Archiv pro štítek: voodoo

První sušenka a víno

Můj příchod křesťanství byl přes jedno velký napřesdržku, ale nevadí. K této cestě bych se asi jinak v životě nedostala. Totiž – jsem spíš na ten pohanský multitasking. Možná právě proto je pro mě křesťanství víc náročné na přechod, než jiné formy spirituality.

Před několika měsíci jsem se ptala Kojota, jestli můžu dělat křesťanství dohromady se slovanskou magií a voodoo. Kojot se zamyslel a řekl, že jo. No a opravdu to skloubit jde. Do toho má zemřelá zvířata, andělé, kameny, bytosti…

Magie jako taková je v rituálu naprosto bezprostřední, alespoň pro mě. Myslím, cítím, žiju. To křesťanství, i když skrz usilovné hledání cesty v jejich rituálech, je zvláštní. Ta vůně a chuť vína v kalichu je zvláštní. Já nejsem zvyklá pít víno a tak jsem byla zaskočená. Čekala jsem vodu, já nevím… A u hostie mi sousedka málem umřela na šok, když jsem do ní kousla. Zatvářila se jako kdyby kousla zmiji a tak jsem ji už dál nekousala. Byl to fakt trapas. U vína jsem otřela ústa místo pohárku, no aspoň si to budu pamatovat. Ale co mě zaskočilo, byla má voda v lahvi. Teprve s pořádným lokem v lavici do mě skočil ten Duch svatý, nemohu to jinak říci. Působil trochu jako droga. Při pomyšlení na ten rituál mi stydne hlava na týle a vršku hlavy. Řekla bych, že rituál má stálejší platnost, ale uvidím až s odstupem času.

Začetla jsem se do Magie od Veselého a zkouším dělat v duchu různé rituály. Obzvlášť se chystám pilovat příchodové magické kruhy a pentagramové rituály.

Už pár dní je u mě Eliška a Myšinka. Myšinka mi dnes, před chvílí, ukradla tyčinky pro Elišku a půl jich sežrala, zmizla i menší část alobalu. Myslím, že jí nic nebude. Oběma se daří dobře, Eliška už dobře baští a výtah vítá.

No a já? Mám nejkratší sestřih za posledních dvacet let. Teď si zas budu nechávat dorůst vlasy. Nechala jsem si opravit dvoje hodinky, takže si zvykám na okov pásku. Snad dneska budu lépe spát. To horko je příšerný. Kojotkovi jsem poskytla svůj obrvětrák, takže se ovívám představou Kojota v aerodynamické kuchyni, kde ladí své obrázky a fotky. No, moc to nepomáhá, ale vlahá sprcha je dobrá.

Přeprogramovávání začíná

Vzbudila jsem se v sedm hodin ráno. Ze včerejška jsem věděla, že dnešní den musí být jiný. Ráno zkouším film, na který jsme se kdysi dávno dívali s Kojotem a že je to takový akční kultovní scifi. Matrix. Je to ještě větší blbost, než kdy jindy. Ty filmy už mě nudí. Vůbec jsem netušila, že moje včerejší předurčení změní i pohled na takový vysoce hodnocený film. Viděla jsem za poslední čtyři dny tak osm filmů. Osm a půl. Na Matrix nemám sílu se dokoukat.

Nutí mě to uklízet, uklízet v mysli i uklízet doma. Otřít prachovkou oltářní stolek a znovu ho postavit. Jinak. Jako vždycky podle pocitu a kyvadla. Zdá se mi, že slovanští bohové jsou citlivější než voodoo bytosti. Voodoo bytosti se zdají být zkušenější v lidských proměnách a nějakou tu zapomenutou modlitbu, když si na člověka zvyknou, tiše nechají být. Čekají. Nevzdávají se.

To slovanští bohoté, vytvoření ze mně a z krajiny, se mnou aktuálně nemluví. Nejsou dost trpěliví v mých proměnách. Taky je nenavrhovala trpělivá osoba, já. Já jsem jim určitě trpělivost nedala do vínku. Mají úplně jiné grády. Je to jiný svět než svět voodoo. Ani za čtyři roky je dostatečně neznám. Když se s nějakým bohem bavím, pohltí to mně celou na dlouhé hodiny přemýšlení, uchovávání vzpomínky, korelaci dle dobových znalostí, korelaci dle magických znalostí. Denně nekomunikuji s vícero než dvěma bohy. Nechci v tom mít bordel.

Zato voodoo bohové jsou jako vystřelující reketky, ten mě osloví, pak ho přebije jiný, je to doslova vřava bytostí, které se snaží docílit mé pozornosti. Tady… Tadýýý… jako kdyby volali. Já, já, pojď ke mně, nabídnu Ti víc… Jen mi dej svou oběť, zaplať. Znají svou cenu.  A chtějí donekonečna obchodovat. Svá přání musím psát na papír, to vyžadují. Jediné bytosti, které vyžadují písemnou smlouvu. Ještě s nikým takovým jsem se nesetkala.

Nejsmírnější cesta, kterou jsem kdy šla, byla s přírodními bytostmi, se zemřelými, s bytostmi stromů, parků… Jak šlo dvacet čtyři hodin dokola, tak přicházely případy k řešení, Já je vyřeším a existujeme v symbióze. Na druhou stranu mám automatickou ochranu všude kam jdu, můj byt je hlídán před energetickými vetřelci, žiju si svůj malý osamocený život napojena na Zemi. To byla úžasná léta. Jednou bych je ráda vrátila. Tak jsem se cítila asi nejlíp. Neviditelná  a přece důležitá součást krajiny. Těší mně pracovat s krajinou. Malé věci jsou zapomenuty. Zůstávají ty základní, které nikdo nedělá. Každý dělá něco pro něco. Já ne. Ta symbioticita vyšla sama ze sebe. Najednou jsem ji měla, ač jsem o ni nežádala. Jen jsem pracovala pro Zemi. Když byla Země vyděšená podzemním jaderným výbuchem, uklidňovala jsem ji. Vnímala jsem otřesy tisíce kilometrů vzdálené díry. Země naše jaderné testy, znečišťování, skládky, průmysl, těžce snáší. Nikdo ji neuklidňuje, nikdo ji nečistí, je nás strašně málo. Jak jinak bych se dozvěděla o výbuchu. Kdyby tam byl někdo, kdo by se o ni postaral… Ale nikdo takový není. Až já.

Ostatní lidé se starají jenom o sebe. Cesta otevřenosti ke krajině nikoho nenapadá. Je to jak slepá skvrna. Nevidíme ji.

Silvestrovský ohňostroj za taktovky lwa Ogoua

Fotka oltáře je z doby před asi týdnem, takže oltář se od té doby změnil. Kojot má aktuálně můj foťák, takže jsem nemohla nic zvěčnit.

Lwa Ogou je oblíbený, drsný, chlapácký, miluje železo a ohnivé věci.

Zatím jsem mu zapálila svíci na jeho žádost jen jednou či dvakrát, vždy bleděmodrou obětní. Dnes si vyžádal žlutou. Ogou si řekl o speciální stojánek na svíci – růžový s kytičkami, polouzavřený dvojkónický, jak to říct – hrozně blbě se do toho usazuje obětní svíce, která má jeden centimetr v průměru a je vysoká dvacet centimetrů, když otvor je velký asi čtyři centimetry a dno je centimetrů deset dolů. Nicméně ho ctím, vybral si to, tak to tak má. Také nechtěl žádnou vůni ani kadidlo.

Druhý lwa pro dnešek je lwa Bossou. Také oblíbený lwa. Pro něj jsou typické červené svíce, ale u mě chtěl červenou jenom jednou a pak už jel jenom v černých a docela často, nejenom v pátek a v sobotu v noci, jak je u něj obvyklé. Asi nemusím chápat všechno, třeba je to jeden speciální Bossou, co to tak má, v rodinách je často několik druhů lwa, které se dělí o stejné první jméno. Také odmítl kadidlo.

Takže jsem se pustila do žluté svíce, opálila bordel kolem a svíci po delším zkoušení usadila. Jak jsem ji usadila, začaly z ní létat jiskry všude kolem, létaly asi pět až deset sekund. Mám velice kvalitní, drahé obětní svíce. Mám stokrát ozkoušené, že jsou z nejkvalitnějšího vosku, který po sobě nenechá vůbec nic, jen kousek knotu tam zbyde, pokud mi svíce nemá vyvolat nějaké poselství (koupila jsem jich tenkrát několik tisíc pro několik lidí). Ale že by se mi z takového vosku delší dobu po zapálení stala prskavka, to jsem tedy ještě nezažila.

Jo, že mi tu létají démonci, bytosti, zemřelí, bohové, různě se mi všichni zhmotňují, to už jsem zvyklá za ty léta praxe. Všude je to stejné. Je jedno kde jsem, Všichni, kdo mě chtějí vidět, mě vidí a když něco potřebují, tak se prostě zhmotní nebo tu létají nebo se stavějí na ucho… Můžete si domyslet, že tu nejsem sama.

Zvířata to dobře pozorují. Jenom škoda, že Eliška je tak bojavá. To jediné můžu všem bytostem vytknout. Rádi ji straší. Rádi straší kohokoli, kdo se strašit nechá. Jednou mi málem umřela v ruce strachy potkanka, kterou jsem právě chovala na zádech a hladila na bříšku. Vytřeštila pohled za moje rameno, oči jí vylezly z důlků a děsivě zakvičela a zmizela pod skříň nebo kam. Za něco takového bych dala bytosti doživotní zákaz vstupu ke zvířatům.

Také přidám perličku z osobního života, když už máme ten Silvestr – mám modré vlasy. Teď už jsou modré tóny skoro smyté, ale stále mám namodralé vlasy do půli zad. Vzniklo to úplně omylem. Mám už tak dlouhé vlasy, že mi prostě jedna barva nestačí, tak jsem koupila dvě. Už neměli druhou blonďatou, tak jsem vzala stříbrnou, že to smíchám a něco z toho bude. Dámy, kdo si koupí stříbrnou barvu z dolního regálu, co stojí asi 69 Kč, no, je to to nejlevnější, co na trhu je, a nevaruje vás modrá barva, kterou vytlačíte z tuby, tak po půlhodině působení vám vlasy opravdu zmodrají a vyblednou do stříbrna až časem. Já už chodím s modrými vlasy dobrých čtrnáct dní. No aspoň něčím ten Silvestr mohu oslavit. Jiní si berou paruky, já nemusím…

Tak, už mi padají víčka a i když na Kiss Hády opravdu skvěle hrají, jdu do hajan.

Tak to přežijte ve zdraví a myslete na to, že kolem vás je spousta zvířat, která si bordel nezaslouží.

Moje další Ghede je Estelle Manuel z Vodoun Culture

Momentálně mi slouží tři Ghede a já pochopitelně jim. Přidala se k nim známá haitská kněžka voodoo Estelle Manuel, na jejíž počest a pochopitelně na počest voodou vznikly tyto stránky Estelle Manuel´s Vision of Vodoun Culture

Estelle Manuel zesnula v roce 2009  a trvalo možná pět, deset, sekund, než jsme se domluvily, ale ráda se stala mým Ghede. Mí Ghede jsou znatelně silnější.

Nevím už kdy přesně na to přišla řada, ale měla jsem kolem nohou postele nasypat sůl. Dnes jsem zapálila červenou svíci pro Bossoua.

Chvilka s haitským voodoo – Kalfou

Podle mých bádání si mě vyvolil Kalfou a to pro každodenní práci. Wow. To musím mít hodně zvláštní hlavu. Neříkám, že jsem bez zkušeností nebo že mám strach. Při práci s duchama jsem si už užila svoje. Spoustu jsem toho už zapomněla, ale někde to v té hlavě je a možná proto mě upřednostnil Kalfou. Je to asi tak, jako by vám řekli, že od teď jste generálním ředitelem firmy, o který jste doteď četli na internetu. V chytré knize o voudou se píše o tom, jak Kalfoua nevolat a jak ho odvolávat. Kalfoua nikdo normální nevolá. Připadám si jako katův pomocník. Ale co naplat, jednou jsem se už tu informaci dozvěděla a už to nelze vzít zpátky. Koneckonců je to obrovský skok v duchovní kariéře. Se divim, že se mi u toho skoku neroztrhl rozkrok. Asi jsem dostatečně pružná.

Každopádně to bude maso. Abych cele využila potenciálu Kalfoua, budu pracovat nejen sama na sobě a zřejmě tedy i na své specializaci, ale i na světové scéně, kdy budu tam přidávat, tam ubírat, také krajina bude mým klientem, jen budu o hodně silnější s Kalfouem za zády. A hlavně – budu hodně nebezpečná a moje mysl bude chodit v chaosu na pomezí řádu. Kalfou otevírá dveře do světa duchů. To pro mě není nic nového, to dokážu taky. Chodit mimo cesty je moje specializace odjakživa. Jo, asi si budeme s Kalfouem rozumět a uděláme spolu spoustu práce. I Kalfou potřebuje dobré slovo. Popravdě řečeno proto je asi tak vzteklej a agresivní, protože ho každý vyhání. Byla jsem kdysi odolná proti ohni a klidně strčila do ohně ruku na pár minut. Nestalo se vůbec nic. Ale jestli někdy Kalfou bude chtít, abych si vzala do ruky rudé železo, tak to asi budu protestovat, i když lidi posedlí Kalfouem takové věci dělají. No já takovou odvahu nemám. Zatím. Nikdy neříkej nikdy. Co vy víte, v co se změním po práci s Kalfouem.
Taky mě napadá, že díky práci s anděly a vyššími inteligencemi se mi bude hodit vyvážení v podobě destruktivní magie a cestách mimo cesty. Je třeba pěstovat obě cesty, jak tu bílou, tak tu černou.

Ale teď už přímo text z knihy Haitské voodoo od Kenaze Filana.

Kapitola 16. Kalfou

Když přijdeme na rozcestí, můžeme se rozhodnout, kterým směrem se dát… ale co se stane, když se rozhodneme sejít zcela z cesty a toulat se mimo? Jsou kouty, a jsou také prostory mezi těmi kouty. Jsou cesty, a jsou také neschůdné rozlohy mimo ně. Možná neschůdné, ale ne pusté. Když se tam vydáte, nebudete chodit sami.

Tady bych upozornila, že pusté prostory obývají většinou negativní bytosti, u slovanské magie jsou to definovaní „děsi“ a můžu potvrdit ze své praxe, že je to opravdu opravdu o život. Ale s pár děsama se i kamarádim, takže je to otázka štěstí a úhlu pohledu.

Existují příběhy o lidech, kteří v hluboké noci sešli z cesty. Někteří se vrátili šílení. Někteří se nevrátili vůbec. A ti, kdo se vrátili, byli… jiní. Odlišovali se držením těla, způsobem řeči, výrazem očí. Dalo by se říct, že viděli věci, které lidé vidět nemají.

… Kříž na Kalfouově vévé je ovinutý hady, kteří se plazí do prázdných prostor mezi rameny kříže. Kalfou je vládcem chaosu, který víří na pomezí řádu. Jako Lovecraftův Strážce prahu (Lurker in the Treshold, dosl. „Ten, kdo číhá na prahu.“) je i on pánem zakázaných a neznámých říší. Legba otevírá dveře, aby duchové mohli navštěvovat lidi. Kalfou otevírá dveře, aby lidé mohli vcházet do říše duchů.

Legba je spojován s léčivou, dobročinnou magiía zachováním. Kalfou je dáván do spojitosti se smrtí, hřbitovem a destruktivní magií. Pokud chcete provozovat magii za účelem destrukce nebo pokud chcete pracovat mimo rámec pravidel, běžte požádat Kalfoua. … Kalfou přichází jako mocný válečník. (Mocný válečník existuje i ve slovanské magii.) Stává se, že osoba posednutá Kalfouem polyká oheň nebo zachází s doruda rozžhaveným kovem. To demonstruje Kalfouovu sílu a vypovídá o jeho „ohnivé“ povaze. Je to silný, agresivní duch který rychle koná, ale také rychle trestá. Ti, kdo se na něj obracejí s ledabylostí nebo neopatrností, nebo mu neprokazují patřičnou úctu, poznají, jak strašný může jeho hněv být.

… Někde se změnilo jméno, někde se uctíval jako ďábel, na oltáři vidle, vědro krve a hořící síra, každopádně se zachovaly barvy červená a černá a kříže s liniemi, které vedly šikmo mezi světovými stranami.

Kaifou na Haiti

… Kalfou je v úzkém spojení s obávanými tajnými společnostmi na Haiti. Slouží mu také houngani a mamby asogwe. Mají výcvik a starosti, kterých je při kontaktu s tímto mocným pánem křižovatek zapotřebí. Mohou ho žádat o magickou pomoc za účelem dobrým i zlým: vědí, jak vcházet do říší stínů a vrátit se nezranění. Bokoři a sorciers (čarodějové), nezávislí praktikanti, kteří slouží lwa, se občas na Kalfoua obracejí, aby „konal jejich levou rukou“ – čili aby vytvořil zlou wangu. Většina však raději nechává Met Kalfoua na pokoji.

Práce s Kalfouem

Zde je popsáno, jak žádat Kalfoua, aby vzal své duchy zpátky. Nebudu uvádět jak přesně se to dělá. Kdo to potřebuje vědět, informace si najde. Já očekávám úplně jinou cestu, protože mě si Kalfou vyvolil. To nemůže říct nikdo, kdo ho volá z jakéhokoli vnitřního důvodu. A proto to zde uzavřu. Moje cesta se bude ubírat jinudy. A ne všude musí mí čtenáři být se mnou. Počítám s tím, že to bude i s mými zkušenosti nebezpečné. A proč uvádět do nebezpečí myšlenkami běžné mysli….