Archiv pro štítek: život

Vrcholek ledovce

„O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet.“ Ludwig Wittgenstein

Lze mluvit o ledovci, z něhož vidíme jenom špičku? Lze mluvit o příběhu, neznáme-li konec příběhu? A koncem není žádná šťastná či nešťastná událost, příběh vždy pokračuje dál, stejně jako ledovec přibývá a ubývá, mění své složení…

Ledovci i příběhu lze tiše naslouchat. Ale pochopit ho můžeme jedině v celistvosti, kterou nevidíme, jen cítíme. A to je ošemetná věc.

Jako s tím slonem. Jak pochopíme slona v jeho celistvosti? Prizmatem svého života namíříme baterku na kus nohy, na ocásek, na chobot, na kel. Osvítíme ho ze shora, neuvidíme ho zezdola. Podíváme se z boku a druhý bok nám uniká nehledě na světlo a prostředí, v němž slona zkoumáme a to nikdy není typický slon, jelikož každý slon je individuální a norma je jen mnoho slonů statisticky zprůměrovaných.

A tak je to se vším.

Je zdraví smyslem života? Myslím, že ne. Zdraví samo o sobě není ničím. Služba pro druhé je tím, k čemu může sloužit zdraví. Ale co když může být službou pro druhé i zpověď a žití nemoci? Hrdinou není přeci jen ten, který přežije, ale i ten, který padl na své cestě. Zvlášť při službě druhým.

Chceme být snad hrdiny? Nebo jen přežít všední život? I všední život je hrdinství, každý přežitý jeden den. Vidíme to všude kolem sebe…

A co duše a duch? Z neviditelného přichází viditelné. Zkoušku můžeme složit jen tak, že se jí zúčastníme. Jinak to nejde.

„Není vůbec důležité, kolik ran dostaneš, záleží jenom na tom, kolik jich uneseš a jestli jsi potom schopen znovu a znovu vstát. A to je to hrdinství, které v sobě máš nebo nemáš. A ty ho v sobě máš, já to vím, jsi můj syn“. (Rocky)

Žít  a prožít! Až do konce. 

 

 

 

 

Praxe ve smrti

Šla jsem na bohoslužbu a potkala paní s nemocným pejskem. Pejsek měl 31 kilo, Eliška má 30, takže byli skoro stejné postavy. Pejsek měl hodně, ale opravdu hodně nemocné zadní nožičky, až učurával, protože moč neudržel. Bylo to otřesné setkání s realitou a diskutovaly jsme na téma eutanasie.

Paní řekla, že už jednou byla na veterině s tím, že pes měl obrácený žaludek a smutné oči. Přežil prý kdeco, ale podle smutných očí pozná, kdy je čas na konec a ten zatím ještě nenastal. No pes vypadal otřesně, nestál, ona jej držela za šusťákovou podšívku nad zády, ale smutné oči neměl. Oči kroužily po ptácích a pes se usilovně snažil ploužit sadem. Pro mě osobně už byl za hranicí, za kterou hodlám snášet zvířecí utrpení. Jenomže paní neměla tu mou praxi a odestávala si jednu z prvních smrtí. Tím chci říci, že právě v její situaci bych se zachovala jinak a už mnohem dříve.

Kojotova Isabella umírala na rakovinu dlouho. Jeden den překročila hranici a zrovna byla sobota nebo pátek, oba dny jsou k neutahání dlouhé. Do pondělka daleko, dala jsem jí tedy bohatě tramalu a ona ožila. Evidentně jí přestalo všechno bolet, začala kousat můj prst- jemně a plazit se po posteli. Bylo to strašné. To poznání, že musela doteď trpět, že to není jenom o tom, že má nádory a jinak dobrý. Od té doby jsem neváhala s poslední injekcí, nikdy. Vždy jsem byla ten první kat a bohužel jsem musela přijít s první umělou smrtí až příliš pozdě pro Isabelku.

Totiž, dostanete-li se do situace uspat či neuspat, tak nemůžete říct, že odpovědnost za to nese někdo jiný. Jste to vždy vy, kdo rozhoduje o životě a kvalitě života pro daná zvířata. U lidí se dají nadávkovat prášky proti bolesti, ale u zvířat, třeba potkanů? Neexistuje. Nejde říct, že budete dávkovat morfium až do smrti, aby jedinec neumíral v bolestech. Neexistují náplasti s morfinem. Smrt trvá chvilku, ale umírání trvá příliš dlouho. Na to už jsem jí zažila mnohokrát, padesátkrát, šedesátkrát, víckrát…? Mockrát. A jenom možnost eutanasie ze mě dělá člověka. Ne to, že nechám zvíře chcípat v bolestech až do konce, ale jeho slušný konec a výborný život dělá ze mě slušného člověka. Protože mám možnost rozhodnout se pro neutrpení.

Se smrtí přichází i zapomnění. V tomto ohledu musím zmínit Kojotův článek o tom, jak to má s reinkarnací a musím říci, že s jeho vývody souhlasím, ačkoli jsem vždycky byla na straně víry. V tuto chvíli je Isabelka dočista mrtvá a rozložená na humus pro kytičky, což je potěšující. To je ta pravá reinkarnace. Isabelina pamětnost bude trvat dokud o ní budeme smýšlet. A pak už o ní nebude vědět nikdo, že byla první, koho dali Polákovi utratit a za humánnost takového činu se nestydí.

isabelka

 

Proč nejsem pilot vrtulníku

Popravdě řečeno, narazila jsem na tenhle problém v Ábíčku online. Trochu jsem se vrátila do dětství a znovu si vrátila pocity, jaké jsem měla při odebírání Sedmičky a Ábíčka. Bylo to super! Měla jsem vlastní časopisy, což je věc, kterou nemám v podstatě ani teď. Nějak mě současné časopisy neoslovují, nebo jsem z nich vyrostla, případně vystřízlivěla. Typické malformace nesnáším, zvlášť, když jsou záměrné. Kupříkladu Týden už neodebírám právě z tohohle důvodu. Jinak sleduji čiré internetové dění, i když jenom tak zběžně, tedy důkladně, ale pro pestrost jen zběžně.

Vlastně jsem typický bulvární čtenář, ale začínám se nacházet v Technetu.cz a na IDnes.cz případně Ona.idnes.cz. A také vědecká rubrika v ABC současně s Morrisonem skýtá dobrý druh informací. Je to v kostce, s malým videem či obrázky a redaktor je kvalitní, což po denním sledování Blesku, AHA a podobných krávovin mohu směle posoudit.

Popravdě řečeno už léta obdivuji zápletky dětských knížek. Kolikrát naprosto netuším, jak bych se v dané zápletce zachovala já. Například otázka posmrtného života, posmívání při chození na náboženství a jak je to s upíry by mě asi dostaly víc než jak přicházejí děti na svět. S péčí o děti mám bohaté zkušenosti a někdy jsou jejich otázky ukrutné.

No co bych asi řekla dvanáctiletému dítěti o posmrtném životě, upírech (jež reálně existují) a vytrvání v chození na náboženství, to fakt nevím. Posmrtný život není prokázaný, upíři neexistují a náboženství je jen otázka náhledu na skutečnost? Fakt se z toho takhle vylhat je umění. Nicméně stoslovný závěr takový, aby prošel většinovou skutečností, to je umění. Dělat takovou poradnu není vůbec jednoduché. Krátké odpovědi na složité otázky, jaká úleva v dnešním bulvárním světě.

Ale co je důležitější, vzpomínám si na své představy o životě dospělého. V určité fázi svého života jsem si pod vlivem svých zkušeností se sebou řekla, že být takovým esoterikem není vůbec špatný nápad. Tohle se mi, například místo domu ve dřevě se zahradou a patrem, splnilo. Tenkrát jsem však pojmenovala situaci jinak, podle svého dětského vidění. Ale pocit byl týž.  A jsem čím jsem chtěla být.

V asi patnácti letech jsem chtěla profesionálně psát, živit se slovy. Složila jsem několik básní a byly fajn. Když jsem je našla jako velká, byly pořád dobré. Nicméně nejsem básník, dokonce nejsem ani prozaik, jsem blogger. Jsem víceméně spokojená. Už mám jiné uspokojující podněty než samé biče z češtiny a čtení mých prací před celou třídou. Nicméně pokud se mám podívat na takového typického spisovatele, vidím Kojota. Já píšu ale úplně jinak. Ono je to taky poznat na počtu vydaných knih, to ale mohu změnit.

Dneska jsem taky byla na WuWejovi a přečetla si tam pár recenzí a komentářů. Všimla jsem si, že už nejsem v seznamu blogů, což mě trochu zamrzelo, co si asi Wu myslel, když mě ze seznamu mazal. Popravdě, číst recenze knih, které si v životě nepřečtu, je trochu mimo můj šálek čaje, ale on to vidí asi stejně.

Jedna komentátorka mi napsala: „Dobrý den, četla jsem téměř celý Váš blog, a musím napsat, že Vaše upřímnost je hodně kouzelná. Vše co tu píšete, není manipulativní, nic nepodbízíte. Ač píšete něco zmateně, popř. to neznám nebo tomu nerozumím, snažím se to pochopit, protože cítím, že je to upřímné.“ To je super pochvala. Moc si jí cením už proto, že jsem se na vědění, které sem dávám, hodně nadřela. A ano, jsem upřímná. Nic nepodbízím, s lidmi nemanipuluji. Kdo tohle může po deseti letech psaní říct… To je přece vynikající.

No, má to jeden závažný aspekt – nefabuluji. Nejsem korektní „spisovatel.“ Momentálně čtu Kojotův povídkový román v tištěné podobě, vidím jeho korektury finálního textu a divím se, že mi takový klenot dal. Už ho čtu asi po sté. Sice napřeskáčku, to bych to nebyla já, abych to četla odpředu dozadu, ale přečtu si kousek, popřemýšlím, pak zase kousek, zjistím, že jsem se ztratila a hledám minulou myšlenku někde dvacet stran dozadu. Naprosto se ztrácím v elfích jménech, ale přitom zcela vnímám inspiraci různými díly, krajinami a městy. Usmívám se u toho, když na ten vtip přijdu. Je to dobrá próza, ale kdybych uměla skládat slova a situace jako Kojot, nebyla bych to já. Bylo by to vymyšlené. Sice dobře, ale vymyšlené. To já neumím. Proto nejsem pilot vrtulníku a jsem jen esoterik a blogger.

Je to asi jako čisté víno. No, konkrétně já zrovna čisté značkové víno neocením, chybí mi ta ovocná dezertní vína, co se po nich člověk rychle opije, jsou sladká a opojná jako májový deštík a ráno po nich bolí hlava. Dneska jsem zrovna takové víno hledala v regálech a už ho asi nikdo nevyrábí. No spokojila jsem se s asi jediným ovocným patokem v regále, který teď upíjím s vodou a jsem spokojená. Přesně patok jsem chtěla a taky ho mám. Hurá. Dneska večer upeču bábovku se švestkami, udělám si játra na víně (vína mám opravdu hodně, takže tam naleju klidně litr vína a zahustím to a bude!), alkohol se vyvaří a zbyde příjemná chuť.

A abych to spojila s osobním přesahem, úplně budu spokojená s blogováním kvality ovocného vína. Na vysokou literaturu nemám hlavu a dobré víno nepoznám. Nejsem znalec. Leda by to bylo ledové tokajské víno a to už do toho člověk jde s tím, že kvalita rovná se cena a tudiž si to může vychutnat. Možná i některé mé texty jsou hodny zařazení kvality ledového tokajského vína. Ale takové texty jsou vzácné 🙂 stejně jako čtenáři, kteří si vychutnají mých aktuálně 1145 příspěvků. Wow. Taková vzácnost, mít takového čtenáře. To si snad ani nezasloužím…

A tak piju víno, přemýšlím o tom, co v životě budu dělat dál, čím se budu zabývat, jak budu prohlubovat svůj esoterický život, o čem budu psát, do jakých časopisů a co, do jakých knih vtisknu to, co vím a jak. Jaké magii se budu věnovat, koho budu oslovovat, kým se budu inspirovat a zda má smysl dělat hodinu a šestnáct minut ráno ásanu v pranájámě jako Lon Milo Duquette. No, mám aktuálně rozepsaný třeskutý námět duchovního života v konceptech, to někdy z poledne, a zatím v konceptech zůstane. Vyjádření s vínem se mi zdá lepší. Hlavně mě psát baví a to je hlavní. Tedy – jedna z hlavních věcí.

Další věc, kterou vím, že už nikdy nechci chodit na noční směny, jedno jako co. Jakákoli profese, která mi vezme noc, je pro mě špatná profese. Dneska jsem byla nakoupit, koupila dvojnásobné množství mouky, tuku, cukru a mléka, dokoupila další nezbytné suroviny a jak jsem to tak táhla sídlištěm, vyhýbala jsem se překážkám a cestou jsem narazila na tři jabloně, které lze obrat, zpracovat a sežrat. Účelné využití vlastního času, kombinatoriky cest sídlištěm se znalostí terénu – přece nebudu drkotat po rozbitých chodnících, když můžu jít po silnici – a schopností.

Vyhýbala jsem se rozjetým jablkům s mou pojízdnou taškou a řekla si: „To je přesně to, co musím udělat se svým životem. Najít místo, kde se budu seberealizovat a u toho se najím za přiměřené množství času a práce, které do toho vložím.“ Takže základní složky přežití – bydlení, jídlo, spánek, sex, peníze. Byl o tom na netu článek, jak se tomu jeden chlápek věnuje profesionálně jako firma a že přežít v divočině zkoušel už když byl malý. No, já jsem zase zkoušela všechny uvrtat do toho, že jsem nevidomá a vázala v rodině okolostojícím šátky a chodili jsme v terénu bytu tak, abychom nezakopli. Tak v tom už jsem se taky realizovala, chce to najít další cíl.

Mám velkou knihovnu. Teda, už tak moc velká není. Vyrostla se mnou a mnoho knih jsem už prodala a nebo vyhodila. Zbývá zlaté esoterické dno a dvě poličky odborné literatury ze sociologie a sociální práce. Bohužel nevím, jestli to je to, čemu se teď chci věnovat, tedy jestli chci svůj studovaný obor znovu otevřít a vřítit se do něj. Asi ne. Nemám na to tu správnou charitativní náladu. Ten profesionální drajv. Možná jsem to studovala zbytečně. Jen pro touhu po titulu asi ne. No stále se bavíme o víně a tedy i o jablkách, z nichž to dnešní víno piji.

Zítra je půjdu očesat a přemýšlet můžu u toho…