl napůl hospoda. Kostel byl vlevo, hospoda vpravo. Dokonce měl kostel své lavičky a hospoda zase zahrádku s těmi typickými předzahrádkovými stolky. V hospodě se prodávala zmrzlina podobná nanukovému dortu, který měl bílofialovou mixovanou barvu a byl za jednu korunu, zlevněný ze čtyřiceti osmi korun. Jeden jsem si koupila.

Bavili jsme se s léčitelem, že se jeden po druhém napojíme na ten kostel. V tu chvíli jsem se položila horizontálně, asi třicet centimetrů nad lavičku a ve změněném stavu vědomí jsem tam kroužila kolem své osy v takovém barevném oblečení, převládaly černá, červená a bílá. Vlasy a oblečení na mě přepadávalo, jak jsem se točila dokola své horizontální osy a mumlala nějaká svatá slova. Léčitele to nepřekvapilo, prý jsem nebyla první, které se to stalo.

Viděla mě máma, která si pořídila jako nového mazlíčka velkého, asi třicet centimetrů dlouhého, papouška. Papoušek se u mě choval jak kočka a jenom jednou se mi pokusil uklovnout prst. Máma řekla, že ho prodá, že k ní se tak hezky nechová. Chtěla naprosto přítulného papouška a to on nebyl. Také byla vyděšená, když mě viděla motat se ve vzduchu nad lavičkou. Vůbec netušila, že bych dokázala při napojení na spiritualitu udělat takové věci. Teda spíš se to spustilo samo, jak jsem se napojila. I já jsem byla překvapená, jak jsem se tam tak motala.

Další z mých nadpřirozených schopností bylo nadzvednout taroty. Jednoduše jsem je rozdělila na dvě hromádky a ony se ve tmě tlumeně rozsvítily a zdvihly se asi o deset centimetrů nad mé dlaně. Byla jsem nadšená. Léčitel také. Viděl, že mám talent. Ukazovala jsem to mámě, ale nevěřila mi, že to nešvindluju. Také přišel nějaký pán a tvrdil mi, že jsem karty zelektrizovala či co, prostě jsem něco udělala s atomy, a proto karty plují nad mými dlaněmi. Je to prý fyziologický jev. No co řekl bych si ani nevymyslela, ani bych to nedokázala udělat. Prostě jsem jenom natáhla dlaně a karty samy levitovaly. Nevěděla jsem proč zrovna já to mám takhle, ale žádné přírodní zákony jsem neporušila.

Pak jsme se s léčitelem rozešli s tím, že se další den, až se vyspíme, sejdeme. Vzkazy jsme si nechávali na mobilu. Sdělovali jsme si závažné pravdy. Něco jako věčná hermetická a okultní tajemství. Hlasová schránka a SMSky je dobře zaznamenaly.

Šla jsem brzkým ránem spát domů. Šla jsem asfaltovými, osamělými a velmi udržovanámi uličkami městem. Opět mi ujel jak autobus, tak trolejbus, tak tramvaj (byla jsem v centru u nějakých různých nádraží) a zjistila jsem, že bez dopravních prostředků to mám domů zkratkou přes vodu kratší. Na cestě jsem se cítila velmi dobře a vždy jsem zvolila správnou zkratku. Byla jsem potěšená, jakou jsem objevila cestu. Říkala jsem si, že už nikdy nebudu jezdit dopravními prostředky, když tu existuje taková super cesta kolem vody a zelení.

K ránu, už bylo takové to modravé světlo, jsem se rozčílila, že jsem už dost stará na chození s klukem a že chci jiného. V tu dobu mi došla SMSka od léčitele, že mám být za šest hodin v Americe, nevím už přesně kde, byla to známá oblast  (něco jako Florida), a mělo mi zprostředkovat nějaké testy ohledně plodnosti či něco takového. Byla jsem naštvaná, že mohu jít na nějaké testy a přitom nemám s kým bych počala. Hrozně mě to nazlobilo. V tu dobu nevím, jestli jsem vstávala nebo právě přišla domů, ale brácha mi udělal kafe, já jsem se dozvídala další a další pravdy z displeje mobilu a rozhodla jsem se, že do dvou let budu matkou.

Začalo být světlo a já se chystala na cestu k léčiteli a přemýšlela o matce a jejím zbavování se papouška. Bylo mi jí i jeho líto. Nebyla to dobrá cesta, kterou zvolila. Nemohla jsem s tím nic dělat. Byla jsem zklamaná. Ona nerozuměla ani svému papouškovi, ani mně, ani tomu, co se dělo nad lavičkou u kostela a nejblíž jsem si asi byla s mlčenlivým bratrem, co mi rád udělal ráno kávu.

Vzbudila jsem se s dvojakými pocity do pošmourného dne, kdy pořád prší.

 

Závislost na civilizaci

Dnes celý den neteče voda. Katastrofa. Ráno jsem se hrůzou vzbudila v půl šesté a šla prát, aby mi to dobře uschlo. Natočila jsem sprcháčovou vaničku, vodu do kýble na podlahu, třílitrovku na pití, zapnula překapávač na čaj, abych neumřela žízní a teď se klepu, jestli večer tu vodu pustí nebo ne.

Představte si, kdyby ji nepustili… No to jsme všichni namydlený.

Na Seznamu byl včera povzbuzující článek o tom, kterak kopati studnu na pozemku, abychom ušetřili za vodu. No na sídlišti – hahaha.  Přemýšlela jsem o Koránu, islámu a o tom, že někteří naši spoluobčané by rádi právo šaríja zavedli i u nás. Jeden z příspěvků zněl, že kdo by byl chycen s jointem, dostal by pětadvacet devítiocasou kočkou. Připomněla jsem si sekání prstů a rukou, bičování, nadvládu mužů a bylo mi zle. Kdysi, když mi ani nebylo patnáct, tak mně dali naši na návštěvu k bulharskému lékaři. Ne, nebyl to příslušník islámu, ale chuť měl. Lákal mě na Ballantines (dodneška ji nesnáším, takový rybí tuk) a čokoládové bombony. Řekli, že je na holky, ale copak si panna dokáže představit, co se pod tím reálně schovává? Jaké triky mají muži? Ne. Opravdu ne. Jenom síla sebezáchovy mě dopravila ke dveřím a pak k sousednímu bytu, kde byli naši. Chápu islám ve smyslu, že žena má sedávat u příbuzného nebo u manžela. Asi kvůli takovýmhle příhodám. Pro prevenci. Nicméně sto ran bičem ženě je příliš.

Také jsem četla, že žena svou cudností a vírou v Boha a chováním podle toho zarazí jakékoli mužské projevy agrese, protože muž zjihne a víra v Boha mu zabrání konat. To je v souladu s tím, co říkali u té sedmi chlapi v autobuse znásilněné muslimky. Prý kdyby se nahlas modlila, nikdy by se to nestalo. Jak znám chlapy, je to pěkná pitomost. Taky to odnesla životem.

Žena se také nemá malovat, neboť samotná víra v Boha z ní činí krásnou bytost. Aha. No, podle svých zkušeností je to na ženě. I já se kdysi nemalovala a teď se maluju z prostého důvodu. Myslím si, že pak lépe vypadám. Taky používám antiperspirant a deodorant, takže se míň potím a nesmrdím. Myji se celá nejméně jednou denně.

A jsme u té vody. Co já musela zajistit, aby dnešní den proběhl tak, jak jsem si naplánovala… Ale vodu mám jenom na dnešek do šestnácti nula nula, kdy slíbili, že vodu pustí. Tím, že jsem prala, nemám vodu na osprchování nebo omytí se. Hodně piju, takže zmáknout čtyři litry vody denně není žádný problém. Jednoduše věřím, že vodu v ty čtyři odpoledne pustí. Ani si nechci představovat, že bychom museli vyjednávat cisternu, tak než by dojela, bylo by nás tolik desítek rodin, každá se svými požadavky, mám jenom jeden kýbl – lituji, hned jak budu moci si od Kojota alespoň jeden vezmu pro sichr. V islámských zemích je studna pro všechny, asi bych si utahala hřbet u kýblů s vodou, pak to ohřívat na sporáku, valchu jsem už našla, ale to žlučové mýdlo je na prd. Na zaschlé fleky desítkrát prané to nezabralo. To by chtělo vyvařit, ale nemám zavařovací hrnec. Prádelní hrnec. Svoje prací prostředky jsem dala Kojotovi, aby mi mohl prát košile v nemocnici. Takže zbylo žlučové mýdlo. No, aspoň jsem to prádlo ošolichala, ale je to bída a utrpení,

Moje aktuální nemoc mi doslova zakazuje jít do práce, takže si zase nebudu moci šetřit na pračku. Do hajzlu. Myslíte, že mě to baví, prát v ruce nebo obtěžovat Kojota, aby mi v mé původní, již notně dosluhující pračce, vypral? Nebaví.

Ještě hodinu a deset minut. Doufám, že budou hotovi včas.